Když před 666 lety povolal Karel IV. do Prahy stavitele Petra Parléře, ani on netušil, že mladík z Gmündu a jeho rod tak ovlivní podobu gotické architektury v Evropě. Petr Parléř se náhle ocitl pod ochranou panovníka, který byl vizionářem plným úžasných idejí. Parléřovým nejznámějším dílem je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kam nastoupil po smrti Matyáše z Arrasu. Když Parléř přistoupil k pražské katedrále, tak ten rozestavěný koncept výrazně změnil. To je pravda. Na druhou stranu on by nic takového nemohl udělat bez vědomí panovníka Karla IV. To bezpochyby.
V katedrále je opravdu řada fascinujících inovací. Zaprvé Petr Parléř udělal změny v základní koncepci. Například vznik svatováclavské kaple s posláním vytvořit nejposvátnější místo této země, v němž je uložen hrob patrona a ochránce českého národa. Pak jsou to i klenební systémy, které jsou neuvěřitelně inovativní - klenba staré sakristie a klenba jižní předsíně, kde běžela klenební žebra jen tak vzduchem nepropojená s klenebními kápěmi. Je to mistrovské dílo, které nemá žádný praktický účel; je to taková prezentace velkého umění mistra a jeho huti. A potom je to inovativní klenba vysokého chóru, která byla v následném čase mnohokrát opakována. Nesmíme však zapomenout ani na vysokou kvalitu parleřovské skulptury. V pražské katedrále jsou to zejména náhrobky králů Přemysla Otakara I.
V katedrále samotné lze pozorovat řadu dalších děl a jejich stopy. Stavba však nebyla dílem jedince; rozsah prací v katedrále je tak velký, že je nepochybné, že se na nich musela podílet řada kameníků. Například u bust v triforiu lze pozorovat jasné rozdíly. Předpokládá se, že město Švábský Gmünd, kde Jindřich Parléř stavěl kostel svatého Kříže, leží v diecézi Augsburg a Jindřich pracoval patrně i na novém chóru augsburského dómu. Dokonce na jedné soch na jižním portále je i znak lomeného úhelníku, se kterým se pak setkáváme i v Praze. Marquard z Randegga jel v roce 1355 s Karlem IV. na korunovační cestu do Říma a o rok později se s Karlem IV. setkal i v Praze. A právě v tom roce byl do Prahy povolán Petr Parléř. Takže se lze domnívat - ovšem je to jen hypotéza -, že právě tento muž Parléře doporučil Karlu IV. A vznikl úžasný příběh!
Petr Parléř se náhle ocitl pod ochranou panovníka, který byl vizionářem plným úžasných idejí. Parléřovým nejznámějším dílem je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kam nastoupil po smrti Matyáše z Arrasu. Když Parléř přistoupil k pražské katedrále, tak ten rozestavěný koncept výrazně změnil. To je pravda. Na druhou stranu on by nic takového nemohl udělat bez vědomí panovníka Karla IV. To bezpochyby.
V Praze pak Parléř vytvořil mnoho architektonických inovací: sakrální kaple, klenební systémy a skulpturní díla. Parléřovské hnutí se rozšířilo i do dalších měst Evropy, kde vznikaly díla s vlastní identitou a s kontakty na pražskou dílnu. Hutě, v nichž členové rodiny působili, byly rozesety po celé Evropě - v Norimberku, Vídni, Basileji, Ulmu, Záhřebu a na dalších místech. Vzdělání získal ve Švábském Gmündu, kde se také pravděpodobně v létě 1353 setkal s císařem Karlem IV. Roku 1356 ho císař povolal do Prahy, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval ve stavbě katedrály sv. Víta. Parléř přepracoval původní plány, vystavěl chór katedrály, který překlenul síťovou klenbou, kapli sv. Václava, sakristii a věž.
Pro Svatováclavskou kapli vytvořil sochu sv. Václava. Jeho bustu najdete v interiéru chrámu sv. Víta. Dokonce ji sám vytesal. Předpokládá se, že se podílel i na návrhu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Stavbu ale vedl jeho syn. Podpis Petra Parléře najdete ale i u stavby kaple Staroměstské radnice, u Kostela Matky Boží před Týnem nebo u dostavby hradu Karlštejn. Parléřovské dílo se tedy promítá do několika pražských i mimo pražských památek a souvislostí, vyznívají jako koherentní soubor historických stavebních zásahů.
Parléřovské dědictví se neomezuje na samotnou architekturu; klíčové je i zviditelnění pestřejší sochařské práce. Stál v čele významné císařské stavební huti, kterou založil Matyáš z Arrasu. V jehodíle pokračoval syn Jan, který huť vedl v letech 1398-1406. Druhý syn Václav se po vyučení v otcově huti v roce 1397 stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Parléř byl tedy dílem rodinné huti, která se rozvětvila napříč Evropou a zanechala mimořádný odkaz v oblastí kamenného řemesla a sochařství.
Nedílnou součástí vývoje byla i role samotné kamenické dílny a její organizace. Školení mistrů, verkmistrů, bylo velmi dlouhé a náročné. A vyžadovalo tovaryšské působení na jiných stavbách. Samotný projekt byl v rukou mistra, jenž zhotovoval výkresy a rysy. A pak tu byli dobře vyškolení kameníci, kteří tesali jednotlivé součásti stavby. Z několika let máme dochovány účty pražské katedrály a z nich víme jasně, kdo byl za jaké práce vyplácen a jaký honorář dostal.
Parléřovská hut' byla tedy koordinovaným a rozsáhlým projektem s mezinárodními vazbami. Do našich dějin se ale zapsali i jeho bratři, synové i synovci. Příspěvek se zabývá problematikou autorství Petra Parléře, magistera operis a sochaře pražské katedrály sv. Víta mezi léty 1356-1397. Dosavadní historiografické konstrukce sledují Petra Parléře buď jako autora konkrétních sochařských děl, nebo jeho činnost neodůvodněně „rozpouštějí“ do neosobní činnosti sochařů při stavbě. Vnitřně strukturovaná kamenosochařská dílna ovšem pracovala pod jeho vedením s návrhy, které dovolují rozpoznatelnost „korporátního“ svatovítského Parléřova stylu, na druhou stranu ale nevylučují jedinečná autorská díla, jejichž význam a provedení jsou dány výjimečností objednávky.
Naopak je nosné dále sledovat iniciátorství Petra Parléře při vzniku krásného slohu přímo v katedrále sv. Víta a nelze při tom opomínat ani druhou generaci svatovítských sochařů - Václava a Jana Parléře, specializované kameníky pražské hutě od roku 1377. Jejich podíl na krásnoslohém sochařství a obchodně úspěšném exportu sochařských děl pod značkou „ymago de Praga“ je znovu aktualizován. Místem, kde tato díla vznikala, byla nejspíše svatovítská huť v kooperaci s kanovníky metropolitní kapituly.
Život a dílo Petra Parléře a jeho rodiny je tedy složitý a propojený s evropskou architekturou. Parléřovský mýtus není jen o jednom člověku, ale o dynamice dílny, o inovacích ve způsobu stavění a o mezinárodních vazbách, které formovaly středověkou Evropu.
Parléřovské dílo si vyžádalo trvalé a široké studium císařských a královských projektů, které se staly symboly kulturní a politické identity Evropy středověku.