Šifra mistra Leonarda fascinovala milióny diváků na celém světě - skrývá i náš Svatovítský poklad své utajené poselství? Proč císař Karel IV. a celá tehdejší Evropa si cenila ostatků svatých a křesťanských relikvií nad všechny poklady světa?
Evropané, vlažní ke svým křesťanským tradicím, se nyní opět začínají zajímat o své vlastní, téměř zapomenuté, duchovní kořeny… Autorka hledá cestu, jak v dnešní uspěchané době povrchnosti a přemíry informací, v níž se člověk pomalu začíná ztrácet, přijít s impulzem, který naše vědomí zaměřuje zpět k základním existencionálním hodnotám, zpět k podstatě věci. Záměrně provokuje, aby vyvolala zájem diváka a jeho „hlad“ po poznávání věcí.
Hledání pokladů a realita českého terénu
Část Svatovítského pokladu je od prosince 2011 přístupná veřejnosti v kapli sv. Kříže na Pražském hradě. Když se v českém tisku občas objeví zmínka, že někdo právě „čirou náhodou“ objevil hodnotný poklad, veřejnosti se obvykle zatají dech. Vždyť kdo by nechtěl něco takového dokázat také?
My vám přinášíme hodnotný rozhovor s milovníkem záhad, ředitelem Československé filmové společnosti, filmovým dokumentaristou a spisovatelem Milanem Zachou Kučerou. V Česku určitě ne, nikdo z amatérských nadšenců to nemá jako hlavní zaměstnání. Profesionální hledači pokladů pracují především v zahraničí a jsou to lidé, kteří vyzvedávají poklady z vraků lodí. Tím se dá reálně uživit. V naší zemi je ale profesionálních hledačů pokladů velmi málo, a pokud někteří z nich tvrdí, že jim to, co najdou, stačí na obživu, tak fabulují. Pokladů, které se u nás oficiálně našly, je až podezřele málo. Černý trh ovšem vypovídá o něčem jiném.
Psychologie nálezů a risk v praxi
Protože člověk, kterému zbývá jen několik minut, než ho zatknou a odvlečou, buší mu útočník či tajná policie na dveře, udělá pod nátlakem obrovského stresu jen dvě věci. Běží buď do sklepa, nebo na půdu. Z devadesáti procent se ale lidé snažili schovat v horních poschodích domu. Možná je to dáno i z nějakého esoterního důvodu, když je nám nejhůř, podvědomě hledáme ochranu poblíž nebe. Když přepadeného zastaví střecha, tak všechny cennosti, které má v ruce, schová za trámy a pod střešní tašky. Pak ho buď zastřelí, nebo odvlečou… a pak pokrývači po letech někde rozebírají dům a nestačí se divit, co našli.
Nesmíte k odhalení pokladu použít detektor kovu, jinak nedostanete nic. Z šuškandy se pak můžete dozvědět, co je běžnou praxí. Hledači detektor zahodí do křoví a raději předstírají, že o poklad náhodně zakopli. Je to tak. Děje se to poměrně často, přestože za to nálezcům hrozí velké problémy.
Historické vlny zájmu a konkrétní příběhy
K největším náletům na poklady docházelo krátce po sametové revoluci, v devadesátých letech. Synové nebo vnuci těch, kteří rodinný majetek na našem území schovali, zakopali nebo zazdili ještě před odsunem, se vraceli na původní místa s nejrůznějšími plánky. Většina laiků se domnívá, že nejvíc pokladů zůstává skryto pod širým nebem, ale mýlí se. Jsou dobře ukryté ve starých budovách. Ze severních Čech je znám případ milenců, kteří chtěli spát na zahradě určitého domu ve stanu. Majitele usmlouvali, ráno byl pryč stan i milenci a na místě stanování to vypadalo jako po řádění krtka. Nebo jedna jihočeská tvrz, kterou si němečtí filmaři pronajali v devadesátkách pro šestitýdenní natáčení. Zaplatili a už po dvou týdnech zmizeli, správce až po týdnu náhodně našel stopy po kutání ve sklepeních. Doklady měli falešné, telefony už nefunkční.
Ve velkém se také vyzvedávaly poklady v roce 1968, ještě než přišli Sověti. Tenkrát byly hranice alespoň na chvíli trochu otevřenější a někteří potomci původních majitelů, žijící v zahraničí, se pokusili o vyzvednutí. Problém sudetských oblastí byl v tom, se dost často stávalo to, s čím nepočítali. Nesmíme také zapomínat na poklady keťasů (lichvářů - pozn. red.) z dob černého trhu za války, poklady průmyslníků a podnikatelů kolem roku 1948, poklady židovské komunity během holocaustu. Uvedl bych jako příklad dosud nenalezený poklad jedné zlatnice ve staré části Bratislavy. Musela ukončit svoje podnikání, její obchod byl znárodněn.
Charroux, Däniken a svět záhad
Poslední velcí profesionální hledači pokladů byli členové CICT, elitního klubu hledačů pokladů, který založil francouzský spisovatel Robert Charroux (1909-1978), člověk, který o celé dva roky předběhl Dänikena. Jeho knížky obsahovaly to samé, čím se Däniken později proslavil jako průkopník a díky plodné spisovatelské tvorbě neskutečně zbohatl. Ve skutečnosti ale v mnohém opisoval od Charrouxe, který nad Dänikenem vyhrál všechny soudy. Zajímavé podle mě je i to, že Däniken prohrál soudní při nejen ve Francii, ale i ve Švýcarsku, jehož je občanem. Soudu bylo naprosto zjevné, kdo byl průkopníkem v oboru záhadologie a kdo světu jako první předložil teorii starověkých astronautů. Bylo to právě Charroux, kdo přišel s mnoha důkazy, které více než naznačovaly, že na Zemi přišli bohové z nebes a všechno nás naučili. Nebýt jeho, Dänikena by dnes nikdo neznal.
Proč bylo jméno Roberta Charrouxe zapomenuto? Vyšlo přes 900 000 jeho knih, které byly vydány po celém světě. Jenže zemřel brzy a Däniken žije dodnes. Nicméně jeden malý textík ještě panu Charrouxovi v češtině vyšel, a sice Atomová bomba Ludvíka XV., včlenil jsem ho jako apendix do své knihy Archeoastronautické pověsti. Ovšem nikdo už Charrouxovi nemůže upřít, že to byl právě on, kdo měl onen archeoastronautický nápad, který dodnes obdivují všichni záhadomilové.
A že byl prvním profesionálním hledačem pokladů, který podnikl dobrodružné cesty do Jižní Ameriky, odkud celému světu přinesl nepohodlné zprávy o zakázaných objevech. Měl i další zábavu, například hledal (jako první s pomocí detektoru kovu) poklad v Rennes le Château, malé vesničce, která leží poblíž francouzského Carcassonne. Jeden poklad tam už byl údajně nalezen zdejším knězem Saunièrem, který cosi našel a až neskutečně zbohatl. Dokonce měl pak z vlastních finančních zdrojů zrekonstruovat kostel a postavit si luxusní vilu. Dodnes nikdo netuší, kde ty peníze dříve chudý kněz vzal.
Do hledání bájného templářského pokladu s profesionálním hledačem Robertem Charrouxem byl tenkrát dokonce zapojen i francouzský prezident François Mitterrand v rámci své předvolební kampaně. To je pravda. Komunisté k nám v roce 1973 dovolili přivézt a přeložit jedinou Charrouxovu knihu o hledání pokladů ve světě. Soudruzi ji sice nádherně vypravili, kniha má zlatou ořízku a hezky vypadá, ale vyřadili z ní všechny fotky, které se komunistům nábožensky nebo politicky nehodily. Je to velká škoda, zejména pro české badatele. V tomtéž, ale v polském vydání, je na rozdíl od toho českého zveřejněna templářská abeceda. Chybí toho ale mnohem víc.
Mimochodem, možná vaše čtenáře zaujme informace, že Robert Charroux byl velmi dobrým přítelem Luise Pauwelse a Jacquese Bergiera, autorů Jitra kouzelníků. Knihy, kterou zřejmě mají vaši čtenáři ve své knihovně. Je to záhadologická klasika na hraně vědy a magie. Podtrženo a sečteno, na počátku Jitra kouzelníků nebyl ten, kterého všichni znáte, ale muž, před kterým se musel sklonit i Däniken. Robert Charroux. Moc bych si přál, aby nebyl zapomenut. Lidí, kteří ho znají, je v naší zemi jen velmi málo.
Jednalo se však o mnoho více než jen o zábavu, Charroux byl inspirací pro hledání tajných abeced a dávných symbolů, kterými se nepohrdali ani templáři, rosenkruciáni, ilumináti či zednáři. Jedná se o prastarý libanonský komplex chrámů s obrovskými megalitickými kameny. Uvádí se, že největší kámen má přibližně 20 metrů na délku a váží asi jako 1000 osobních automobilů. Nikdo netuší, jak se tam mohly dostat. Přestože se badatelé shodují, že balvany musely být do chrámového komplexu nějak přepraveny, nikdo netuší jak.
Další záhada, kterou svět zná jen proto, že se objevila v jedné z Charrouxových knih, je mystérium keramiky v Glozelu. Dodnes se mnozí záhadologové s odborníky hádají, jestli se jednalo o podvrh nálezců, nebo ne. Já vám tento fascinující příběh ve zkratce připomenu…
Mladý rolník v roce 1924 oral pole a při jeho práci se v zemi vytvořila díra, do níž se krávě, která byla do pluhu zapřažená, zasekla noha. Když krávu vyprostil, objevil pod zemí úlomky keramiky, zvláštní nádoby, hliněné destičky, oválné kameny se záhadnými znaky a také kosti. Od místního učitele si pak vypůjčil knihu o archeologii a zjistil, že znaky na kamenech vypadají podobně jako v knize. Později, když o nálezu vědělo celé okolí, objevil se amatérský archeolog a mladíkovi nabídl peníze výměnou za to, že mu dá svolení na místě kopat. To je právě ten problém. Na destičkách a kamenech bylo písmo, které připomíná runy, a amatérský archeolog, který je vyzvedl, určil dobu jejich vzniku do neolitu. Pokud by byly destičky pravé, jednalo by se o vůbec nejstarší písmo na světě. A co hůř, jeho autorem by byla dosud neznámá civilizace. Je proto pochopitelné, že byli archeologové extrémně skeptičtí.
Oficiálně ano. V roce 1927 byl svolán kongres antropologů a archeologů a ti došli k závěru, že některé předměty jsou pravé (ale z jiného období), jiné zfalšované, a že všechny byly na pole přineseny záměrně. Mnozí nadšenci ale věřili, že mladý nevzdělaný rolník by nedokázal vymyslet podvod takových rozměrů, a ještě víc zmatků do toho všeho přinesl výzkum ze 70. let. Odborníci se tomuto vědeckému závěru ale dál bránili se slovy, že musela při měření nastat chyba. Od té doby byly předměty zkoumány ještě několikrát, avšak k žádnému novému závěru nedošlo. Rolník se až do své smrti v roce 2010 zapřísahal, že nalezené předměty byly pravé a žádný podvod nespáchal. V tomto případě jde o typ záhady, které mám já osobně nejraději. I po všech těch letech si zachovává své tajemství.
Říkal jste, že Robert Charroux byl zakladatelem CICT, elitního klubu hledačů pokladů. To si tedy pište. Jednalo se o světový spolek pro hledání pokladů. Vytahovali vraky, rozhrabávali francouzské hrady, byla to romantická éra hledačů pokladů. Všimla jsem si. Ani na internetu jsem o něm nenašla zmínku. Podle mě se, jak původní členové klubu poumírali, informace záměrně vytratily. A co se týče jejich úspěchů, CICT mělo ohromné výsledky, zejména co se týče vyhledávání a vyzvedávání potopených vraků. Nejzáhadnější na tom všem je, že dnes nikdo neví, kde je archiv CICT ani kdo přesně byli jeho členové. Nebrali mezi sebe každého. Ze stop, které mám, jsem si však poměrně jistý, že měli v archivu uvedeny přibližně tři až čtyři tisíce pokladů a několik pokladů tajných. Tedy lokace, kde by se daly najít poklady s poměrně vysokou úspěšností. Jednalo se o místa, která měli vytipována z dobových dokumentů. Členové klubu přesně věděli, kde se potopily španělské galeony, atd. Hledali i v Jeruzalémě a pátrali po tajemství Šalamounova chrámu.
Když se tak dívám do jeho knížek, do zahraničních vydání, která sbírám různě po světě, určitě bych chtěl ještě připomenout i jeho zmínku o Bagdádské baterii. Je to další záhada, kterou v záhadologickém světě zpopularizoval právě on. Bagdádská baterie byla objevena v roce 1936 v lokalitě Chudžat Rabua (Khujut Rabu´) v Iráku. Jednalo se o džbán o výšce 14 cm, vyrobený z pálené hlíny, s měděným válečkem a železnou tyčinkou uvnitř. Pokusy odhalily něco neuvěřitelného. Když se do džbánu nalije kyselina citrónová nebo vinný ocet, dojde k elektrolýze. Jinými slovy jedná se o důkaz, že starověké civilizace mohly vyrábět elektřinu. Laboratorní pokusy prokázaly, že tento předmět mohl vyvinout slabé napětí okolo dvou voltů. Jeho použití je stále nejasné, podle odborníků však mohl tento starověký monočlánek sloužit i ke galvanickému pozlacování nádob.
Je. S detektorem kovu důkladně prozkoumal templářskou stavbu Château de Valcroz. I zde měl být podle různých indicií ukryt poklad. Slavný hledač pokladů byl přesvědčen, že v obrazu světce je ukryt kryptogram t. Legenda praví, že když se světec díval z kaple na místo, kam dopadá světlo, dohlédl tam, kde byl pečlivě uschován templářský poklad. Společně s Charrouxem ho ve Francii v padesátých letech hledala i francouzská tajná služba. A jistě není bez zajímavosti, že důkladného průzkumu se osobně účastnil i francouzský ministr vnitra i agenti KGB.
Pokračováním je shrnutí: Všechny největší starověké záhady světa, jimiž se my, záhadologové, dodnes zabýváme, stihl Charroux během svého plodného života dohledat a pojmenovat. Není žádný spor o tom, že hodně peněz jeho hledačská parta získala při vyzvedávání starých vraků lodí. Na konci mnoha těchto objevů byla pojišťovna Lloyds of London (pojistila i Titanic) a jiné společnosti měly obrovský zájem, aby se vraky našly a s nimi i odpovědi. Dodnes se totiž vedou pojistné případy také u lodí, které se potopily před sto padesáti lety. Mnohé přepravní společnosti, kterým lodě dříve patřily, ještě existují a lodní pojišťovny doteď řeší jejich potopené vraky. Když se nějaký z nich najde, jsou právě pojišťovny ochotny hledačům pokladů zaplatit obrovské sumy, aby přinesli odpovědi. Minimalizují tím dřívější rizika.
Ve Francii docházelo k mnoha násilným rušením řádů, například řádu Voršilek. I ony, když byly pronásledovány, schovávaly kdeco. V zoufalství zakopávaly zlaté kalichy a další poklady, pro které se už nikdy nikdo nevrátil. Ještě bych se vrátila k naší zemi a českým nálezcům pokladů. V České republice je toho schovaného ještě hodně. Zásadní problém významných českých pokladů je, že se o nich veřejnost ani úřady obvykle nedozvídají. Pokud kdysi byly na našem území ještě další takové významné poklady, přesné informace o jejich uložení mají jen potomci těch, kteří je schovali. Informace si předávají z generace na generaci. Poklady ale ještě stále mohou být uloženy na místech, kde nebylo možné je vyzvednout. Z různých důvodů. Možná se ještě čeká na to, že se situace změní.
Pojďme se na to podívat očima hledače pokladů. Ano, řekněme si na rovinu, co z nich dnes je? Spousta původních staveb padla a my už na základě mnoha zkušeností víme, jak Němci zaměřovali místa, která pro ně byla podstatná pro ukrývání pokladů. A co v krajině vydrží dlouho? Ano, staré stromy, a především prastaré lípy, které se ani Češi dodnes neodvažují porazit. Je to náš národní strom. Němci se dále zaměřovali na boží muka, často i hřbitovy, mnohé poklady odsunutých sudetských rodin ukrývali přímo do rodinných hrobek. Zajímaly je veškeré kaple, významné skály a další stavby, které se nijak nepohnuly ani nezměnily už celá staletí. Jenže nikdo z Němců nemohl tušit, že se u nás dostanou k vládě komunisté, a v uvozovkách první, co udělají, je, že veškerá boží muka zapřáhnou do traktorů. Strhnou je k zemi, a pak rozorají meze, pokácí větrolamy, jen aby bylo více orné půdy. A pak ta budovatelská posedlost me…
- Článek nabízí souvislosti mezi skrytými poklady, historickými konspiracemi a odkazem Charrouxe v kontextu evropských záhad.
- Popisuje praktické riziko, motivy i postupy dnešních hledačů pokladů a jejich dopad na kulturu a paměť národů.
- Vysvětluje roli pojišťoven, politických vlivů i historických událostí na vyzvedávání pokladů a jejich legalitu.
