Petr se s obavami rozhlíží kolem sebe a dívá se do tváří Ježíšových posluchačů. Jsou v synagoze v Kafarnaum, městě na severním břehu Galilejského moře. Petr tu má svůj dům a živnost a bydlí zde i mnoho jeho přátel, příbuzných a obchodních partnerů. Bezpochyby si přeje, aby lidé z jeho města stejně jako on pochopili, kým Ježíš je, a aby byli stejně nadšení tím, co se od největšího ze všech učitelů dozvědí o Božím království. Mnozí už Ježíšovi přestali naslouchat. Jiní hlasitě reptají a mají námitky proti tomu, co říká. Petra ale nejvíc trápí reakce některých Ježíšových učedníků. Z jejich tváří už nevyzařuje radost z toho, že se dozvěděli něco důležitého, ani nadšení z nových myšlenek a z poznání pravdy. Vypadají podrážděně, a dokonce rozhořčeně. Někteří proti Ježíšovi otevřeně vystupují a jeho řeč označují za otřesnou. Nechtějí od něj slyšet nic dalšího, opouštějí synagogu a už ho nenásledují.
Pro Petra i pro ostatní apoštoly to není lehká situace. Tomu, co Ježíš řekl, Petr plně nerozumí. Nepochybně chápe, že ti, kdo si Ježíšův výrok vyložili doslova, mohou být pohoršení. Co udělá on? Není to poprvé, kdy stojí před rozhodnutím, zda svému Pánovi zůstane věrný. A zdaleka to není naposledy.
Ježíšovo jednání Petra často překvapovalo. Znovu a znovu se stávalo, že jeho Pán udělal nebo řekl něco úplně jiného, než druzí očekávali. Když den předtím zázračně nasytil tisíce lidí a ti se pokusili udělat ho králem, mnohé zaskočil tím, že odtamtud odešel. Svým učedníkům řekl, aby nastoupili do člunu a vydali se do Kafarnaum. Během plavby je překvapil znovu, když k nim v noci přišel po rozbouřených vodách Galilejského moře.
Hned ráno učedníci zjistili, že lidé připluli za nimi. Důvodem však nebyla touha získat duchovní poučení, ale představa, že jim Ježíš opět zázračně opatří jídlo. On je za jejich postoj pokáral. Ježíš si nepřál, aby ho lidé následovali proto, že jim dá najíst. Chtěl, aby jeho samotného vnímali jako duchovní pokrm od Boha, jako někoho, kdo svým pozemským životem a smrtí umožní lidem získat věčný život. Použil tedy znázornění, v němž sám sebe přirovnal k manně, chlebu, který padal z nebe v Mojžíšově době. Některým z přítomných se to ale nelíbilo, a tak Ježíš své přirovnání rozvinul a vysvětlil, že k tomu, aby lidé získali život, musí jíst jeho tělo a pít jeho krev. V tu chvíli se situace ještě vyhrotila.
Co Petr zatím nechápal? Jak se zachoval Petr? I on musel být Ježíšovými slovy zmatený. Ještě nechápal, že Ježíš bude muset zemřít, aby mohl splnit Boží vůli. Uvažoval snad o tom, že by se od svého Pána odtáhl, podobně jako vrtkaví učedníci, kteří Ježíše ten den opustili? Ne, v něčem důležitém se od nich totiž lišil.
Ježíš se obrátil na apoštoly a zeptal se jich: „Nechcete snad také jít?“ Oslovil sice všech dvanáct, ale odpověděl mu Petr. To se stávalo často. Petr z nich byl možná nejstarší a v každém případě nejvýmluvnější. Zdá se, že se jen zřídka zdráhal říct, co měl na srdci. A tak tomu bylo i teď. Petr pronesl krásná, nezapomenutelná slova: „Pane, ke komu odejdeme?“
Díky víře v Ježíše si Petr vypěstoval další vynikající vlastnost - věrnou oddanost. Uvědomoval si, že kromě Ježíše Jehova neposlal žádného jiného zachránce a že Ježíš zachraňuje prostřednictvím svých výroků, tedy učení o Božím království.
Máš stejný postoj jako Petr? Mnozí lidé dnes sice prohlašují, že Krista milují, ale když mají svou věrnost prokázat skutky, žalostně selhávají. Pokud chceme být Kristu věrní, pak to, co učil, musíme vnímat stejně jako Petr. Ježíšovo učení musíme poznávat, chápat jeho význam a žít podle něj. To platí i tehdy, když nás některá myšlenka překvapí, protože neodpovídá tomu, co bychom očekávali nebo čemu bychom osobně dali přednost. Věčný život, který nám Ježíš nabízí, můžeme získat pouze za předpokladu, že mu zůstaneme věrní.
Kam Ježíš se svými učedníky zamířil? Krátce po těchto rušných dnech se Ježíš spolu se svými apoštoly a některými dalšími učedníky vydal na cestu daleko na sever. Zasněžený vrcholek hory Hermon na nejsevernějším okraji Zaslíbené země byl někdy viditelný dokonce až od modravých vod Galilejského moře.
Proč chtěl Ježíš vědět, co si o něm lidé myslí? „Co říkají zástupy, kdože jsem?“ chtěl vědět. Představ si, jak se Petr dívá do Ježíšových bystrých očí a opět si uvědomuje, jak laskavý a inteligentní jeho Pán je. Ježíše zajímalo, k jakému závěru lidé došli na základě toho, co viděli a slyšeli. Učedníci mu řekli, jaké mylné názory jsou mezi lidmi rozšířené. On však chtěl víc. Myslí si jeho následovníci něco podobného? Zeptal se jich: „Ale co říkáte vy, kdo jsem?“
Petr opět zareagoval rychle. Jasně a směle vyjádřil to, co si mysleli i mnozí další, kdo tam tehdy byli. Prohlásil: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.“ Představ si, jak se na něj Ježíš usmál a vřele ho pochválil. Řekl mu, že lidem, kteří mají pravou víru, tuto životně důležitou pravdu nezjevil nějaký člověk, ale Bůh. To on Petrovi umožnil pochopit jednu z nejdůležitějších pravd, jaké do té doby odhalil - totožnost dlouho očekávaného Mesiáše neboli Krista.
Ve starověkém proroctví byl Kristus označen jako kámen, který stavitelé zavrhli. Právě tento kámen neboli skalní masiv měl Ježíš na mysli, když řekl, že na něm Jehova založí sbor. Potom Petrovi svěřil v tomto sboru velmi důležité výsady. Dal mu „klíče … království“. Ježíš později řekl, že ti, kterým bylo mnoho dáno, ponesou větší odpovědnost. A to platilo i o Petrovi. Ježíš svým učedníkům dál odhaloval důležité pravdy o své úloze Mesiáše, včetně toho, že se nezvratně blíží jeho utrpení a smrt v Jeruzalémě. Když to Petr slyšel, znepokojilo ho to. Vzal Ježíše stranou a napomenul ho: „Buď k sobě laskavý, Pane; tento osud tě vůbec nepotká.“ Ježíšova reakce ho překvapila. Ježíš se k němu otočil zády, podíval se na ostatní učedníky, kteří si pravděpodobně mysleli něco podobného, a řekl: „Kliď se za mne, Satane! Jsi mi kamenem klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.“
Petr určitě věděl, že to Ježíš nemyslel doslova, když ho označil za Satana. Ježíš s ním nemluvil tak, jako mluvil se Satanem Ďáblem. Tomu rovnou přikázal: „Odejdi.“ Ježíš v Petrovi viděl mnoho dobrého a nezavrhl ho, ale pouze usměrnil jeho nesprávné uvažování. Co Petr udělal? Obhajoval se snad, nebo se dokonce rozzlobil a urazil? Ne, ukáznění pokorně přijal. Opět tak projevil věrnou oddanost. Všichni Kristovi následovníci potřebují čas od času usměrnění. Jedině pokud ho pokorně přijmeme a poučíme se z něj, můžeme prohlubovat svůj vztah k Ježíši Kristu a k jeho Otci Jehovovi.
Brzy nato řekl Ježíš opět něco překvapivého: „Vpravdě vám říkám, že někteří z těch, kteří zde stojí, vůbec neokusí smrt, dokud nejprve neuvidí Syna člověka přicházet v jeho království.“ Tato slova bezpochyby vzbudila Petrovu zvědavost. Co tím Ježíš asi myslel?
Asi o týden později vzal Ježíš Jakuba, Jana a Petra na „vysokou horu“, možná horu Hermon, která byla poměrně blízko. Pravděpodobně se už blížila noc, protože všechny tři učedníky přemáhal spánek. Zatímco se Ježíš modlil, se ale stalo něco, co je dokonale probralo. Ježíš se jim přímo před očima začal proměňovat. Jeho obličej začal vyzařovat světlo, až nakonec zářil jasně jako slunce. Také jeho oblečení zbělelo a třpytilo se. Pak se vedle něj objevily dvě postavy - jedna představovala Mojžíše a druhá Elijáše. Rozmlouvali s Ježíšem o „jeho odchodu, o němž bylo určeno, aby se splnil v Jeruzalémě“. Nepochybně tím mysleli jeho smrt a vzkříšení. Bylo zcela jasné, že Petr uvažoval nesprávně, když tvrdil, že Ježíše nic takového nečeká.
Petr měl potřebu se do tohoto výjimečného vidění zapojit, možná proto, aby hned neskončilo. Zdálo se, že Mojžíš a Elijáš už odcházejí, a tak Petr řekl: „Učiteli, je znamenité, že tu jsme, vztyčme tedy tři stany, jeden pro tebe a jeden pro Mojžíše a jeden pro Elijáše.“
Horok zahalil oblak, ze kterého vyšel hlas - hlas samotného Jehovy Boha. Řekl: „To je můj Syn, ten, který byl vyvolen. Naslouchejte mu.“ Tím vidění skončilo a oni zůstali s Ježíšem na hoře sami. Vidění Ježíšovy proměny bylo pro Petra opravdu velkým povzbuzením a totéž platí i o nás. O tom, že spatřil Ježíše jako slavného nebeského krále a byl očitým svědkem jeho velkoleposti, se o několik desetiletí později zmínil v jednom ze svých dopisů. Vidění potvrdilo spolehlivost proroctví z Božího Slova a také posílilo Petrovu víru. Díky tomu dokázal obstát ve zkouškách, které ho ještě čekaly.
Petr: nejvýznamnější Ježíšův apoštol, jemuž se vzkříšený Ježíš zjevil jako prvnímu, zemřel r. 64 v Římě mučednickou smrtí. Petr se původně jmenoval Šimon, byl ženatý a žil jako rybář se svou rodinou v Kafarnaum. V Ježíšovi spatřoval Mesiáše a následoval ho. Ježíš řekl k Šimonovi: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev“ (evangelium sv. Matouše 16,18). Tato slova ze Šimona učinila Petra (řecké slovo petra znamená "skála") a později první hlavu církve. Byl prvním papežem. Už brzy měl Petr jako horlivý kazatel v Jeruzalémě významné postavení. Vícekrát podnikl misijní cesty; zvláště úspěšný byl přitom v Malé Asii a Antiochii. V otázce obrácení pohanů měl spor s Pavlem. Také v hlavním městě Římě chtěl Petr hlásat slovo Kristovo. Císař Nero však ho dal zatknout a odsoudil ho k smrti. Na vlastní přání byl Petr přibit na kříž hlavou dolů. Katolická církev slaví jeho památku společně se sv. Pavlem 29. června. Jeho tělesné pozůstatky jsou uloženy v chrámě sv. Petra v Římě.
Ukřižován hlavou dolů, Petrova postava má v sobě cosi obecně lidského. Neubránil se strachu a pochybnostem. Přesto měl svého Mistra skutečně rád. Jeho příklad je nám varováním i nadějí. Varuje nás před tím, abychom si nebyli moc jisti sami sebou, protože v pokušeních a zkouškách bez pomoci Ježíše neobstojíme. Pokud však přece selžeme, máme naději v odpuštění a šanci nového začátku. Apoštol Petr patřil k dvanácti povolaným apoštolům. Přesto tvořil ještě spolu s dalšími dvěma trojici nejbližších Ježíšových učedníků.
Celá tato řada událostí a Petra samotného měla hluboký dopad na vývoj křesťanství. Petr byl nejen prvním, kdo veřejně vyhlásil víru a položil základy církve, ale také ukázal, že i velcí hříšníci mohou být Bohem povoláni k službě. Tím se potvrzuje myšlenka, že Bůh mění naše hříchy v dary a z našich slabostí tvoří sílu pro službu druhým.
