Obvyklá definice z katechismu říká, že hřích je „svobodné a vědomé porušení Božího zákona.“ Tato definice vyhovuje naší zálibě v analyzování toho, co se smí a co se nesmí. My se však nyní budeme soustředit především na hřích jako na porušení a poškození vztahu.
Trefa vedle: První křesťané nazývali hřích slovem hamartía. Byl to termín převzatý ze světského života. Hamartia byla situace lukostřelce, který se netrefil do terče. Dneska bychom tedy mohli místo slova „hřích“ použít slovo „vedle“. Hamartia je tedy situace člověka, který netrefil Boha. Situace člověka, který se míjí svým cílem. Otázka, kterou bychom se měli zabývat zní: „Kdo je to pro mne Bůh?“ Nebo: „Kterým směrem se ubírá můj život, jak hledám smysl svého života?“
Hřích nás učí nesoudit druhé
Zážitek hříchu při veškeré své hrůze má jednu mimořádně nadějeplnou vlastnost: těžko se po něm budete pohoršovat nad poklesky druhých lidí. Těžký hřích, při veškeré své hrůze, učí nesoudit druhé. Nepřeji vám, aby se někomu z vás něco takového stalo, ale pokud, můžete ze všech těch trampot získat nenahraditelnou zkušenost; ztráta iluzí o sobě samém se může stát velmi zdravým vykročením do našeho duchovního života.
Hřích nás chce vyčlenit
Někdy učiníme něco, co nás opravdu vykolejí. Strašlivým způsobem jsme někoho poranili. Nebo jsme strašlivým způsobem poranili obraz, který jsme měli sami o sobě… Obvyklá reakce je odpor k sobě samému a získání pocitu, že mezi křesťany do kostela - mezi tu spoustu „dobrých a zbožných lidí, kteří se modlí“ - vlastně nepatřím. Mám představu, že tím, co jsem udělal, jsem se dobrovolně a natrvalo vyčlenil z církve. Přestávám pak chodit na bohoslužby a přestávám se modlit - „bylo by přece velmi nečestné, abych po tom všem, co se stalo, ještě něco sobě, Bohu nebo lidem předstíral“. Existuje jedno místo, kde se lze skrýt před Bohem… Augustin s jemnou ironií nabízí jednoduché řešení: „Jediným místem, kde je možné se před Bohem skrýt, je Boží náruč“.
Nakonec, od čeho máme zpovědnice? Největším Jidášovým hříchem nebyla zrada Ježíše Krista, ale jeho nedůvěra v možnost odpuštění, která pak skončila zoufalstvím a sebevraždou. Křesťanství je náboženství hříšníků… Teď je asi správná chvíle zopakovat si větu, kterou jsme tolikrát slyšeli v kostele: Ježíš umírá za hříšníky, nikoli za spravedlivé. Ježíš umírá za hříšníky, takže lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, vlastně nemají důvod do kostela chodit.
Hřích vs. pokušení
Někdy jsou v oblasti duchovna rozdíly jemné. Pro uklidnění je užitečné dobře od sebe oddělit pokušení a hřích. Někdy zvažujeme zpovídat se z toho, že máme pokušení. Pokušení ale ještě není hřích. Někdy lidé v této oblasti bývají skrupulózní. Za myšlenky a pocity v nás vynořené nejsme odpovědní. Záleží na tom, jak s nimi nakládáme.
Anselm Grün uvádí: „strom pevně zakořeňuje v okamžiku, kdy s ním klátí vítr sem a tam“. V tom smyslu pokušení člověka posilují, aby pevněji vrůstal do Boha. Proto prosbu Otčenáše „Neuveď nás v pokušení“ máme chápat spíše: „Nenech nás upadnout do pokušení“. Bůh nás nevede v pokušení, ale mohl by nás do něj nechat upadnout.
Trénink duchovního života a půst
Čím zarputileji budu bojovat se svým hněvem, žárlivostí nebo sexualitou, tím větší odpor budou vášně klást. Spotřebuji tak veškerou svou energii a veškerá má pozornost bude tímto zápasem zcela blokována. Je škoda, že mnoha křesťanů se obírá jen svými hříchy. Místo toho by měli své síly věnovat Bohu a člověku.
Podobně Sv. Augustin upozorňuje: „Pro tebe je vyhlášena válka nejen proti tomu, co vnuká ďábel, ale proti tobě samému. Je vyhlášena válka proti tvým špatným zvykům.“ Ježíš pak říká: „K čemu je ti, že získáš celý svět, ale svou duši ztratíš“ (Jan 15, 20). Hlavní metodou ďáblovou je působit, aby nám hřích připadal jako dobrý. Krátkodobé dobro zaměníme za dobro z dlouhodobého hlediska.
V kontextu půstu: půst představuje časové omezení, almužnu a hledání hlubšího spojení s Bohem. Před Velikonocemi a Vánocemi bývalo období půstu spojeno s proměnou způsobu života, ne jen s dietou. Půst má tedy význam i jako projev úcty a darování se Bohu, a také jako příprava na setkání s Kristem na cestě k novému životu.
Pouť exercicií a samota
Exercicie ignacovského typu vedou k tichu a kontemplaci: „Kdo jsem?“. Exercicie se odehrávají formou rozšířeného rozjímání, jak ve skupině, tak individuálně, často kolem 5 dní na poušti. Člověk po návratu bývá změněn - „po zhruba pěti dnech pouště vracíme se jako nový“. Z pohledu tradičního učení je důležité, že smír s Bohem se buduje skrze tiché setkání a rozlišování Boží vůle pro život jednotlivce.
Zpověď a duchovní vedení
Zpověď je centrem smíření a úlevy, ale není jedinou cestou. Každý věřící má právo požádat o duchovní vedení. Duchovní vedení může být v podobě duchovního otců, kněze či průvodce, a někdy bývá chápáno jako DUCHOVNÍ DOPROVÁZENÍ. Cílem není „řídit“ život svěřence, ale pomáhat hledat Boží vůli a rozlišovat, co je pro něj nejlepší krok vpřed. Uvedení do vztahu s Bohem skrze důvěru a odevzdání hraje klíčovou roli.
Kněz může být prostředníkem v odpuštění, ale není „prostředník mezi člověkem a Bohem“ ve smyslu, že by hříchy odpouštěl sám. Odpuštění přichází skrze Boha; vyznání hříchů Bohu je cesta k očištění. V katolické tradici bývá myšlena i zpověď jako součást celé svátosti pokání, která zahrnuje i pokání, milost a vedení k obrácení.
Szpojení bratra a sestry v Kristu
Je důležité, aby duchovní vedení nebylo nahrazováno formálními pravidly. Důvěra k jednomu zpovědníkovi a otevřené sdílení mohou vést k hlubšímu porozumění sobě samému a Bohu. Zároveň je nutné chránit hranice mezi vedeným a vůdcem a spoluvytvářet bezpečné prostředí pro pokání a změnu.
Ježíš hříšníky vyhledával s láskou a soucitem; smíření dává Bohu radost a více patříme k Němu. Představou je, že Bůh už z nás nikdy neudělá „svůj plán“ bez našeho skutečného odhodlání. Zpověď a pokání jsou prostředky k osvobození a obnově vztahu s Bohem, nikoli trestem za zly.
Praktické rozměry hříchu a lépe směřovaná reflexe
Hřích se týká konkrétního činu, slova či myšlenky. Mnohé otázky moderního života - peníze, zneužívání moci, závislosti, sexualita, internet, média a kultura - vyžadují uvážlivý a zodpovědný přístup v duchu křesťanských hodnot. Hřích není jen součástí minulosti; je to výzva k obrácení a následování Krista v každodenním životě.
„Hřích je porušením a ztrátou svobody“, říká text. Duch Svatý nás vede k pravdě a pomáhá nám vyznávat hříchy a hledat opravdové odpuštění. Když hřešíme, máme přijmout odpovědnost a hledat Boží milost, která vede k uzdravení a novému životu.
tags: #hrich #pri #bohosluzbe