Římskokatolická církev udržuje tradici žehnání nebo svěcení různých předmětů, osob, životních situací. Co to znamená? Může i do kostela nechodící přinést knězi například křížek, aby ho požehnal? Žehnání, žehnat, požehnat je odvozeno od latinského slova „signare“, česky „označit“. Synonymum pro slovo žehnat se také používá „dobrořečit“. Žehná a dobrořečí se kdeco a kdekdo. Slovo je velmi mocné. Může zranit i zabít, může hojit a dát život. Gesto doprovázející slovo ještě umocňuje význam slova. Proto nad věcmi, osobami, událostmi se pronáší slovo doprovázené gestem. Protože je to dobro - řečení.
Co je možné žehnat a kdo ji může vykonávat
Co je možné žehnat? Rodiče mohou žehnat své děti. Stačí obyčejný křížek na čelo s přáním, aby se dítěti nic zlého nestalo. Každý může žehnat sama sebe, když ráno vstává nebo jde spát. Může požehnat chléb. Může žehnat nemocným, starým lidem než se vydají na cestu. Kněží vám pak mohou požehnat například křížek na krk. V Římě je tradice, že kněží chodí před Velikonocemi po domácnostech a žehnají domácnosti svěcenou vodou. U nás tak chodili na Tři krále a nebo na Mikuláše. Nejedná se o magii. Svěcená voda, kadidlo, křída, jsou pouze viditelná znamení, gesta, která doprovázejí slovo modlitby a Boží sílu, která je neviditelná.
„Pane, náš dobrý Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, shlédni na našeho (doplní se jméno), který stojí před důležitým krokem ve svém životě. Provázej ho požehnáním v jeho očekáváních a nadějích, vždyť všechno závisí od tvé pomoci. Chraň ho od zlého a veď ho po správných cestách. Zachovej ho ve své lásce a ve společenství své církve. (Žehnající dělá na čele žehnaného znamení kříže.) Ať tě provází a chrání všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.“
W svěcení a žehnání: rozdíl, který se míchá v praxi
W Římě je tradice, že kněží chodí před Velikonocemi po domácnostech a žehnají domácnosti svěcenou vodou. U nás tak chodili na Tři krále a nebo na Mikuláše. Nejedná se o magii. Svěcená voda, kadidlo, křída, jsou pouze viditelná znamení, gesta, která doprovázejí slovo modlitby a Boží sílu, která je neviditelná. Žádný posvěcený růženec na zpětném zrcátku vašeho automobilu vás před nehodou neuchrání, když jezdíte nebezpečně. „Pane, náš dobrý Bože…“ (viz výše) Žehnání a svěcení nejsou totožné, jejich význam a účel se liší.
Naše současná liturgická praxe nedůsledně rozlišuje mezi pojmy žehnání a svěcení; často dochází k jejich záměně. Z toho plyne, že běžný věřící není často schopen určit, kdy se jedná o svěcení a kdy o žehnání. Stejná věc se v jedné farnosti světí a v druhé žehná! Ptám se: „Je to záležitost jen terminologická a nebo má hlubší význam?“
Z Písma sv. a z liturgické praxe víme, že jediný Bůh, nade všechno požehnaný, je pramenem a zdrojem požehnání. On žehná svému stvoření, což je znamením jeho milosrdenství: to se plně projevilo v Kristu, který nás obdařil veškerým duchovním požehnáním. Kristus se zjevuje v evangeliu jako ten, jenž žehná a s modlitbou požehnání se obrací k Bohu Otci. Žehnat mohou všichni věřící. Požehnání vychází od Boha, který žehná člověku tím, že jej duchovně obdarovává a zve ke společnému životu. Opětovně člověk žehná Bohu tím, že mu za udělené dary vzdává díky a přijímá jeho pozvání. Cílem Božího požehnání je vést člověka k odpovědi a stávat se tak charakteristickým rysem rozhovoru člověka s Bohem. Požehnání se vztahuje i na stvořené věci, které vnímáme jako dar a jež v nás probouzejí odpověď víry a vděčnosti.
Rozdíly mezi žehnáním a svěcením z pohledu Církve
Církev, jež má účast na kalichu požehnání (1 Kor 10,16), vykonává svou službu skrze různé druhy žehnání, kterými vede lid k Boží chvále a k vlastnímu posvěcení. Žehnání jsou znamení inspirovaná Božím slovem a ve víře slavená. Naproti tomu svěcení, na rozdíl od žehnání, není tak časté a má význam konsekrace nebo dedikace. Jsou „svěceny“ věci, stavby a osoby, kterým je skrze obřad svěcení dáno jejich poslání a účel. Dedikace a patrocinium: Kostel, jen má být posvěcen - dedikován, musí mít své vlastní zasvěcení, tedy svého patrona. Pro každý křesťanský chrám jsou důležitá dvě data: den jeho posvěcení (dedikace) a výroční den jeho patrona - patrocinium. Pro výběr jména patrona kostela nejsou v dnešní době stanovená objektivní pravidla, většinou se řídí místní tradicí a úctou k tomu či onomu světci. Není již pravidlem, že patrocinium určují relikvie daného světce uložené v oltářní mense, vždyť ani ony nejsou dnes nezbytně nutné. Výběr jména patrona nového kostela je především v rukou příslušné farnosti, která o něm rozhoduje.
Ať žehnání a nebo svěcení, obojí působí, že Boží milost, jež vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, mohou posvěcovat každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.
Znamení kříže a jeho význam pro věřící
Základní popis a význam znamení kříže: Znak kříže je výraznou gestikulací, která vyjadřuje hloubku víry a připomíná Otce, Syna a Ducha Svatého. Dělat znamení kříže je zvyk prvotních křesťanů, kteří toto znamení činili na čele. Od počátku připisovali věřící znamení kříže duchovní účinnost, znamením kříže byly svěceny věci posvátné, protože všechno, co má být posvěceno, se značí znamením Pánova kříže spolu s vzýváním jména Kristova, jak píše Augustin. Zavedení dnešního způsobu se připisuje mnichům z 8. století. Znamení kříže se tedy činilo tak, že se spojily tři první prsty pravé ruky a ostatní dva zůstaly ohnuté, pak se tři spojené prsty dotkly čela, prsou, pravého a levého ramena; tento zvyk se udržuje ve východní církvi v Rusku. V latinské církvi nastala změna ve 13. století a přijal se dnešní zvyk otevřenou rukou, která se dotkne levého ramena před pravým. Znamení kříže se většinou doprovází slovy: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, mohlo se však používat nejenom s pevnou formulí, nýbrž také běžně s improvizovanými formulemi nebo invokacemi.
Smysl gestu a jeho význam pro věřící: Smyslem gestu je připomenutí následujících bodů: Kristus sestoupil z nebe a stal se člověkem; skrze kříž bylo vykoupení uskutečněno; a my se modlitbou kříže klaníme Trojjedinému Bohu. Ve východní liturgické tradici kopíruje věřící gesto kněze, jako by to bylo zrcadlové, zatímco v západní tradici se strany obracejí: věřící se dotýká čela, hrudníku, levého a pravého ramene. Co znamení kříže ve výkladu uvnitř katolické praxe vyjadřuje, zahrnuje Modlitbu, Otevírání se milosti, Posvěcení dne, Odevzdání Kristu, Vyznání víry, Ochranu proti zlu, Pečeť Ducha a Svědectví druhým.
Praktické užití při liturgii a modlitbě: V kontextu liturgie a modlitby se tedy znamení kříže používá při vstupu do kostela, před jídlem a vždy při modlitbě; slouží k vyjádření víry a připomenutí Boží přítomnosti v každodenním životě věřícího. Východní církve používají gesto kopírující pohyb kněze - tedy zobrazení na sebe - zatímco západní církev přijala variantu, kdy věřící postupně dotýká čela, hrudníku a obou ramen. Rozdíl spočívá v akcentování smyslu gestu a jeho technických detailů, nikoli ve víře samotné.
Rozpětí výkladů vede k tomu, že při různých liturgických příležitostech se používají jemné odchylky v samotném provedení i v slovní formulaci doprovodných textů. Otázka: Přeji hezký den. Nedávno jsem se dočetl o tom, že existuje rozdíl mezi způsobem, jakým „se křižují“ katolíci a pravoslaví, a že se „pokřižování se“ i v daných církvích jinak interpretuje. Mohl bych požádat o informaci nebo odkaz, který by mi danou věc osvětlil? Případně alespoň popis a interpretaci římsko-katolického způsobu? (Prosím, popište to jako člověku, který se nikdy nekřižoval.) Dělení gest a jejich významy patří k řeči rukou, která bývá tradičním způsobem vyjádření a probuzení modlitebních pocitů. Nejvýraznějším z těchto znamení je pak znamení kříže. Dělat znamení kříže je zvyk prvotních křesťanů a popisuje se, že tato znamení kříže bývala prováděna častěji jedním prstem a na různých částech těla; zavedení dnešního způsobu se připisuje mnichům z 8. století.
Shrnutí klíčových rozdílů v praxi
Rozdíl mezi žehnáním a svěcením: žehnání se vztahuje na širokou škálu předmětů a stavů a může ho vykonat každý věřící; svěcení je rezervováno služebníkům oltáře a má charakter konsekrace či dedicace. Z hlediska liturgie se jedná o rozdílné poslánÍ a význam, ale obě praktiky směřují k posvěcení člověka i věcí skrze Boží milost a velikonoční tajemství.
V praxi: kostel má svůj patron a dedikaci; patrocinium určuje potenciální jméno patrona pro nový kostel. Výběr jména patrona nového kostela je především v rukou příslušné farnosti, která o něm rozhoduje. Ať už se jedná o žehnání nebo svěcení, obě praktiky vycházejí z víry, že Boží milost čerpá sílu z velikonočního tajemství, a mohou posvěcovat každou životní situaci věřících, pokud jsou vhodně připraveny.
Smysl gest a jejich duchovní dosah
Otázkou zůstává, jak tento duchovní jazyk gest a slov přetvářet do srozumitelné praxe pro laické věřící. Důležitá je informovanost, že Boží milost vyvěrá z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání; že svěcení a žehnání slouží k posvěcení každodenního života věřících a že každý člověk může aktivně svědčit víru prostřednictvím svých činů a modliteb.
Církevní Otec sv. Ambrož
Východní a západní tradice neodmítají stejné gesto, ale odlišují smysl gestu a kontext jejich provedení. Východní tradice kopíruje gesto kněze, západní tradice se obrací k sobě; každá z nich však vyjadřuje vyznání víry a touhu po Boží milosti.
Historické kořeny a současná praxe
Původ znamení kříže sahá až k raným křesťanům; až do 8. století byl zvyk provádět znamení kříže s různými prsty a na různých částech těla. Dnes se používané gesto spojuje tři prsty, které se dotýkají čela, prsou a ramen; východní církve preferují zrcadlové gesto podle kněze, zatímco západní církev ve většině případů vyjadřuje gesto od čela k ramenům.
Rozdíly mezi jednotlivými regiony a tradicemi však často odrážejí spíše narůstající koherence teologické interpretace než samotnou závaznou praxi. Z tohoto pohledu může být užitečné uvědomit si, že vnitřní význam gest a slov zůstává konzistentní: vyjadřuje to propojení člověka s Bohem skrze modlitbu, víru a hledání posvěcení.