Román Ta blízkost, který se věnuje tématu plynutí času a proměnám světa, představuje mozaiku motivů, jež splývají ve vyšší významové celky bez jasného završení. Hodrová ve svém vyprávění skládá příběhy a minipříběhy různých osob, věcí a míst, oživuje mytologické a literární postavy, prolíná skutečnost s fikcí, minulost s přítomností. Objevují se vzpomínky na živé i mrtvé, na rodiče, příbuzné a přátele, a zároveň se vynořují sebereflexivní úvahy o vlastním psaní a povaze právě utvářeného fikčního světa.
Nejvíce se potvrzuje tvrzení literárního kritika Aleše Hamana, že jedním z hlavních motivů Hodrové je prožitek plynutí času. Zmiňuje se to i v samotném románu, kde proměna skutečnosti v čase, proměna věcí, lidí a míst, jejich mizení a přechod v zapomnění hrají klíčovou roli. Nevyhnutelnost tohoto procesu sice nelze zvrátit, lze ji však zpomalit připomínáním existence věcí a oživováním paměti. A to je přesně Hodrová usiluje.
V textech autorčina vyprávění vzpomínky zůstávají „pokud o nich píše“, tedy jejich existence je závislá na psaní. Vzpomínky jsou proto zaklínány do slov, aby zůstaly na blízku. Odtud název románu: Ta blízkost. Jde o blízkost předmětů, členů rodiny, přátel, textů a podobně; svět udržovaný právě prostřednictvím psaní. Hodrová výslovně říká: „Jak bych mohla skončit, když nic neskončilo!“ Vzpomínky tedy nejsou jediným, co zůstává; jsou zde i věci, jejichž hodnota vychází z paměti těch, kdo jim patřili. V podání románu tedy věci fungují jako časové schránky, které udržují vzpomínky živé.
Proto Hodrová věnuje zvláštní pozornost konkrétním exemplářům, které paměť udrží. Příkladem je matčin hrníček na kávu, jímž si autorka zachovává kontakt s minulostí: „[O]patrně z něj piji a později jej umývám a utírám, držím ouško pevně, bojím se, aby mi nevyklouzl a nerozbil se … Stalo by se něco neodčinitelného.“ Vzpomínka vyvolaná tímto předmětem by se časem vytratila, avšak v rámci románu je zachycena alespoň na chvíli: „Svírám ouško hrníčku i teď v této větě.“
Věci tedy nesou naše osudy; nejsou mrtvou hmotou, mohou ožívat a měnit se v průběhu vyprávění. Román Ta blízkost nemá ucelenou kompoziční ani narativní strukturu; spíše působí jako mozaika vzpomínek, příběhů a reflexí, kde smysl spočívá v celku. V jednotlivých liniích Hodrová sleduje stárnutí svých blízkých, jejich tělesná omezení (slepotu u Grögerové, hluchotu u Jankoviče) a proměnu myšlení; popisuje pravidelná setkání a rozhovory o umění, filozofii a literatuře a mimo jiné o fenoménu blízkosti.
V textu se objevuje Levinasův výrok, že „blízkost věcí je poezie“, a spřízněnost s přáteli potvrzuje líčením okamžiků jejich posledních setkání. U Jankoviče to bylo v nemocnici po pádu v koupelně. Kromě vzpomínek na rodinu a přátele Hodrová načrtává vzpomínkovou mapu města (Prahy) a vrací se k postavám a událostem, o jejichž psaní již dříve psala, ale nyní je vidí z jiného hlediska a objasňuje souvislosti.
Rušivá síla nekonečné dekonstrukce románového žánru má pro Hodrovou nezměrnou sílu; do každé prózy vstupuje znovu a znovu, vždy s větší odvahou a dál od břehu. Avšak i teoretická průprava na suchu či jisté plavecké zkušenosti nemusí zaručit, že autorku nepotká křeč uprostřed oceánu. Danielu Hodrovou lze považovat za uznávanou literární vědkyni s širokým přehledem v české i světové literatuře. Jako prozaička byla začleněna do experimentálního křídla a byla považována za představitelku českého magického realismu; její dílo se často srovnává s pracemi Libuše Moníkové, Sylvie Richterové a Michala Ajvaze, a bývá označována za pokračovatelku Věry Linhartové.
Tvorba Hodrové má konstanty: svět jako velké divadlo, stírání rozdílných časových rovin do jedné linie, prolínání reálného s literárním; autorka se snaží vyvolávat magičnost Prahy a připomínat konstantní přítomnost dějin. Snaží se oslabovat narativnost ve prospěch sebereflexivní složky a využívá esejistické postupy. I přes mírné úchylky v následujících prózách (Perunův den, Ztracené děti) zůstává provázanost s trilogií zřetelná; někdy se říká, že Hodrová píše stále jednu knihu. Poslední próza Vyvolávání nepostrádá nic z tradičního arzenálu autorčina stylu a těsněji se připodobňuje Komedii; není možné psát jen o autobiografičnosti, ale autorka nasměrovala svůj „stále tutéž jednu knihu“ k zintimnění.
Ze slepence, který Vyvolávání nabízí, je zjevná přítomnost osobní a intimní vrstvy. Když autorka vzpomíná na své dva muže, je velmi otevřená a o bolesti a umírání píše věcně. Celý román je provázen motivy smrti a smutku, a otevřeným prostorem se stávají Olšanské hřbitovy jako místo „živoucího“ dění, kde se setkávají živí s mrtvými a současnost s dějinami. Jako kontrast působí soukromý pokoj v bytě na náměstí Jiřího z Poděbrad, osamělý až ponurý, s loutkami Smrti a Šaška.
Bez ohledu na intimní přístupy nepsala Hodrová jen vzpomínkové prózy; její vyvolávačské schopnosti zahrnují vkládání postav z románů, historických osobností, zvířat a dokonce i kamenných náhrobků do knihy. Prostor jeviště se zaplňuje rekvizitami a postavami, které patří do světa myšlenek autora. Pasáže, v nichž se čtenář dívá na vznik knihy v přímém přenosu, dávají čtenáři možnost pochopit horní vrstvy myšlenkového podloží románu a zároveň vytváří iluzi, že se autorčin text neubere jen po povrchu. Hodrová se označuje za Písařku i románovou Smrt, která může ukončit život postav, a která se díky psaní stává i Stvořitelem.
Logika prózy má však svou slabinu: nahodilost. Dochází k rozpouštění a slévání, mísení bez konce a k zavinování a stahování, kdy se dříve rozsáhlé a trvající v čase stahuje do bodu či do ničeho. Z toho vyplývá, že do Hodrové prózy se může dostat cokoliv, a prostřednictvím korvin (tužek s náplní připodobněnou ke krvi) se vše zhmotňuje. Nadto se v obrazech a vztazích objevují nejasnosti a nesrozumitelnosti. Přesto zůstává poetika, jenže čtenářům bývá obtížné ji plně pochopit. Hodrová vnímá skutečnost jako fragmentární roztříštěnost ačkoliv ta roztříštěnost bývá příliš rozsáhlá na rekonstruování.
Celkově lze říci, že kniha Ta blízkost je komplexní průřez Hodrové tvorbou; obsahuje autoportrét, reflexi nad literaturou, fragmentární vzpomínky a hlubokou úvahu o tom, co zůstává: předměty, lidé a texty, časové vrstvy a zapomnění.
