Podle posledního průzkumu agentury Russian Feld, který citovala ruská média, 55 procent respondentů by „speciální operaci na Ukrajině“ nezastavilo, naopak pro ukončení války na Ukrajině se vyslovilo 29 procent dotázaných. Ti druzí pocházejí většinou z velkých měst. To byl také důvod, proč Adolf Hitler jako první smlouvu v roce 1933 uzavřel s katolickou církví. Úmluva měla zaručit katolíkům v Německu svobodné vyznání jejich víry, církev se v ní však zároveň zavázala, že se nebude plést do státních záležitostí.
Čtěte také: Odborníci se domnívají, že papeže Pia XI. a kardinála Pacelliho k dohodě s Hitlerem vedlo přesvědčení, že zajistí katolíkům privilegované postavení. Že nebude Hitler vidět v katolících po Židech další úhlavní nepřátele. Před začátkem války papež umřel a na jeho místo nastoupil právě Pacelli jako Pius XII., který, ač byl asi nejlépe informovaný muž o tom, co Němci podnikají, nezasáhl o tzv. Křišťálové noci, při deportacích Židů i při vyvražďování Židů na Ukrajině. Byl hluchý k prosbám amerických velvyslanců i k volání hlavního palestinského rabína.
Ale Hitlera se bál. Italským Židům částečně pomohl, ale Hitlera se bál. Patriarchové, agenti KGB. A ještě horší je to dnes v Rusku, kde patriarcha pravoslavné církve Kirill prohlásil: „Putin je boží zázrak. Rusové se pustili do svaté bitvy.“ A říci to zřejmě musel, protože jako bývalý důstojník KGB, dnes FSB, je - když to trochu přeženu - Vladimir Putin jeho vrchním velitelem.
Metropolita Nikodim, vedený u KGB jako agent Adamant, se v roce 1969 ujal mladého Vladimira Michajloviče Gunďajeva, jmenoval jej svým tajemníkem a připravil mu skvělou kariéru biskupa, arcibiskupa a následně metropolity. Když byl v roce 2009 po zemřelém patriarchovi Alexiji II. zvolen 16. patriarchou moskevským a celé Rusi Gunďajev jakožto Kirill, ukázalo se, že též zemřelý patriarcha Alexij II. 3. 5. od mládí církve, zejména tu katolickou, nenáviděl. gangrénou.
Hitler se snažil urovnat vztahy mezi katolickou církví a Německem (Říšský konkordát s Vatikánem z roku 1933 byl první významnou mezinárodní smlouvou, kterou nacistická vláda uzavřela). Oficiální politika NSDAP respektovala nebo alespoň do jisté míry tolerovala obě velké křesťanské církve, evangelickou i katolickou, jako přirozené opory morálních kvalit německého národa, i když mnozí předáci NSDAP vnímali církevní organizace jako nežádoucí konkurenci. Nacistické “novopohanství” a rasismus se staly jedním z hlavních cílů kritiky encykliky Mit brennender Sorge z roku 1937: kdo klade pochmurný osud na místo Boha, popírá boží moudrost a prozřetelnost.
Otec Gumpel a další svědci popisují, že Pacelliho chování v Německu bylo složité: 44 veřejných projevů a čtyřicet z nich ostře odsuzovalo extrémní strany, včetně NSDAP. Pacelli, budoucí Pius XII., údajně řekl o Hitlerovi: „Tento mu je zcela zlovolný, cokoliv řekne, napíše, má punc jeho egocentrismu.“ Katolické noviny a knihy byly cenzurovány, církevní budovy konfiskovány, mnichy a kněze perzekuoval režim. Přesto se německá vláda snažila některé liturgické a vzdělávací aktivity církvi tolerovat, zatímco jiné likvidovala.
Na druhé straně se říká, že v roce 1943 se vztahy ještě více vyostřily; Hitler chtěl zajmout papeže Pia XII. a potlačit katolickou identitu v nacistické Evropě. Pius XII. podle některých údajů reagoval evakuací Vatikánu a rezignací, což byl zřejmě jediný logický krok v reakci na hrozby. V této souvislosti se zmiňuje i podpora spojenců a spolupráce se Sovětským svazem jako součást boje proti komunismu a vnímané hrozbě totalitních režimů. Vatikán obecně vnímal komunismus jako nebezpečí větší než samotný nacismus.
Historici dnes zvažují, zda plánovaná operace únosu papeže byla reálně realizovatelná. Není žádná dokumentace, která by to potvrzovala; primárním zdrojem je údajně Karl Wolff, avšak kritici pochybují o existenci důkazů. Někteří historici tvrdí, že celé plány byly spíše mytizované a neproveditelné, jiní však poukazují na logiku ambicí nacistického režimu. Názor se liší v závislosti na zdroji: někteří věří, že plán skutečně existoval, jiní ho považují za zbytečné mýty.
Historie ukazuje, že po Mnichovu a okupaci vznikl Protektorát Čechy a Morava. Adolf Hitler se procházel po Pražském hradě a nastalo jedno z nejtemnějších období naší země. Den poté vznikl Protektorát a okupaci nebylo možné zcela zabránit. Podle historiků probíhala mobilizace a rozdělení obyvatel. Český průmysl byl pro nacistickou říši klíčovým, vyvíjel se pod dohledem nacistických úředníků, přičemž cílem nebyla likvidace průmyslu, ale jeho využití pro válečné účely. Změna výroby postupovala pomalu a některé komodity byly stále dováženy ze zahraničí, což ukazuje závislost Německa na importu a nutnost financí pro válku.
Nacisté plánovali rozsáhlé represe a perzekuce, zejména proti židovskému a romskému obyvatelstvu, zatímco různým církevním skupinám a věřícím se dostávalo různých omezení - hovoří se o selektivní perzekuci a nuceném podřízení mnoha náboženských struktur k podřízení státu. Příběh o zničení Československa a následné okupaci zahrnuje i vybití a kolaboraci a popisuje, jak německá kulturní a politická moc zasahovala do života obyvatel, včetně omezení pohybu, ekonomických práv a svobod občanů. Některé zdroje upozorňují na to, že veřejné mínění bylo ovlivněno protikatolickými představeními a tiskem, a že mnohé církevní intrervisní aktivity byly potlačeny.
Napětí mezi třetí říší a církví sílilo, ale vztah k náboženství nebyl jednoznačný. NSDAP měla vždy komplikovaný vztah k náboženství; křesťanství bylo v Hitlerových očích použito jako nástroj pro otroky, avšak v určitých třídách byl tolerován v určitém obrozeném podání. Kritika nacistické impozice a náboženského kontextu byla vyvolána mimo jiné i encyklikou Mit brennender Sorge, která akcentovala odpor vůči pohanským a rasistickým ideologiím. Veřejná podpora některých katolických i protestantských kruhů byla složitá a postupně se měnila.
Historie ukazuje, že klíčovým hnacím motorem konfliktu byla snaha o moc a o udržení určité morální pozice vůči totalitním tendencím. Zdroje se liší v hodnotících závěrech, ale jedno je jasné: vztah mezi nacistickým Německem a církvemi zůstával vždy komplexní a často vyostřený. Dnešní historici dále zkoumají, jak se jednotlivé subjekty chovaly a jaký dopad to mělo na věřící a občany, kteří nejsou součástí žádné z výše zmíněných skupin. Třetí říše je tak opletena mýty a legendami, a otázka únosu papeže zůstává nadále předmětem diskusí a interpretací.
Historici se dodnes přou o to, jestli se tahle operace skutečně měla uskutečnit nebo ne. Ti, kteří tvrdí, že ano (hlavně John Cornwell a Dan Kurzman), vycházejí z přímých, ale nepříliš důvěryhodných zdrojů. Střízlivější a konzervativnější historikové poukazují na zjevnou neuvěřitelnost, nepraktičnost celé akce a hromadu vnitřních rozporů. Na druhou stranu! Nechali se náckové někdy zastavit tím, že jsou jejich plány nelogické, monstrózní a často nefunkční? Ne.
Historie má své „historické trofeje“ a dramatické momenty. Náš možná fiktivní příběh začíná a končí u obergruppenführera SS Karla Wolffa, který byl jedním z nejbližších spolupracovníků Himmlera a kontroval Mussoliniho vládě v Saló. Podle některých výpovědí měl Hitler s Wolffovou jednotkou plán unést papeže a kurii, ale skutečnost zůstává nejasná. Wolff údajně měl rozkaz ignorovat varování papeže a plán mohl být namíchnut italským fašistům.
V kontextu československé historie připomínáme, že před 85 lety skončilo meziválečné Československo a začala nacistická okupace. Adolf Hitler se procházel po Pražském hradě a nastalo jedno z nejtemnějších období naší země. Den poté vznikl Protektorát Čechy a Morava. Okupaci podle historiků nešlo příliš zabránit, protože Hitler chtěl Čechy zdecimovat a šlo o rozhodnutí jednotlivce, který svůj krok dlouho plánoval. Historik Michal Stehlík popsal, že 15. března 1939 lidé vstávali do šoku z konce určité epochy, zatímco jiní to vnímali jako vítězství některých skupin.
Podpora pražských Němců a Moravských Němců byla viditelná ve veřejném prostoru. Brněnští Němci byli rychlejší v obsazování klíčových budov a policie. Nacisté občany rozdělili do skupin a omezili základní práva; potraviny a šaty byly řízeny lístky. Židé a Romové byli nejvíce postiženi. Český průmysl zůstal důležitou kořistí a Němci vyzbrojovali nové spojence; export zbraní a závislost na dovozu ukazují, že Německo nebylo soběstačné a potřebovalo finance pro válečné úsilí.
V závěru lze konstatovat, že vztah nacistického Německa ke křesťanství byl velmi komplikovaný a proměnlivý. Katolické i protestantské církve se ocitly v tlaku režimu; některé aktivity byly potlačovány, jiné tolerovány. Většina historiků souhlasí s tím, že nacisté měli snahu o kontrolu a manipulaci náboženských institucí, avšak existence jednotného a jednoznačného „plánu zničení katolické církve“ zůstává předmětem debat a spekulací. Vatikán se postavil různě: oficiálně neutrální postoj, diplomatická kontinuita a snaha o nemožnost rozcupovat katolickou identitu obyvatel nacisty okupovaných zemí.