Svatováclavský chorál se v 19. století společně zpíval při nejrůznějších příležitostech: v kostelích, při poutích i ve vznikajících formách občanského života. Na Moravě byl svatý Václav známý především jako patron olomoucké katedrály a ochránce poutníků do Mariazell. S národním obrozením a romantickým historismem přišel nový zájem o starobylou píseň, která se nyní stala obecně sdělným nositelem zemské a národní identity. Byla i nadále tištěna v kancionálech a samozřejmě se dostala také do nabídek kramářských tiskáren.
Píseň Svatý Václave se nepřetržitě traduje nejpozději od 80. let 13. století. Původně se mohla skládat z jedné nebo tří slok. Již v této podobě je zachycena představa, rozšířená u nás od 12. století, o sv. Václavu jako věčném panovníkovi Čech a přímluvci u Boha. V pozdním středověku vznikla dnešní úplná verze o pěti nebo devíti slokách. Píseň získala formu zkrácených prosebných litanií, a tedy i řadu podobností s nejstarší českou písní Hospodine pomiluj ny. Prosby o přímluvu se postupně obracejí k Panně Marii, andělům a všem svatým, následují invokace k zemským patronům a znamení kříže.
V 19. století nebyla tato starobylá píseň izolována; byla i nadále předmětem variant a parafrází. Zpívaly se jak německé písně k sv. Václavu, tak parafráze svatováclavského chorálu k jiným zemským patronům. Jednu takovou zmiňuje Božena Němcová v povídce Dobrý člověk (1858), kde se setkají vídeňští Češi na den sv. Jana Nepomuckého: „… a po celém kostele zaznělo radostně ,Svatý Jene, patrone české země!ʻ.“
Nápěv prodělal za staletí vývoj od středověkých záznamů přes barokní redakci až po dvě verze ustálené v 19. století. Kratší z nich použil například Antonín Dvořák (Husitská, 1883).
Historický kontext a význam pro identitu
V období národního obrození nabývala starobylá píseň nové významové vrstvy: sloužila jako nositel zemské a národní identity a byla součástí širšího zájmu o dávnou minulost českého národa. Zpěv se tak stal součástí řady veřejných i soukromých aktivit, čímž upevňoval kulturní kontinuitu napříč generacemi.
Variace a parafráze v 19. století
V 19. století dochází k flotile změn: vznikají nové varianty a parafráze, které z různých důvodů reagují na aktuální společenské potřeby a prostě zásahy romantického historismu. Zpívat se začínají jak německé melodie k sv. Václavu, tak i parafráze chorálu k jiným zemským patronům, čímž se propojují kulturní sítě různých regionů a jazykových prostředí.
Literární odkazy a konkrétní záznamy
Božena Němcová v povídce Dobrý člověk (1858) zmiňuje zástup nářeční a kulturní vazby: „… a po celém kostele zaznělo radostně ,Svatý Jene, patrone české země!ʻ.“
Způsob šíření a uchování chorálu
Píseň se nadále tištěla v kancionálech a nacházela se také v nabídkách kramářských tiskáren, čímž zůstala dostupná veřejnosti a byla často předmětem modlitby i zpěvu při veřejných i soukromých slavnostech. V průběhu času vznikala šíření skrze tradiční hudební praxi i proměny ve verzi jednotlivých segmentů skladeb, které odrážely tehdejší hudební styl a liturgické potřeby.
Již v první polovině 13. století se píseň „Svatý Václave“ dostává do písemných záznamů a její tradiční forma se postupně rozvíjí, aby se v pozdním středověku transformovala do současné podoby s pěti až devíti slokami. Postupně se také objevují litanií a invokace k posvátným patronům, které doplňují původní prosby.
Formální bibliografické a hudební souvislosti
Variabilita textových verzí a hudebních obměn je charakteristickým rysem chorálu: od záznamů středověkých po barokní redakce až po 19. století ustálené varianty, které se užívají v různých regionálních i národních kontextech. Kratší verze se ukázala jako vhodná pro určité liturgické i lidové příležitosti, zatímco delší verze mohla nabízet hlubší teologické a prosové vrstvy.
Hlavní význam spočívá v tom, že chorál zůstává prostředkem vyjadřujícím českou tradici a zřetelně odkazuje k ochraně země a jejího patronátu, a to i v době, kdy další hudební a kulturní formy vznikaly a rozvíjely se.