Tradice připisuje Tóru jedinému autorovi - Mojžíšovi. Moderní biblická věda však odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s různými záměry. Z 24 knih hebrejské Bible patří mezi nejstarší pět základních knih Tóry: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, souhrnně označovaných jako Pentateuch. Vyprávíjí o stvoření světa a dějinách židovského národa až do jeho příchodu do Zaslíbené země.
Židovská i křesťanská tradice připisuje tyto texty jedinému autorovi: Mojžíšovi, patriarchovi, který vyvedl Izraelity z Egypta a jemuž Bůh (také zvaný Jahve) podle Knihy Exodus zjevil Tóru. Jenže už v prvních staletích křesťanského letopočtu někteří pochybovali, zda Mojžíš skutečně napsal všech pět knih Tóry. Existují totiž pasáže, které jeho autorství příliš nepodporují - třeba ta v Deuteronomiu, kde Mojžíš líčí vlastní smrt: „Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moábské zemi, jak Hospodin řekl." Ještě výmluvnější je věta z Knihy Numeri, která by z Mojžíšova pera působila hluboce ironicky: „Mojžíš byl velmi pokorný, pokornější než kdokoli jiný na celé zemi."
Další zvláštnost: v celé Tóře se některé epizody vyprávějí vícekrát, přičemž se liší důrazem i detaily - jako by někdo zkombinoval různé verze od několika vypravěčů. Například Genesis obsahuje dvě verze smlouvy, kterou Abraham uzavřel s Bohem, aby si zajistil četné potomstvo a novou zemi k životu. Jedna z nich, v 17. kapitole, zdůrazňuje, že k zpečetění smlouvy Bůh přikázal: „Každý mužského pohlaví mezi vámi bude obřezán." V dřívější verzi, vyprávěné v 15. kapitole, se o obřízce vůbec nemluví. Nadcházející narození Izáka je rovněž ohlášeno dvěma způsoby. V jednom podání (17. kapitola) Bůh promlouvá přímo k Abrahamovi: „Tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák." V 18. kapitole však zprávu přinášejí tři nebeské bytosti, které navštíví Abrahama a Sáru.
Někdy se práce více než jednoho autora prolíná v témže vyprávění. Nejzřetelnějším příkladem je příběh Noema a potopy. Verše se rozcházejí v detailech ohledně počtu zvířat, která mají vstoupit do archy (jeden pár každého druhu, nebo sedm párů „čistých" a jeden pár „nečistých"), i v tom, zda byl vypuštěn havran, nebo holubice, aby hledaly pevninu.
Rozbor původního hebrejského textu navíc odhaluje velmi odlišné styly, výrazy a vývojové fáze jazyka. Zvláště nápadné je to v pasážích psaných archaickou formou hebrejštiny. Jako by člověk četl text v angličtině napsaný zčásti stylem Chaucera, zčásti shakespearovskou angličtinou a zčásti současným jazykem.
První moderní myšlenkou proti Mojžíšovu autorství byl anglický filozof Thomas Hobbes ve spise Leviathan (1651). O století později, v roce 1753, navrhl francouzský lékař Jean Astruc existenci dvou různých autorů v Knize Genesis, a v roce 1780 německý teolog Johann Gottfried Eichhorn rozšířil tento závěr na celý Pentateuch.
Dokumentární hypotéza Julius Wellhousena z roku 1878 rozkládá Tóru do čtyř pramenů: Jahvisty (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P). Tyto prameny vznikaly v rozmezí šesti staletí a byly definitivně sloučeny až po babylonském exilu, pravděpodobně za Ezry po roce 457 př. n. l.
Podle Wellhausena lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle několika znaků: Bůh je označován jménem Jahve (které starší tradice považují za posvátné a v Exodu se mu vyhýbá, „Nezneužiješ jméno Jahveho, svého Boha."), geografické zasazení událostí kolem Jeruzaléma a judských hor a protagonisty patriarchové 12 kmenů: Ruben, Šimeon, Levi a Juda. Tyto části zřejmě vznikaly v Jeruzalémě, tedy v období 10. až 9. století př. n. l., a autor bývá označován jako Jahvista.
Prameny J a E často vyprávějí tytéž epizody, avšak s odlišnými detaily. Zatímco J popisuje Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj, E používá název Choreb pro toto místo. Události vyprávěné v E se odehrávají na severu, v království Izrael, dokud je 722 př. n. l. dobyli Asyřané. Protagonisty v E jsou patriarchové kmenů žijící v tomto severním království.
Historické změny nastaly počátkem 6. až 5. století př. n. l., kdy knězové Jeruzalémského chrámu doplňovali texty a vznikla další vrstva označovaná jako P (kněžský pramen). Pramen P zdůrazňuje vedoucí úlohu Árona a označuje Boha jménem Elohim stejně jako E, avšak s odlišným důrazem na pravidla chrámového rituálu a čistoty zvířat pro Noemovu archu.
Židovská Bible se dělí na tři části: Tóru (Pentateuch), Nevi'im (Proroci) a Ketuvim (Spisy). Tato struktura vznikala v průběhu 10. až 4. století př. n. l. Septuaginta, řecký překlad Starého zákona z 3. století př. n. l., a Osmnácté a pozdější texty ukazují, jak bádání přešlo z hebrejštiny do řečtiny a latiny. První kompletní vydání Starého zákona v češtině vyšlo až ve druhé polovině 20. století (1947-1951).
Starý zákon vznikal v různých kulturních a jazykových kontextech, což se odráží v rozdílech mezi prameny J, E, D a P. V případě potopy se přidávají podrobnosti z P, zatímco J zůstává zjednodušený v jiných částech vyprávění. Dochované texty ukazují, že Starý zákon byl výsledkem dlouhého procesu redakčního a teologického vývoje, který zahrnoval konsolidaci a doplňky v Jeruzalémě i v severních královstvích Izraele.
Ke studiu Starého zákona patří uvědomění si jeho literárního rozmanitého charakteru: historické knihy, poetické a moudnostní knihy a další. Biblické texty byly během staletí překládány a adaptovány do různých jazyků a kulturních kontextů, což ovlivnilo jejich teologické výklady i liturgické použití. Texty jako Žalmy a Přísloví ukazují, že ne všechno bylo psáno s historickou dokumentaritou v popředí; některé části slouží spíše edukaci a duchovní orientaci.
V moderních diskuzích o Starém zákoně bývá kladen důraz na konfrontaci dřívějších textů s aktuálními hodnotami a na rozlišení mezi literárním dílem a praktickými uzávěry doby. Někteří autoři upozorňují na etické rozpory a kulturní kontext, ve kterém vznikly, a nabízí se hledisko, že starozákonní texty byly určeny pro tehdejší společnost a jejím specifickým potřebám. Přesto zůstává jejich význam pro židovské i křesťanské dědictví nedocenitelný a stále vyvolává širokou škálu interpretačních přístupů.
V kontextu dnešní biblické studijní praxe je důležité si uvědomit, že Mojžíšovy knihy jsou považovány za inspirované slovo Boží, ačkoli jejich texty prošly lidskými nedokonalostmi a redakčními zásahy. Přesto jejich hlavní poselství a etické principy nadále slouží k dialogu o Bohu, smlouvě a cestě lidstva k vykoupení. Zkoumání Starého zákona může být náročné, ale může nabídnout i hluboké osobní a duchovní vhledy.
Staré texty tedy nejsou pouhým dokumentem minulosti; jsou živým zdrojem, který vyžaduje otevřenost různým tradičním pohledům a vědeckému zkoumání. V literárním i teologickém smyslu představují Starý zákon složitý, mnohovrstevný obraz dávné víry a kulturní identity národa, která překračuje čas a prostor.
Pro čtenáře, kteří teprve začínají s Textem, může být užitečné číst neby jen samotné kapitoly, ale i kontexty, ve kterých vznikaly. Příběhy Abrahama, Sára a dalších postav odrážejí možnosti a limity lidské víry, i když znějící výzvy k důvěře v Boha zůstávají aktuální. A tak, i když se text vyvíjel skrze prameny J, E, D a P, jeho jádrem zůstává sdílená zkušenost vyvoleného lidu a jeho hledání cesty k Bohu.