15. června je spojena památka sv. Víta, mučedníka 4. křesťanského století.
Na Pražském hradě stojí Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, která je nejvýznamnějším českým římskokatolickým kostelem a dominantu hradu.
Jiţ od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze.
Vít se stal jedním z českých zemských patronů a jeho ostatky jsou uchovávány v hlavním pražském chrámě.
O svatém Vítu není dostatek historických životopisných údajů, úcta k tomuto světci je však dosvědčena od nejstarších časů.
Vít pocházel pravděpodobně ze Sicílie, kde se narodil koncem 3. křesťanského století, a většinu svého krátkého života strávil na jihu Apeninského poloostrova v Lucanii.
Jako malý chlapec ztratil maminku, vychovávala jej chůva Crescenctia a domácí učitel Modestus; oba byli křesťané a Vít jejich víru přijal.
Za Diokleciánova pronásledování byli Crescentia a Modestus uvězněni a spolu s nimi i jejich svěřenec Vít.
Vít zemřel mučednickou smrtí, nejspíše roku 303.
Úcta k němu se rozšířila po celém křesťanském světě; byl zařazen mezi tzv. Čtrnáct svatých pomocníků a řada evropských kostelů uchovávala alespoň zlomek jeho ostatků.
Z nich získal část ramene i náš sv. Václav, který postavil kostel sv. Vítu zasvěcený.
Vít se tak stal velmi záhy jedním z českých zemských patronů.
Když se svým plánem sv. Václav seznámil řezenského biskupa, byl biskup nadšen a vzkázal Václavovi: „U Boha je již tvůj chrám hotov a vyniká krásou.“
Na Pražském hradě začala růst rotunda sv. Víta, při její stavbě Václav pracoval vlastníma rukama.
Katedrála svatého Víta byla slavnostně vysvěcena a její ostatky se do ní později uložily spolu s ostatky sv. Vojtěcha.
Kostel získal zasvěcení svatému Vítu a archaické tradice se rozšířily v celé Čechy.
Při potvrzení postavení hlavního kostela knížete došlo roku 973, kdy se stal sídelním kostelem nově zřízeného pražského biskupství.
Rotundu nahradila bazilika, a od roku 1060 začala na místě rotundy růst trojlodní bazilika s dvěma věžemi.
Krátce po zahájení stavby zemřel kníže Spytihněv II., ale Vratislav II. pokračoval a vytyčil půdorys stavby.
Basilika měla délku 70 m a šířku 35 m; po požáru roku 1091 byla dokončena roku 1096.
V roce 1344 Praha byla povýšena na arcibiskupství a bulou bylo pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic uděleno právo korunovat českého krále.
Dnem 21. listopadu 1344 Jan Lucemburský položil základní kámen katedrály v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství.
Hlavní architekt byl Matyáš z Arrasu, který pracoval s Parléřovou dílnou a jeho nástupcem se stal Petr Parléř.
Parléř použil síťovou žebrovou klenbu a vybudoval kaple, přičemž Svatováclavská kaple je nejvýznamnější z nich.
Katedrála se díky stavbě vyvinula v trojlodní katedrálu s chórovým svazkem a věžemi.
Kaple sv. Václava byla vysvěcena roku 1367 a do roku 1373 byla vyzdobena.
Královská oratoř, její autorství se připisuje Benediktu Rejda, a provedení Hansimu Spiessovi; kryté propojení s Starým královským palácem zajišťuje krytý most.
Po velkém požáru Hradu a Malé Strany roku 1541 byla postavena Wohlmutova kruchtа a během 16. století vznikla renesanční ochoz s kupolí.
Dokončena byla dostavba katedrály v 1929 a slavnostně vysvěcena byla 12. května 1929; katedrála slouží jako pokladnice korunovačních klenotů a mauzoleum českých králů.
Arnošt z Pardubic měl arciškupské pallium a katedrála se stala sídelním místem pražské diecéze a jedním z hlavních českých chrámů.
V 50. letech 20. století probíhaly spory o vlastnictví katedrály mezi státem a církví, které vyvrcholily v roce 2006 u soudu, a poté rozhodnutí soudu v roce 2007 a 2009.
Spory o vlastnictví katedrály byly nakonec ukončeny dohodou v roce 2010 mezi pražským arcibiskupem a prezidentem.
Moderní část katedrály představuje nové svatovítské varhany, které vznikly v dílně Gerharda Grenzinga a byly navrženy pro akustiku a prostor chrámu.
Jedná se o symfonický koncertní nástroj s 121 rejstříky a 5 755 píšťal; prospekt doplňuje 180 ručně vyráběných prvků z českého křišťálu.
Nástroj má čtyři manuály a pedál, jeho konstrukce vyžadovala zesílení západní kruchty a instalaci počítačové techniky pro řízení strojů vzduchu.
Inspiraci Grenzinga čerpala podoba z české krajiny, gotické architektury a sklářské tradice; Olah navrhl levitující píšťaly a skleněné prvky, které navazují na architekturu chrámu.
Vytvoření nových varhan trvalo více než čtrnáct let a projekt koordinoval Nadační fond Svatovítské varhany.
Vyrobeny byly za přispění dárců více než 12 tisíců lidí, firem a institucí.
Slavnostní požehnání proběhlo 15. června 2026; konala se Svatovítská varhanní oktáva a koncertní program pro dárce.
Arcibiskup Stanislav Přibyl považuje varhany za pokračování století a dává naději, že zvuk bude inspirovat a přinášet pokoj.
Mistr Grenzing uvedl, že varhany pro sv. Víta patří k vrcholům jeho kariéry a že ostření zvuku vyžadovalo úzkou spolupráci s akustiky chrámu.
Designér Peter Olah zdůraznil, že cílem nebylo katedrálu dominovat, ale vytvořit nástroj, který bude přirozenou součástí architektury a bude dialogem s prostorem.
Nové varhany jsou považovány za významný kulturní projekt a symbol završení téměř sedmi století historie chrámu.
Slavnostní zahájení provozu varhan v červnu 2026 zaznamenala velká veřejnost, včetně významných hostů a médií.
Podle arcibiskupa Přibyla má být zvuk varhan nejen obdivován, ale i používán jako prostředek k hledání pokoje a rozjímání.
Toto dílo slouží liturgii i koncertům a ukazuje, že katedrála je živým místem kulturního a duchovního života.