Tento článek je o kněžích v různých náboženstvích světa. Kněz dnes znamená osobu, která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat náboženské obřady, zejména přinášet oběti, v některých křesťanských církvích sloužit svátostmi. Kněžství je v některých společenstvích celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a případně i odlišný způsob života. V některých zemích dlouhodobě ubývá nových zájemců, tím dochází k nedostatku kněží a k jejich přetěžování.
Kořeny a historické vývoje kněžství
V křesťanství je svátost svěcení od prvních staletí rozdělena na 3 (hlavní) stupně a jako kněží se označují ti, kteří přijali jeho druhý stupeň, tedy kněží a biskupové, ovšem často se lze setkat s tím, že pod výrazem „kněz“ se rozumí pouze ti, kteří přijali kněžské svěcení, ale nikoli biskupské (3. stupeň svátosti svěcení).
Podle Václava Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze. O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinského castellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze; takto se však správně označují jen řádoví kněží, zatímco u diecézních kněží se používá označení reverendus dominus (důstojný pán).
Podle francouzského filologa Georgese Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. Podobné rozdělení zavádí ještě Platón v Ústavě. V Egyptě vznikla oddělená kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce. V Indii vznikla významná vzestup kněžské vrstvy, která zřejmě zasahovala do poradenství panovníkům a obřadů.
V následujících obdobích se objevovaly odlišné modely: v Číně rodové náboženství, v Izraeli otcové rodů jako obětníci, a po exodu Jeruzalémský chrám a rabínská tradice formovaly roli kněží a jejich dědictví. Nový zákon užívá označení hiereus a sacerdos pro židovské a pohanské kněze, a Kristovo velekněžství je považováno za vzor pro všechno kněžství v církvi.
Kněžství v židovství a křesťanství
Áron pocházel z pokolení Lévi a jeho potomci, koheni, dostali zvláštní práva a povinnosti, hlavně službu v chrámu a oběti. Význam kněžské vrstvy vzrostl po výstavbě chrámu v Jeruzalémě a po reformách Jóšijáše; teologie starého Izraele se vyvíjela směrem k důrazu na kněžství a prorockou tradici. Po zničení chrámu roku 70 n. l. výkon starozákonního kněžství ustal.
V Novém zákoně je Ježíš označován jako pravý velekněz (Hebrejům 8,1) a všichni věřící jsou prostřednictvím Ježíšova vzkříšení „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (1 Petr 2,9). Přesto zůstává rozlišení mezi všeobecným kněžstvím věřících a služebným (svátostným) kněžstvím, které spočívá v svěcení a plnění specifických duchovních funkcí. V evangeliu a listu Jáně je působení pastýře důležitým symbolem pastor, tedy „pastorek“.
Pravoslaví, katolictví a protestantismus
Kněžství v katolické církvi zahrnuje svěcení do tří stupňů: jáhenství, kněžství, biskupství. Kněz v katolické tradici může působit v různých službách - od správy farnosti, přes misie až po pastoraci a zpověď. Před vysvěcením je vyžadován zkušební kurz, který ověřuje trvalost a oddanost povolání. Větší důraz na celibát byl zaveden v západní církvi během reformních snah a papežských reforem 11. století, a byl potvrzen Tridentským koncilem. Druhý vatikánský koncil zdůraznil všeobecné kněžství věřících a došlo k redefinici některých svěcení.
Východní církve umožňují, že jáhny a kněží mohou být ženatí, biskupové však zpravidla musí být ženatí pouze pokud byli vysvěceni před svátostí kněžství; kněží mohou být i mnichové a liturgická služba nadále zůstává akcentem jejich klíčového poslání. Celibát je východní stranou považován za svatý a mnozí kněží jej dobrovolně praktikují pro Boží království. Farář a kaplan odkazují na určité administrativní a obřadní role v římskokatolické církvi, zatímco v protestantských zemích se často používá termín pastor pro duchovního vůdce, který se v některých konfesích nazývá kněz či kazatel.
Přestože mnoho duchovních čelí pronásledování ze stran totalitních režimů, kněží stejně pokračují ve své službě a v některých společnostech vznikají zvláštní podzemní kruhy a ilegální formy zajištění kostelních aktivit. Slovo kněz má v různých jazycích odlišné kořeny: presbyter (starší), hiereus (kněz řecký), sacerdos (kněz latinský).
Různorodost obřadů a významy ve světské společnosti
Kněžství je v různých tradicích často spojeno s obřady, které vyjadřují přijetí posvátné moci a zasvěcení Bohu. Z hlediska liturgie kněží zpřítomňují jediné oběť, kterou přinesl Kristus, když slaví eucharistii. Kněžská posvátnost je doprovázena vysoce symbolickými gesty - předání liturgických předmětů, pomazání svatým křižmem a sliby služebného života. V katolické tradici se svátost kněžství uděluje rukou biskupa, doprovázená modlitbou za Ducha svatého.
Kněžství je tedy světelně definované vůči ostatním stavům duchovenstva a laické veřejnosti, a přesto zůstává východiskem pro duchovní servis, který se opírá o modlitbu, slavení svátostí a pastorační péči o věřící. Přechody mezi různými tradicemi ukazují, že kněžstvo je nejen funkční rolí, ale i hluboce zakořeněným sociálním a teologickým pojmem v rámci různých náboženských dějin.
