Když Ježíš žil svůj život na zemi, byl zcela závislý na nebeském Otci. Náš Spasitel neudělal ani neřekl nic, dokud se nejprve neporadil se svým Otcem ve slávě. A neprovedl žádné zázraky kromě těch, které mu Otec přikázal udělat. Prohlásil: „Sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím.“ Kristus to objasňuje: denně byl veden svým Otcem. A uplatňování jeho úplné závislosti v praxi, vždy naslouchat hlasu svého Otce, bylo součástí jeho každodenního chození.
Vidíme to na scéně z Janova evangelia. Jednou v sobotu, o židovském svátku, se Ježíš procházel kolem rybníka Bethesda, když uviděl zmrzačeného muže, který ležel na rohoži. Kristus se k němu obrátil a přikázal mu, aby se zvedl ze svého lůžka. Ten člověk byl okamžitě zdráv. Židovské vůdce to rozzuřilo. Podle jejich mínění porušil Ježíš uzdravením toho člověka sobotu. Ale Ježíš jim odpověděl: „Udělal jsem pouze to, co mi Otec řekl, abych udělal.“
Vysvětloval: „Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám … Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí. Ježíš velice prostě oznámil: „Můj otec mě naučil všechno, co mám dělat.“
Možná si říkáš: „Kdy přesně Bůh Otec ukázal Kristu, co má dělat? Kdy Ježíš viděl Otce činit zázraky? Stalo se to všechno ve slávě, předtím než přišel Kristus v těle?“
Prosté odpovědi na tyto otázky ukazují, že taková úmluva o životě s Otcem není jen teologickým konstruktem. Nicméně víme, že Ježíš přišel, aby nám dal vzor, který máme následovat. Ostatně přišel na zem, aby zakusil všechno, co děláme, cítil všechny naše pocity a byl dotčen našimi bolestmi a slabostmi. Faktem je, že se Ježíš ve svém těle musel denně spoléhat na vnitřní řízení Otcovým hlasem. Musel být po celou dobu závislý na Otci, aby slyšel jeho hlas, který ho vedl. Jinak by Ježíš prostě nemohl dělat věci, které dělal.
Jak mohl Ježíš slyšet jemný, tichý hlas svého Otce? Bible nám ukazuje, že se to dělo skrze modlitbu. Znovu a znovu odcházel Ježíš na opuštěné místo, aby se modlil. Učil se slyšet hlas svého Otce v kleče na svých kolenou. Představ si Ježíše, který stojí před důležitým rozhodnutím, jako je výběr učedníků. Jak Pán vybral dvanáct z ohromného množství těch, kteří ho následovali? Muselo to být závažné rozhodnutí. Ostatně tito učedníci budou tvořit sloupy jeho novozákonní církve.
Dal mu Otec dvanáct jmen, když byl ještě ve slávě? Lukáš nám říká: „Vyšel Ježíš na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží“ (Lukáš 6:12). Následující ráno Ježíš povolal dvanáct učedníků. Navíc dal Otec tu samou noc svému Synovi Kristovo kázání na hoře: „Blahoslavení chudí … Blahoslavení lkající … Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou …“ (Matouš 5-7). Bylo to v těch hodinách, když byl s Otcem sám, tehdy Kristus slyšel mluvit Jeho hlas. Opravdu, Ježíš přijal každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování během modlitby. On žádal Otce, uctíval Ho a podvolil se Jeho vůli.
Vidíme tento druh oddanosti v Matouši 14. Ježíš se právě dozvěděl zprávu o smrti Jana Křtitele. „A uslyšev to Ježíš, plavil se odtud na lodičce na místo pusté soukromí“ (Matouš 14:13). Ježíš tam byl sám, modlil se a hluboce truchlil nad Janovou smrtí. Jan byl jeho milovaný přítel, právě tak jako vážený Boží prorok. Teď, když měl Kristus společenství s Hospodinem, žádal a přijímal milost. Okamžitě poté, co opustil toto místo, začal Ježíš provádět zázraky: „A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnoho, i slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich“ (14:14).
Ten samý den Ježíš nakrmil 5 000 z pěti bochníků a dvou ryb. Pokus se představit si, jaký to byl pro něj rušný, plný, těžký den. Co v tom okamžiku Ježíš dělal? Písmo říká: „A rozpustiv zástupy, vstoupil na horu soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam“ (14:23).
Nuže, Ježíš si byl plně vědom skutků, které přišel činit na zemi. Všechno to bylo nastíněno v Písmu: že bude uzdravovat nemocné a sklíčené, otevírat oči slepých, těšit všechny zkroušeného srdce, otevírat dveře vězení, osvobozovat zajaté, uspokojovat hlad a žízeň zástupů. Přesto ve svém každodenním chození Ježíš neudělal žádnou z těchto věcí, aniž se nejprve nepodřídil Otci. Písmo nám říká, že v případě nutnosti Ježíš uzdravil „všechny, kteří se ho dotkli.“ Přesto jindy nikoho neuzdravil pro lidskou nevíru. Jak Ježíš věděl, kdy uzdravovat a kdy ne? Musel slyšet tichý jemný hlas svého Otce, který mu dával slovo vedení.
Totéž je pravdou v našem povolání. Známe všechny věci, které od nás Písmo vyžaduje: máme se milovat navzájem, máme se bez přestání modlit, jít do celého světa a činit učedníky, studovat, abychom se ukázali být osvědčení, chodit ve spravedlnosti, sloužit chudým, nemocným, potřebným a uvězněným. Přesto máme dělat také určité další věci, které Písmo nezmiňuje. Čelíme určitým potřebám ve svém každodenním chození, ať už jsou to krize nebo jiné naléhavé situace. V takových chvílích potřebujeme Otcův hlas, aby nás vedl, mluvil k nám věci, které nejsou uvedené v Jeho přikázáních.
Víme, že Kristus měl tento druh výměny názorů se svým Otcem. Řekl svým učedníkům: „Všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám“ (Jan 15:15). Také řekl náboženským vůdcům: „Pravdu mluvil jsem vám, kterouž jsem slyšel od Boha. Tohoť jest Abraham nečinil“ (8:40). Co tou poslední frází Ježíš mínil? Říkal učitelům Izraele: „Dal jsem vám pravdu přímo z Božího srdce. Kristus říkal: „Žijete v mrtvé teologii. Studujete minulost, uctíváte svého otce Abrahama, učíte se pravidla a předpisy pro svůj život. Ale to, co vám říkám, není z nějaké vzdálené historie. Právě jsem byl se svým Otcem. Dal mi to, co vám kážu.“
Jan Křtitel svědčil proti těm samým náboženským vůdcům: „A což viděl a slyšel, toť svědčí, ale svědectví jeho žádný nepřijímá“ (Jan 3:32). Dnes nám Ježíš říká to samé poselství: „Jste uspokojeni nasloucháním kázání z nějaké příručky. Ptal jsem se Pána, zda je možné dnes, v tomto čase milosti, žít jako žil On. Můžeme být úplně závislí na hlase Otce ve slávě? Je možné slyšet jeho vedení pro naše životy den po dni, vteřinu za vteřinou?
Znám radost, která přichází z přebývání o samotě s Kristem. Přichází, když ho uctívám, sloužím mu, čekám na Něj, aby mi zjevil své srdce. Nazývám to časem krmení Ježíše. Sedím v jeho přítomnosti, naslouchám jeho tichému, jemnému hlasu. A On ke mně mluví, slouží mi svým Duchem svatým, ukazuje mi věci, které bych se nikdy nemohl naučit z knihy nebo od člověka. Jeho pravda přichází do života v mém duchu. Ale ještě jsem toho nedosáhl. Tato příležitostná zkušenost se ještě nestala způsobem mého života. Takže se ptám Pána: „Je zcela závislý život možný? Nebo je to jen zbožné přání?“
Věřím, že mnozí z nás žijí „pod úrovní“ výhod, které máme jako Boží děti. Například čtu o Eliáši, jak stojí před Hospodinem a slyší jeho hlas. Čtu o Jeremiáši stojícím v Boží přítomnosti, jak slyší jeho radu. Volá: „Nebo kdož jest stál v radě Hospodinově, a viděl neb slyšel slovo jeho? Kdo pozoroval slova jeho, neb vyslechl je?“ (Jeremáš 23:18). Proč by Bůh nemluvil v naší generaci, když je tu tolik strachu a nejistoty? Svět je ve zmatku, hledá odpovědi. Proč by byl Pán zticha teď, když potřebujeme slyšet jeho hlas víc než kdy dřív?
Je tragedie, že mnoho služebníků dnes káže kázání bez života. Jejich poselství ani neusvědčuje z hříchu ani neodpovídá na hluboký pláč a volání srdce. Je to naprosto zločinné. Jan Křtitel vyučoval: „Kdož má nevěstu, ženichť jest, přítel pak ženicha, jenž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest“ (Jan 3:29). Doslovný řecký význam se překládá: „Přítel ženicha, který je věrný a setrvává s ním.“ Jan Křtitel říká svým učedníkům: „Slyšel jsem hlas ženicha. A to mi způsobilo největší radost.“
Jak mohu slyšet jeho hlas? Můžeš si říkat: jak Jan poznal zvuk Ježíšova hlasu? Pokud víme, ti dva se setkali tváří v tvář pouze jednou, při Kristově křtu. Jan se učil slyšet Pánův hlas zrovna tak, jako to dělal Ježíš: sám na poušti. Tento muž se izoloval na poušti již v útlém věku. Nedovolil si žádnou radost tohoto světa, včetně chutného jídla, měkké postele nebo dokonce pohodlného oděvu. Neměl žádné učitele, žádné rádce, žádné knihy. Během těchto osamělých let měl Jan společenství s Hospodinem. A celý ten čas byl vyučován Duchem Svatým, aby slyšel Boží jemný tichý hlas. Jan se naučil všechno, co znal, tím, že byl v neustálém společenství s Hospodinem. A tak přijal poselství o pokání, poznal příchod Beránka, uvědomil si svou vlastní potřebu menšit se, aby Mesiáš mohl růst.
Jan se všechny tyto věci učil od Pána. Vidíme takový život načrtnutý v Písmu. Nemluvím jen o osamoceném životě proroka. Zaprvé je tu příklad Ježíše. Jeho život byl zaneprázdněný, často měl zaplněnou každou hodinu. Ale Kristovo srdce bylo upřené k hledání Otce každý den. Dával Bohu drahocenný kvalitní čas, seděl u jeho nohou, sloužil mu a naslouchal jeho hlasu. Můžeš se ptát: „Ale co my ostatní? Ježíš byl doslova Syn Boží, zplozený Otcem. Uvažuj o Kornéliovi, setníkovi. Tento muž nebyl kazatel ani duchovní kněz. Vlastně to byl pohan a nemohl se ani počítat mezi Boží lid. Zde byl jeden zaměstnaný člověk. Kornélius měl 100 vojáků pod svým přímým velením. Přesto se modlil v každé volné chvíli. A jednoho dne, když se modlil, k němu promluvil Pán. Objevil se anděl a zavolal Kornéliia jménem. Setník poznal, že to je hlas Boha. Pán mluvil přímo ke Kornéliovi, řekl mu, aby vyhledal apoštola Petra. Dal mu detailní instrukce, včetně jmen, adresy, dokonce slova, která má říci. Mezitím se Petr modlil na střeše domu, když „stal se hlas k němu“ (10:13).
Opět dává Duch Svatý detailní instrukce: „Aj, muži tři hledají tebe. Petr následoval muže do domu Kornélia na opravdu božskou schůzku. To, co se tam stalo, šokovalo celou židovskou letniční církev. Pán rozevřel, zpřístupnil evangelium pro pohany. Přesto bylo pro židovské věřící nejtěžší věcí přijmout to, že Bůh mluvil k prostému, neškolenému pohanovi. Nemohli pochopit, jak mohl Kornélius slyšet Boží hlas tak jasně, a mluvené s takovou mocí. Pavel také přijal zjevení Ježíše přímo z nebe. Svědčil, že věci, které prozrazoval o Kristu, ho nenaučil žádný člověk. Přesněji řečeno slyšel hlas samotného Ježíše, když klečel na kolenou a modlil se. „Oznamujiť pak vám, bratří, že evangelium to, kteréž kázáno jest ode mne, není podle člověka. Nebo aniž jsem já ho přijal od člověka, ani se naučil, ale skrze zjevení Ježíše Krista“ (Galatským 1:11-12).
Nuže, v Pavlových dnech bylo mnoho velkých učitelů, vedoucích, kteří byli mocní v Božím slově, jako například Apollos a Gamaliel. A byli tam apoštolové, kteří chodili a rozmlouvali s Ježíšem. Ale Pavel věděl, že zjevení Krista z druhé ruky nestačí. Ovšem že Pavel nebyl proti učitelům. Ostatně byl jedním z nich. Učil: „A onť [Bůh] jest dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné evangelisty, jiné pastýře a učitele“ (Efezským 4:11).
Ale Pavel věděl, že bude čelit bezbožnému pohanskému světu. A potřeboval osobní zjevení Ježíše, aby to vydržel. Dnes existují tucty dobře vyškolených služebníků, velice uznávaných mužů pokrokového učení. Tráví roky v seminářích, studují teologii, filosofii a etiku. Ale když se mnozí z těchto školených služebníků postaví za kazatelnu, aby kázali, mluví pouze prázdná slova. Mohou vám říci mnoho zajímavých věcí o životě a službě Krista. Ale ať řeknou cokoliv, váš duch zůstává lhostejný. Proč? Nemají žádné zjevení Ježíše, žádnou osobní zkušenost s ním. Cokoliv vědí o Ježíši je filtrováno skrze mysli jiných lidí.
Pavel se opravdu ptal Efezských: „Jak jste poznali Krista?“ Jinými slovy: kdo vás naučil to, co víte o Ježíši? Přišlo to z mnoha kázání, které jste slyšeli ve své nedělní škole? Pokud ano, je to dobré. Ale je to hranice toho, co víte o Kristu? Nezáleží na tom, jak mocně možná váš pastor káže nebo jak pomazaní jsou možná vaši učitelé. Mnoho věřících je uspokojeno tím, co nazývám počáteční, jednorázové zjevení Kristovy zachraňující moci a milosti. Je to jediné zjevení Ježíše, které kdy měli. On je Pán, Boží syn. Každý pravý věřící zakusil toto nádherné zjevení, které mění život. Nicméně to je jen první krok. Pavel tohle věděl. Přijal neuvěřitelné zjevení Ježíše na cestě do Damašku. Pavel byl doslova sražen z koně a mluvil k němu hlas z nebe. Žádný člověk neměl nikdy větší osobní zjevení Krista, než je toto. Přesto Pavel věděl, že to byl jen začátek. Od tohoto momentu dál „jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to ještě toho ukřižovaného“.
Krátce, Petr přijal slavné, počáteční zjevení, které přichází každému, kdo věří. Přesto hned dále čteme: „Tedy přikázal učedlníkům svým, aby žádnému nepravili, že by on byl ten Ježíš Kristus“ (Matouš 16:20). Proč? Protože učedníci nebyli připraveni, aby o něm svědčili jako o Mesiáši. Jejich zjevení o Něm bylo neúplné. Nevěděli nic o kříži, o cestě utrpení, hloubce oběti jejich Mistra. Přesto již uzdravovali nemocné, vyháněli démony a svědčili mnohým. Následující verš to potvrzuje: „A od té chvíle počal Ježíš oznamovati učedlníkům svým …“ Jinými slovy, Kristus jim začal zjevovat sám sebe, ukazoval jim o sobě hlubší věci.
Je možné žít vědomé, každodenní naslouchání Otci? Není to jen teologická otázka, ale životní styl. Bible říká, že všechna pravda je v Ježíši. Otázka zní: hledáš-li jen kázání z knihy, nebo skutečné osobní vedení z nebeského hovoření? Duch Svatý je živou osobou v Bohu samotném a má vládnout církvi jako Ducha Synova. Písmo nazývá Ducha Svatého Duchem Syna: „Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce vaše“ (Galatským 4:6).
- Hlas Otce a osobní zjevení Ježíše: klíč k vedení v každodenním životě.
- Modlitba a odloučení: prostředek, kterým Ježíš naslouchal Otci a získával slova pro činy.
- Přijetí zjevení Krista: začátek trvalého růstu, nikoli jen jednorázová zkušenost.
- Potřeba osobní zkušenosti s Duchem Svatým: bez ní zůstáváme v teorii.
V závěru dne se ptáme: lze zcela závislý život zůstat realitou i v dnešní generaci plné zkoušek? Otcův hlas je stále dostupný pro ty, kteří Ho hledají, chápu to jako výzvu k intenzivní modlitbě a k naslouchání. Jen v tichém naslouchání a oddaném čekání na Otce najdeme skutečné vedení pro život a službu, která je založena na osobní zkušenosti s Kristem a Darem Ducha svatého.