Tradice spojené se svatým Prokopem, jehož svátek se slaví 4. července, se pojí především s venkovským životem, zemědělstvím a ochranou před zlem. Do počátku července v některých létech ještě zasahuje teplá, slunečná a srážkově chudší povětrnost „pavlovského léta“. Naprostá většina hospodářských pranostik počátku července je však opět ve znamení pokračujícího deštivého počasí medardovské třetí vlny - prokopských dešťů. Tato vlna evropského letního monzumu se v dlouhodobém průměru dostavuje s pravděpodobností kolem 60 % a probíhá přibližně přes celou první červencovou dekádu, do cca 10.7. Aby si hospodáři naklonili vrtkavou přírodu, která v červenci přináší bouřky, kroupy, přívalové deště nebo naopak velké sucho, pořádali naši předkové na polních cestách hromadná církevní procesí s korouhvemi, kde zpěvák v čele předzpěvoval nekonečné litánie ke svatým. Ta procesí se konávala jednak v určené dny světců a patronů některých kostelů a pak se samozřejmě během léta konaly podle společenské potřeby. Bylo-li sucho, konala se pouť k některému z patronů, aby ho poprosili o přízeň, aby jim dal déšť. Těch světců je v červenci několik: sv. Cyril, sv. Markéta. Svátek sv. Prokopa byl takovým mezníkem, podle kterého se snažili hospodáři odhadovat, jak vlastně v dalších dnech bude. Byla například pranostika: „Když prší na sv. Prokopa, promokne každá kopa“ a také existuje pranostika: „Sv. Prokopa ten nešťastný den“. V tento den musil být každý člověk stále na pozoru. Pokud všechny pranostiky shrneme dohromady, jeho svátek byl začátek léta a pokud se ten začátek povedl, dalo se předpokládat, že bude celé léto dobré a bude dobrá úroda. Pokud byl na sv. Prokopa den nešťastný: pršelo, foukal vítr atd., tak se samozřejmě předpokládalo špatné léto.
Horníci, patroni a oslavy svatého Prokopa
Tradice spojené s patrony a slavnostmi se pojí i s doly a hornickými komunitami. Horničtí patroni jsou součástí středověké církevní ideologie, která vytvořila celou soustavu ochranných patronů, aby přesvědčila pracující, že jedině pod ochranou svatých a církve se jim bude dařit jejich dílo. Oslavy svaté Barborky se tradují již ze začátku 19. století. Slavnosti byly organizovány horními majiteli, ale připravena byla tak, aby ji horníci pokládali za svou. Na svátek svaté Barborky tj. 4. prosince se horníci shromažďovali ve slavnostních stejnokrojích na svém dolu, seřazeni do šiků, za vedení horních úředníků se za zvuků hudby odebrali na mši. Po mši pak rovnou do hostince, kde se konala taneční zábava. Tento den svou svátečností vybočoval ze všednosti pracovních dnů a tak byl také horníky a jejich rodinami přijímán. Přípravy na barborskou slavnost přinášely do hornických rodin vzrušení a dobrou náladu. Typickou havířskou oslavou byly domácí zabíječky, které se v tento den konaly v mnoho hornických domácnostech.
Od roku 1863 se stal oficiálním patronem horníků svatý Prokop v den 4. července. Slavnost svatého Prokopa se ujala i proto, že bylo příjemnější vycházet na parádu v létě než v zimě. Prokopské slavnosti byly spojeny se slavnostním ruchem v hornických domácnostech a na dolech. Pomocné dělnice v předvečer slavností vily v cáchovně věnce z květin a zelených ratolestí navýzdobu celého dolu a polního oltáře. Mladí havíři uklízeli nádvoří dolu. Havíři šli v průvodu ve slavnostních uniformách. Kdo měl uniformu, šel v čele průvodu, kdo uniformu neměl, šel v pozadí. Všichni šli, staří i mladí, závodní, inženýři, štajgři, havíři, vozíčkáři, šlepři, všichni co našachtě pracovali i vrchnost. Každá šachta měla svoji hornickou kapelu. Oberštajgři měli upasu šavle a na hlavách hornické čepice s kohoutím peřím. Horníci nesli naramenou vztyčené švancary. Následně proběhla mše. Po mši kněz požehnal všem přítomným horníkům. Při udělování požehnání bylo stříleno z hmoždířů. Po skončení mše hornická kapela zahrála státní hymnu. K večeru se šlo do hospody, tam dostal havíř pivo a kus vuřtu. Tancovalo se tradičně až do ranních hodin. Druhý den byl svátek Cyrila a Metoděje, tož se nepracovalo.
Slavnostní vystoupení horníků mělo pro hornictví zvláštní význam. V těchto dnech se ročník horníků stával významnou skupinou pro celé obyvatelstvo. Hornické parády spojené se svátky Barborou a Prokopem počátkem 19. století upadly. Přesto některé zvyky přežily jako nostalgická součást minulosti. Následně jen hrstky hornických veteránů sescházeli i v následujících letech. Pokus o oživení těchto slavností se začátkem 20. století neujal. Jiného druhu byly hornické slavnosti na Slovensku, spojovaly se dny hornických patronů, sv. Kateřiny, sv. Mikuláše, sv. Klementa, sv. Markéty. Tyto dny byly hornické mše a hornické zábavy. Na mši chodili horníci v krojích s prapory, svícemi a holemi ozdobenými květy lilií.
Prokopské pouti a významné lokality
Slavnosti svatého Prokopa jako patrona horníků slavili horníci na Ostravsku od roku 1864. V Ostravě byly tyto slavnosti známé jako největší svátky pro horníky a hutníky. Konaly se průvodem k hlavnímu náměstí a v roce 2013 byla snaha slavnost obnovit. Letos si svátek svatého Prokopa připomeneme ve čtvrtek 1. července v katedrále Božského Spasitele mší svatou v 18.00 hodin, která bude slavena za živé i zemřelé horníky a hutníky. Foto a videa z minulých ročníků jsou k dispozici a je v plánu krátká prezentace se vzpomínkou.
Prokopská pouť patří mezi nejvýznamnější hornické slavnosti, jejíž tradice sahá hluboko do minulosti. Konala se vždy 4. července, na den svatého Prokopa, hlavního patrona příbramských havířů. Jeho jméno nese důl Prokop, který se později stal s hloubkou 1 597,6 m nejhlubší jámou v revíru. Svatému Prokopu je zasvěcen i kostel sv. Prokopa. V roce 1732 byla na místě vichřicí zničené staré Prokopské kaple postavena nová a 1733 byla vysvěcena. Pouť byla hojně navštěvována, protože v ten den měli zaměstnanci volno. V 2. polovině 19. století se hornické parády účastnilo až 5 tisíc horníků a hutníků ve slavnostních uniformách. Program začínal čepobitím, kdy hornická kapela procházela ulicemi Příbrami v parádních stejnokrojích a nesli lucerny. Druhý den ráno zazněly rány z hmoždíře a následně se objevovali horníci v černých perkytlích a bílých kalhotech, s čáky na hlavách a v pravicích švancary. Seřadili se na náměstí před báňským ředitelstvím. V čele kráčeli praporečníci s prapory, neseny byly hornické insignie. V 90. letech 19. století došlo k omezení honosných parád, tradice pouti však pokračovala dál. Konaly se polní mše na svátek Prokopa spolu s doprovodným programem. Roku 1948 se polní mše zúčastnil i pražský arcibiskup Josef Beran.
Historické souvislosti a současné vzpomínky
Kostel sv. Prokopa a památník 313 obětí transportu smrti jsou po celý rok volně přístupné. Prohlídka ruin kostela je možná jen zvenku. Pochody smrti probíhaly na konci druhé světové války, v letech 1944-45, a oběti skončily v Bohosudově. Po válce došlo k exhumaci a uložení kosterních ostatků do hromadného hrobu naproti kostelu. Slavnostní shromáždění k výročí ukončení války se konají u památníku 313 obětí transportu smrti pod záštitou města Krupka. Kostel sv. Prokopa je považován za jeden z nejstarších hornických kostelů v Krušnohoří, založený při Liščím potoku; první písemná zmínka o obci Kirchlice je z roku 1331. Požár v roce 1939 zanechal po sobě jen ruiny; rekonstrukce proběhla v roce 1995. Na místě kapličky sv. Jana zednického mistra Joana Graditzsche z Krupky vznikla v 18. století kaplička a v roce 1733 byla vysvěcena Prokopská pout. Svatý Prokop tak zůstal symbolem horníků, jejich kultury a ochrany.
