Historie vranovského kláštera a jeho regionální dopady

Broumovsko bylo po celý raný středověk až do zahájení kolonizace v polovině 13. stol. zcela zalesněným územím, tvořícím část českého pohraničí vůči polskému Slezsku. Kolonizace přinesla oblasti za Broumovskými stěnami nejen obyvatele v naprosté většině hovořící německy, ale její organizátor, polický klášter, spadající pod benediktinské břevnovské opatství, ovlivnil i správní příslušnost Broumovska. Broumovsko, patřící k území kladské kastelánie, bylo v roce 1260 vyňato královským rozhodnutím zpravomocí královských úředníků v Kladsku a podřízeno benediktinské jurisdikci.

„Vnásledujících staletích však došlo třikrát kvybočení z této teritoriálně správní podoby.“ Broumovsko bylo povětšinou i s Polickem vráceno do Kladského kraje, jenž mezitím získal silnou vnitřní autonomii. Poprvé to bylo v letech 1278-1290, když je spojil se získaným Kladskem (včetně násilně obsazeného Policka) vratislavský vévoda Jindřich IV. Podruhé v roce 1330 zhruba na dvacet let dostali Broumovsko (avšak bez Policka) od krále do zástavy vlastníci sousedního homolského panství, kladští rytíři von Panewitz. Potřetí byly osudy Broumovska (a Policka) spojeny s kladským územím v roce 1472, kdy je získal od krále Vladislava minsterberský vévoda Jindřich starší, který se tehdy po rozdělení otcovského majetku stal vládnoucím kladským hrabětem. Broumovsko však ke Kladsku nebylo připojeno natrvalo, neboť Poděbradové prodejem hrabství v roce 1501 hraběti Oldřichovi z Hardeka ztratili právo užívat Broumovska, které zaniklo a na nového majitele hrabství nepřešlo. Hranice mezi Broumovskem v Hradeckém kraji a Kladským hrabstvím se již nezměnily.

Ztráta Slezska a českého Kladska v roce 1742 ve prospěch Pruska (a znovu v roce 1763) však dala hranici nový ráz. Stala se natrvalo státní hranicí. Nejvýraznějším zásahem do dějin tohoto kraje, způsobeným příchodem benediktinů, byla rozsáhlá kolonizace, která z tohoto dosud téměř pustého území vytvořila intenzívně osídlený kraj. zatímco na území za Stěnami (Broumovsko) převládla účast německých kolonistů a vznikly zde rozsáhlé lesní lánové vsi, v prvotní podobě s německými názvy, táhnoucí se obvykle podél místních potoků.

„Vroce 1213 měli benediktini získat od krále Přemysla Otakara I. na základě žádosti břevnovského opata Chuna zřejmě jediná dvě osídlená místa na Náchodsku - Provodov a dnes neznámý Nesvačilov - a obvod polický, dosud neosídlený.“ Historický a paleografický rozbor však ukazuje, že tato listina, stejně jako její konfirmacemladším králemVáclavemI. v roce 1229, vznikla jako falzum až později, snad po roce 1260. I když rok 1213 je sporný, jistým faktem je působení břevnovských benediktinů na Náchodsku v 1. polovině 13. stol., které vedlo k rozvoji Police nad Metují a snad i počátku okolních vsí „před Stěnami“.

To dokládá již pravá listina z roku 1253, kterou mladší král Přemysl Otakar II. na žádost břevnovského opata souhlasí s přenesením tržního práva z dříve darovaného Provodova na Polici, která se zřejmě v souvislosti s rozvojem kolonizace stala hlavním centrem břevnovských majetků. Po smrti krále Václava IV. období husitských válek stal se významným opěrný mbodem strany „pod jednou“. Později se postavil královským nárokům Jiřího z Poděbrad.

Předbělohorská doba přinesla Broumovsku politické uklidnění doprovázené hospodářskou prosperitou města, založenou na tradiční soukenické výrobě, i vzrostlým sebevědomím zdejšího měšťanstva. kostela v severočeském Hrobu jednou z jisker rozdmýchavších stavovské povstání. Další konflikt vzplál za opata Tomáše Sartoria v roce 1680. Jako na dalších místech království, vzepřeli se měšťané a rolníci Broumovska a Policka poddanským povinnostem.

politikami otevírající příležitosti k hospodářskému vzmachu, který se odrazil mj. v rozsáhlých investicích opata Otmara Zinkeho (1700-1738), jehož kryptogram „OAB“ nese řada vrcholně barokních památek. Novodobé osudy kláštera včetně jeho proslaveného gymnázia, kde studovali např. historik Bohuslav Balbín, spisovatel Alois Jirásek nebo první československý ministr financí Alois Rašín, ovlivnila Mnichovská dohoda (1938), v jejímž důsledku bylo Broumovsko odtrženo od Československa a přičleněno k Německu, a následně události druhé světové války. V roce 1939 bylo břevnovsko-broumovské opatství, spadající do té doby pod působnost jediného opata, rozděleno na dva samostatné subjekty.

Tragické události let 1938-1945 vyústily v odsun německého obyvatelstva z Broumovska včetně broumovských řeholníků. Usadili se v čele se svým opatem Dominikem Prokopem v bývalém augustiniánském klášteře v bavorském Rohru. osídlili klášter čechoameričtí benediktini zopatství sv. Prokopa v Lisle, které se nacházelo nedaleko Chicaga. kdy sloužil jako internační tábor nejdříve pro řeholníky a poté po dlouhou dobu pro řeholnice různých řádů. Řeholnice byly přikazovány do práce v továrnách, např. do textilky Veba, nebo v zemědělství. koncem 60. let 20. stol. jim umožnila odejít pracovat do různých charitních domovů. V klášteře zůstaly pouze dominikánky, které zde do roku 1990 pekly hostie pro všechny farnosti v Čechách a na Moravě.

Barokní stopa italského stavitele v Českém lese je dodnes patrná na zřícenině bývalého kláštera paulánů ve Světci u Tachova. Základní kámen klášterního kostela byl položen v roce 1671 na popud Jana Filipa, hraběte Losy z Losinthalu, a stavba byla dokončena o tři roky později. Za návrhem monumentálního chrámu se dvěma věžemi pravděpodobně stojí italský stavitel Giovanni Domenico Orsi, jehož rukopis místu vtiskl specifický charakter. Přestože původní církevní účel stavby postupem času zanikl, torzo dodnes připomíná ambiciózní plány dobových stavitelů i historický význam lokality v tachovském okrese.

Od duchovního centra k rezidenci rodu Windischgrätzů. Historie areálu se začala dramaticky měnit v pozdějších letech, kdy se klášterní objekty měly stát základem pro reprezentativní sídlo šlechtického rodu Windischgrätzů. Tato proměna z duchovního místa na plánovanou rodovou rezidenci dodala lokalitě zvláštní atmosféru, která v sobě mísí sakrální prvky s panskou architekturou. Dnes je zřícenina kláštera v Plzeňském kraji turistickým cílem, který nabízí vhled do barokního stavitelství i komplikovaných osudů šlechtických majetků v západních Čechách. Návštěvníci zde mohou obdivovat pozůstatky kdysi velkolepého komplexu, jenž byl citlivě zasazen do krajiny v těsné blízkosti města Tachov.

Vranov nad Dyjí: Základní data a charakteristika. Území jihomoravského Vranova, protékané Dyjí, zvalo k osídlení již od pravěku. Nejpozději v 11. století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byl jako součást podyjské obranné soustavy založen pohraniční hrad. Z roku 1323 se zachovala zpráva, že král Jan Lucemburský směňuje svůj vranovský zeměpanský majetek s okolními městečky, mlýny, rybníky, lesy a dalším zbožím s Jindřichem z Lipé, uznávaným vůdcem šlechtické opozice a jedním z nejmocnějších mužů království. Důležitými majiteli byli i bohatí Lichtenburkové, staropanský rod erbu ostrve, vlastnící na Moravě rozsáhlé statky. V té době již vranovské údolí ovládá gotická pevnost mistrně využívající přirozených výhod výšinného terénu s meandrující řekou.

Promyšlená fortifikační dispozice, patrná z dosud existující střední hradby a z navazující předsunuté hradby zakončené tzv. Vraní věží, svědčí o značné obranyschopnosti vojensky nejzranitelnějšího jihu. Pro 16. století na Vranově je charakteristické - v souladu s obecnými procesy doby - rychlé střídání majitelů. V roce 1516 ho po Lichtenburcích získává Arkleb z Boskovic, mezi významné majitele patří i Jan z Pernštejna, Zdeněk Meziříčský z Lomnice nebo Volf Krajíř z Krajku. Nejdůležitějšími vlastníky Vranova však byli Althannové, kteří v 16. století získali panství spolu s Novohradem. Národnostně smíšené panství se čtyřmi městečky, deseti osedlými vesnicemi a více jak čtyřmi sty nevolnickými rodinami získává poprvé svému rodu v roce 1617 Volf Dětřich z Althannu. Za aktivní účast na moravském stavovském povstání v roce 1619 mu bylo dominium zkonfiskováno. V roce 1629 ho kupuje Jan Arnošt ze Scherfenberga, za jehož vlády na panství doléhají hrůzy třicetileté války.

Vranovský zámek a jeho proměny. V roce 1645, po bitvě u Jankova, je vranovské městečko obsazeno a zpustošeno švédskými vojsky a dochází k marnému obléhání hradu. V roce 1665, zřejmě již po ničivém požáru hradu, získávají panství Stahrenbergové. Ti uskutečňují poslední velkou úpravu vranovské středověké pevnosti spojenou se zjednodušením a vyrovnáním severního průčelí obytných budov. Novou éru zahajuje císařský tajný rada a přísedící moravského zemského soudu říšský hrabě Michal Jan II. z Althannu, který Vranov kupuje opět pro svůj rod v roce 1680. Jeho cílem je postavit moderní, dostatečně reprezentativní panské sídlo, jehož interiérová kultura by odpovídala změněným nárokům doby. Krátce po roce 1687 je podle Fischerových plánů započato s budováním monumentálního sálu předků, založeného na oválném půdorysu a zaklenutého kupolí. Dominanta budoucího zámku, vyzdobená výklenky při obvodu sálu sochami Althannů a italskými mistry, je dílem Tobias Kracker a Ignaz Heinitz von Heinzenthal. V letech 1687-1695 tak vzniká jeden z předních skvostů světské barokní architektury.

Další kapitoly zahrnují stavbu trojkřídlé zámecké budovy, úpravu přístupového mostu, interiér kaple a podzemní althannskou hrobku. Po roce 1699 pokračuje výstavba a osmidílné detaily. Interiéry zámku jsou doplněny štukovými a tapetovými dekoracemi, freskami a nástěnnými malbami, které odrážejí vlivy baroka a počátku klasicismu. Zámecký park vzniká v duchu preromantické krajiny s prvky zahradní architektury a sochami, jezírky a altánky. Krátce po roce 1938, kdy se Vranov stal součástí Říše, došlo k zabavení zámku a jeho prodeji; v 70. letech 20. století proběhla rozsáhlá obnova a modernizace. V současnosti zámek slouží jako veřejná památka s bohatým kulturním programem a je součástí krajinného celku Národního parku Podyjí.

Vranovské dědictví a místní identita. Zámek a okolí tvoří spolu s Dyjí jedinečný kulturní krajinový celek. Příběh od gotické pevnosti až po rázem barokně-klasicistní sídlo ilustruje proměnu občanské společnosti i šlechtických rodů a jejich hospodářských i duchovních ambic. Turisté dnes mohou sledovat kontinuitu historie v kontextu chráněného území, kde je Architektonický vývoj propojen s přírodním dědictvím Podyjí. Zámek vyvolává zájem nejen svým interiérem a výzdobou, ale i propojením s historií regionu a srovnáním koncepce klášterní a panské architektury.

Tabulka: Klíčové milníky a data. Základní kámen klášterního kostela - 1671; dokončení stavby - 1674; návrh monumentálního chrámu - Giovanni Domenico Orsi; proměna na rezidenci Windischgrätzů - po roce 1687; stavba kaple Nejsvětější Trojice a hroby Althannů - koncem 17. století; dokončení interiérů a výzdoby - počátek 18. století; zámek a zahrada - klasicistní a romantické proměny v 19. století.

tags: #historie #vranovskeho #klastera