Boh poznáváme dle jeho jmen a vlastností, které zjevil. Bytost svou, sebe, poznává Bůh sám. My ji můžeme jen tak dalece poznat a chápat, jak On nám zjevil a zjevuje a jak omezeným duchem svým pochopiti můžeme. Bůh není jednotkou matematickou, nýbrž a živou, organickou. On poznává sebe. Proto vzniká v něm obraz. Ten obraz je tu od věčnosti. Nelze si představiti, že by byla kdy doba, kdy sebe nepoznával. Tak mluví Písmo, že Syn Boží je obraz osoby jeho, blesk jeho slávy, syn zplozený od něho (Žd 1,3.5).
Otec jako věčná myšlenka zjevuje se a vyjadřuje se jako slovo (J 1,1), jímž všecky věci učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno. Lze si tedy lidským způsobem představiti Boha jako klad a protiklad, podstatu a její obraz, bytost a její vyjádření, myšlénku a její slovo, a k tomu to věčné mezi nimi živé spojení - Ducha. V dějinách zjevil se Bůh jako Trojice tří osob a tak se jeví i našemu duchu. Jednotka je trojicí. A tyto tři osoby v božství slovou Otec, Syn a Duch svatý. A tito tři jsou jedno a totéž v podstatě a v božské dokonalosti.
Jak tři jedno jsou, jaký je věčný poměr božství, vymyká se našemu pomyslu. Náš rozum snaží se srovnati jen učení Písma. Z určitých míst Písma vychází pak, že nutno věřiti v trojjedinost Boží. Plyne také z míst, kde Pánu Ježíši i Duchu svatému přikládá se božská bytost. Bůh Duch jest, působí na ducha našeho, podává se nám duchovně, a také my můžeme se přibližovat k němu duchovně (J 4,24; 2 K 3,17; sr. Ř 8,4-5.9.11.16).
V NZ viz Mt 28,19; 2 K 13,13; sr. Mt 3,16-17; Lk 3,21-22; J 14,16.26; 1 Pt 1,2; Zj 1,4-5 (1 J 5,7). V SZ Gn 1,1-3; Lv 6,24-26; Iz 6,3 (48,16).
A co dál nabízí učení o Trojici?
Ač učení o Božské trojici jde nad náš rozum, není proto nerozumné. Vidíme i v každém člověku trojici: duši, tělo a ducha; trojice duše lidské: v poznávání, cítění, chtění. Láska předpokládá milující podnět, milovaný předmět, mezi oběma spojku, - trojúhelník. Bůh vidí a poznává sebe: obraz, vyslovuje sebe: slovo a přec to není pak už samo o sobě druhé, nýbrž s ním v ustavičném, věčném spojení.
Učení o Božské trojici nevynalezla ani neobjevila církev. Trojice je dána zjevením. Jen o tom bylo v dobách minulých mnoho usilovného přemýšlení, bádání, mnoho sporů a hádek trpkých a hořkých, jak srovnati rozumem jednoho Boha s třemi osobami jeho, a jak vyjádřit božský poměr osob mezi sebou, jak to, co je věčné, co se vymyká prostoru i času, promítati časem a prostorem, jak to, co je dáno od počátku, rozbírat a analysovat jako by se dalo postupem. V tom oboru vykonal křesťanský starověk (jmenovitě 3. a 4. stol.) obrovskou práci. Sotva by se podařilo nám lépe formulovati výsledky bádání a sporů, než jak je vidíme formulovány v symbolu nicejském (z r. 325) nebo v Athanasiově vyznání víry.
Ježíš před nanebevstoupením promluvil k učedníkům slovy: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." (Mt 28,18-19) - Při tomto křtu, v den, kdy jsme byli pokřtěni si v každém z nás Božská Trojice učinila příbytek a "jméno Boží, ve kterém jsme pokřtěni, si připomínáme pokaždé, když se označujeme znamením kříže". (srov promluva papeže Benedikta XVI. před Angelus 30. 5.)
Modlitba "Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému" údajně r. 325 zavedl I. ekumenický koncil v Niceji. Synod v Narbon r. 589 stanovil, aby s ní kněží končili modlitbu každého žalmu, jak je tomu i v současném breviáři. V r. 1198 byl k uctívání tajemství Nejsvětější Trojice založen řád Trinitářů. K liturgicky samostatnému slavení Nejsvětější Trojice došlo v 11. století a papež Jan XXII. v r. 1334 tuto slavnost rozšířil na celou církev. Oslava Nejsvětější Trojice ovšem byla a je součástí každé liturgie. Je tajemství Nejsvětší Trojice slavené dnešním svátkem. Jde o jednu ze základních pravd naší víry, zjevenou Ježíšem Kristem. Bůh je náš milující Otec, plodící od věčnosti Syna (viz KKKC 46), v němž je naše spása a z obou vychází Duch Svatý, rovný Otci i Synu, s nimi jedné podstaty.
O jak velké tajemství jde, naznačuje tradovaný příběh o sv. Augustinovi. Ten, když chtěl proniknout do tohoto tajemství a osvětlit je ve svém spisu, došel za hloubavých úvah na mořský břeh, kde ho zaujal malý chlapec, který se snažil mušlí přelívat vodu moře do důlku v písku. V Kompendiu Katechismu katolické církve (KKKC) vydaném papežem Benediktem XVI. r. 2005 je na otázku, zda lidský rozum může poznat toto tajemství odpověď: "Bůh zanechal několik stop svého trojjediného bytí ve stvoření a ve Starém zákoně, avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý lidský rozum a také pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha Svatého. Je jen jeden Bůh, ale žije ve třech osobách, ty jsou jediným původcem všeho. Přitom všechny věci jsou od Otce, a to skrze Syna a v Duchu Svatém. (viz vyjádření 2. cařihradského koncilu a KKC 258.)
Vlastnosti těchto osob jsou do jisté míry patrny ve vtělení Syna a darování Ducha. Katechismus (KKC 260) nám říká: Posledním cílem veškeré božské ekonomie je, aby tvorové vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí. Ale už nyní jsme povoláni k tomu, aby v nás Nejsvětější Trojice přebývala: "Kdo mě miluje," říká Pán, "bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14,23).
O to vše prosíme ve modlitbě Alžběty Catez: "Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě..."
- Symboly a ikonografie Trojice: zrození jména Otce, Syna a Ducha, vyjadřené v různých ikonografických motivech; Ishoduje se s prameny patristiky a liturgiky.
- Rublevova ikona Trojice jako klíčová ikonografická reference pro pochopení vzájemného vztahu Osob.
- Liturgické slavení Nejsvětější Trojice, historický vývoj a význam pro jednotu víry a křesťanské etiky.
Slavnost Nejsvětější Trojice je stará zhruba jedno tisíciletí, trojiční vyznání však provází církev od prvopočátku; s ním totiž křesťanství stojí a padá. První velké koncily - Nicea a Konstantinopol - hledaly správný způsob, jak popsat bezchybně a srozumitelně vztah mezi Otcem a Synem, potažmo Duchem Svatým. Výsledkem se stalo vyznání víry, které zaznívá na katolických bohoslužbách každou neděli a které nachází pevný bod mezi dvěma extrémy: popíráním Boží jednoty na straně jedné a odmítnutím jedinečnosti jednotlivých Božských Osob na straně druhé.
Víra v Boží trojjedinost je nesmírně důležitá. Pomáhá nám nejen správně porozumět Bohu, ale i člověku, který je stvořen k Božímu obrazu a podobě. V kontextu ikonografie Trojice se zjevuje, že Otec je v něm, Syn je sluncem a Duch Svatý světlem a teplem, které vyzařuje ze Syna a spojuje všechny prvky do jednoho celku. V ikonografie se proto používají oděvy a barvy s významy: modrá symbolizuje nebeský původ Otce, zlatá světlo věčnosti, stůl uprostřed s kalichem jako symbol Nové smlouvy a obřadu eucharistie.
Obraz Trojice na ikonách nám má připomínat, že Bůh je ve vztazích a že člověk je Boží obraz, jenž žije ve vztazích a dialogu s ostatními lidmi. Ke komu se tedy máme modlit? Ke Kristu reprezentujícímu Syna a k Duchu Svatému, ale vždy v jednotě Otce, protože Bůh je Otec a my jsme voláni k přijetí jeho rodiny v Trojici.
Ke konkretizaci, jak se Trojice vyjadřuje na konkrétních ikonách a v liturgii, patří i Rublevova ikona Trojice a její meditativní význam v praxi ikonopisecké přípravy. Na neděli po slavnosti Seslání Ducha Svatého připadá oslava centrálního, klíčového tajemství křesťanské víry: vyznání, že Bůh je Otec, Syn a Duch Svatý - jediný Bůh ve třech osobách.
Vlastní meditace ikon trojičního tajemství se odvíjí od liturgie a katechetických cvičení: modlitba, čtení Gn 18, 1-16 a vyhledání významů jednotlivých symbolů na ikoně. Na základě textů KKC a dalších pramenů se ukazuje, že Bůh Trojice je realitou od počátku a skrze zjevení a oběť Syna v Duchu Svatém vyjadřuje svou neoddělitelnost a jednotu.
Je důležité obracet pozornost na to, jakým způsobem je Trojice zobrazována a jak se Rubljevova ikona Trojice stala vzorem pro ikonografii Trojice jako takovou. Tímto způsobem se dostáváme k poznání, že ikonografie Trojice je nejen uměleckým vyjádřením, ale i teologickým průvodcem, který ukazuje na vnitřní život Božího lidu a na naše vyzvání pokračovat v dialogu a lásce vůči druhým.
tags: #ikonografie #bozi #trojice #pismena