A hle, nějaký člověk k němu přistoupil a zeptal se: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života“?
On mu řekl: „Proč se mě ptáš, co je dobré? Jenom jeden je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání“.
Zeptal se ho: „Která“?
Ježíš odpověděl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe“.
Jinoch mu řekl: „To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází“?
Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“!
Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl velký majetek.
Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království.
Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“.
Když to učedníci uslyšeli, velmi užasli a řekli: „Kdo tedy může být skasen?“
Ježíš na ně pohlédl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“.
Na to mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít“?
Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů.
Božím řízením uslyšel tato slova předčítat mladý Egypťan Antonín, když při hledání smyslu svého života vstoupil do kostela.
Stal se pak jedním ze zakladatelů mnišství.
Slovo mnich pochází z řeckého slova monos = samotný a vyjadřuje to, že člověk hledá Boha naplno, tedy čistým a nerozděleným srdcem.
Mnich přijímá za svou evangelní výzvu, že když najde drahocennou perlu, vše ostatní prodá, jen aby tu perlu získal.
Mniši nechtěli nic jiného než být oddanými učedníky Krista po vzoru apoštolů v prvotní jeruzalémské církevní obci.
A křesťané v této rané Církvi "společně lámali svůj chléb a velebili Boha", jak nás o tom zpravují Skutky apoštolů.
První mniši začínali odcházeli na poušť, protože Boží volání je pro člověka něčím nezvyklým a novým a vyžaduje všechny naše síly a čas, abychom jej mohli rozeznat, vstřebat a postupně přijat za své.
Je to jako s mladým stromkem, na který se roubuje ušlechtilý štěp.
Ten planý mladý stromek je přirozený člověk, jak jej Bůh stvořil a vybavil pro tento svět, a ten štěp je nadpřirozené povolání.
Při roubování je pak třeba ideálních podmínek - klidu, sterility a tepla, jinak se štěp neuchytí a obě části nesrostou.
Proto první mniši začínali jako poustevníci.
Pak ovšem se ukázalo vhodným pro předávání zkušeností a usnadnění začátků dalších lidí povolaných Bohem k mnišství žít ve skupině.
Aby v tomto pospolitém životě zůstal zachován základní mnišský charakter, bylo třeba dodržet odloučenost a tedy žít v klauzuře (claustrum = uzavřený prostor) - od toho pochází pojem klášter.
A aby v klášterech nedocházelo ke zmatkům a rozpadu při nástupu dalších generací, ukázalo se vhodným založit klášterní život na psaných pravidlech - řeholi.
Od toho tedy pochází pojem řeholní život.
Řeholní život je přitom jen nejznámější skupinou z pěti kategorií Bohu zasvěceného života (poustevnictví, zasvěcené panenství, společnosti apoštolského života a sekulární instituty).
Řeholní život jako takový má dnes mnoho podob a mnišství je okrajovým povoláním.
Ale forma řeholního života, která zapomene na své mnišské kořeny, začne pomalu ztrácet půdu pod nohama, až se jeho identita rozdrolí.
Mnichů nikdy nepovolá Bůh mnoho, ale v organismu Církve nesmí chybět ti, kdo věnují svůj život naplno chvále a slávě Boží.
Církev má mnoho údů a mnišství je jedním malým, ale nepostradatelným z nich.
Vlastním zakladatelem komunitního mnišství a tedy i klášterů byl jiný Egypťan - současník svatého Antonína Poustevníka, svatý Pachomius.
Důsledné založení mnišského hnutí na evangeliu pak provedl svatý Bazil Veliký.
Svatý Benedikt pak v 6. Umění naslouchat - výzvou k naslouchání (Božímu hlasu) začíná ostatně i sama Řehole sv.
Umění rozlišování, soudnost (lat. discretio) - žádná z ctností a dobrých skutků z nich plynoucích nemá jaksi bez lásky tu správnou chuť.
Láska je tedy kořením života, zatímco rozlišování duchů (tedy co pochází od Boha a co ne a kdy a jak to vhodně uplatnit) je správným způsobem servírování.
Pokud chybí láska nebo rozlišování, lze i tu nejlepší věc zkazit, a my ani nevidíme, jak se to stalo.
Toto rozlišování nazývá sv. Kdo je to mnich?
Mnich je naprosto obyčejný člověk, kterého však silné Boží volání vytáhlo z běžného života, aby ho nasměrovalo ke Kristu.
Je člověkem, jenž uvěřil v Boha jako absolutní Lásku a této Lásce dává přednost přede vším ostatním.
Bůh se stává jediným cílem jeho života.
Mnich je křesťan, kterého Bůh povolal k tomu, aby svým životem vydával svědectví o slávě, moci a lásce Boha, a který se o to v každém okamžiku snaží.
Nejhlubším motivem mnicha je, že se chce líbit jedině Bohu.
Tato jeho touha ale není z něho, mnich s touto touhou jen projevuje souhlas.
Vyvolením Boha k tomuto životu se mnich nevybírá sám od sebe, nýbrž jej k tomu od věčnosti povolává a uschopňuje Bůh: „Ne vy jste si vyvolili mě. ale já jsem si vyvolil vás!“, říká Kristus.
Mnich není člověkem od přírody ctnostným, milovníkem života v ústraní a pohrdajícím vším kolem sebe.
Naopak! Mnich se z lásky k Bohu a jako odpověď na jeho volání zříká všech věcí, které má rád, aby se zasvětil Ježíši Kristu našemu Pánu.
„Jestliže chceš, jdi, prodej všechno co máš, potom přijď a následuj mě“, říká Kristus.
Pokud mnich na Boží volání odpoví kladně, nachází v klášteře prostředí, které je uspořádáno pro rozvíjení života s Bohem.
K tomu mu pomáhá společenství bratří vedené opatem.
Nmlčenlivý, od světa oddělený život uvnitř kláštera je zcela zaměřený na Boha.
Několik základních činností pomáhá mnichovi v jeho životě s Bohem: především společná a osobní modlitba, dále studium, lectio divina (duchovní četba) a manuální práce.
Mnich vede jednoduchý a zároveň náročný život, který ho proměňuje a utváří z něho učedníka, blízkého a důvěrného přítele Pána Ježíše Krista.
Hledání Boha, koncentrace na Boha, modlitba přímluvná i zástupná, vroucnost, laskavost, dobrá horlivost, využitkování pomoci od Boha naplno pro dobro současně své i bližních.
Život podle evangelia bez ústupků, věrnost, vytrvalost, tichost a křesťanská pokora a navíc užívání Božího daru schopnost naslouchat Bohu ve všem stvoření.
Dávat tím, že naslouchám, že přijímám, a to dobré i špatné.
Soud přenechávat Bohu.
Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu ......
Obec věřících byla jednoho srdce a jednoho ducha.
Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá.
Všechno je dovoleno, ale ne všechno vzdělává.
Žádný nesmí dbát jenom o to, co prospívá jemu, nýbrž o to, co prospívá druhému.(z listu apoštola Pavla Římanům)
ORA (modli se)
Jakub měl sen: Viděl žebřík opřený o zem, jeho vrchol se dotýkal nebe a Boží andělé vystupovali a sestupovali po něm. Hospodin stál nad ním ...(z knihy Genesis)…
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady..... Tu se objevil oblak a zastínil je. Ten Pán je však duch, a kde je duch Páně, tam je svoboda. My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně.(z listu apoštola Pavla Korinťanům)
K posvěcení jeruzalémských hradeb ....se shromáždili ze všech míst, aby uspořádali radostnou slavnost posvěcení spojenou s díkuvzdáním a zpěvem za doprovodu cimbálů, harf a citer.... I ženy a děti se radovaly, takže radostný hlahol Jeruzaléma se rozléhal dodaleka.(z knihy Nehemijáš)
Mniši se v klášteře nesešli kvůli konání chórové modlitby, nicméně jejich vnitřní i společný život je nejlépe vyjadřován právě ve společné veřejné modlitbě v chóru.
Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.
Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu....
Kdy se probudíš ze svého spánku? ...a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky?
Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo.
Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který by jste mohli napodobovat.
Člověk může dělat, jakože se modlí, ale nemůže dělat, jakože pracuje. (sv. Basil)
Na hrobě zemřelého bratra Řehoře je navršena hnědá hlína, bratra, o němž se ukázalo, že byl Švýcar.
Kulhával proto, že jej jednou býk vrhl přes kamennou zeď a málem mu zlomil vaz.
Bratr Řehoř byl svatý muž a v posledních letech ho vše, co dělal, stálo tolik úsilí, že se zdálo, že se naprosto ztrácí v horlivém plnění povinnosti křížové cesty nebo přemisťování z místa na místo v chóru nebo šplhání po oltářních schodech k přijímání.
Měl velký orlí nos a chodil téměř ohnutý a nechtěl přitom připustit, že potřebuje hůl.
Zeptal jsem se ctihodného otce, co učinilo bratra tak svatým. Nevím, jakou odpověď jsem vlastně čekal.
Byl bych šťasten, kdybych slyšel něco o hlubokém a prostém duchu modlitby, něco o netušených výškách víry, čistotě srdce, vnitřním tichu, samotě, lásce k Bohu.
Snad, že mluvil s ptáky jako svatý František.
Ctihodný otec odpověděl velice pohotově: „Bratr stále pracoval“, řekl. „Bratr ani nevěděl, co je to zahálet. Když jste ho poslal hlídat krávy na pastvu, ještě si našel dost věcí na práci.
Donesl kbelík ostružin.
Potom se Ježíš posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze.
Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik co pár haléřů.
Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.
Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však dala za svého nedostatku.
