Jméno Pavel je řecká varianta jména Saul, byl to Hebrejec neboli Žid, vyznával židovské náboženství a pocházel z Tarsu v Kilíkii, města na jihovýchodě současného Turecka, kde žil v I. století po Kristu. Pavel byl proto současník Ježíše z Nazareta, i když se pravděpodobně za svého života nesetkali. Pavel z Tarsu byl vzdělán ve farizejství, jedné z frakcí judaismu I. století. Jak sám vypráví v jednom ze svých spisů, Listu Židům, jeho horlivost pro judaismus ho vedla k pronásledování vznikající skupiny křesťanů (Gal 1,13-14), které považoval za odpůrce čistoty židovského náboženství, až se mu jednou na cestě do Damašku zjevil sám Ježíš, který ho vyzval k následování, podobně jako to udělal dříve s apoštoly. Šavel na tuto výzvu reagoval tak, že se nechal pokřtít a zasvětil svůj život šíření evangelia Ježíše Krista (Sk 26,4-18).
Obrácení Pavla je jedním z klíčových momentů jeho života, právě tehdy začíná chápat, co je to církev jako Kristovo tělo: pronásledovat křesťana znamená pronásledovat samotného Krista. V tomtéž úryvku se Ježíš představuje jako „Vzkříšený“, stav, který očekává každého člověka po smrti, jde-li věrně za Ježíšem; a také jako „Pán“, zdůrazňujíc svou nadpřirozenou podstatu, protože slovo „pán“, kyrie, se v řecké bibli používá pro samotného Boha. Můžeme tedy říci, že Pavel přijal evangelium, aby kázal o Ježíši, ačkoliv později s pomocí milosti a vlastní reflexe dokázal z tohoto prvotního světla vyvodit mnoho zásadních důsledků evangelia; jak pro lepší pochopení božského tajemství, tak i to, jaký vliv má na životní podmínky a konání lidí bez víry v Krista a s vírou v Krista.
Při svém obrácení je Pavel představován jako prorok, kterému se dává velmi konkrétní poslání. Jak říká jiná kniha Nového zákona, Skutky apoštolů, Pán řekl Ananiášovi, který měl pokřtít Pavla: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vybral, aby o mě donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě trpět“ (Sk 9,15-16). Pán také řekl Pavlovi: „Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Ale vstaň, postav se na nohy! Neboť proto jsem se ti zjevil, abych z tebe udělal svého služebníka a svědka toho, co jsi viděl a co ti ještě ukážu. Zachráním tě před židovským lidem i před pohany, ke kterým tě posílám. Máš jim otevřít oči, aby se obrátili ze tmy ke světlu, z moci ďáblovy k Bohu. Tak dosáhnou víry ve mne odpuštění hříchů a údělu mezi posvěcenými“ (Sk 26,15-18).
Aby svatý Pavel dokázal realizovat své poslání kázat o cestě ke spáse, podnikal apoštolské cesty a tam, kde byl, zakládal a posiloval v různých provinciích Římské říše křesťanská společenství: Galicie, Asie, Makedonie, Akaja atd. Spisy Nového zákona nám představují Pavla jako spisovatele a kazatele. Když Pavel někam přišel, navštívil synagogu, místo setkávání Židů, a kázal zde evangelium. Později přicházel za pohany, tedy ne za židy. Potom co z některých míst odešel, buď že kázání zanechal nedokončené nebo aby odpověděl na otázky, které mu z těchto obcí poslali, dal se do psaní listů, jež byly záhy v místních církvích s velkým respektem přijaty. Psal listy obcím i jednotlivým osobám. Nový zákon nám odevzdává 14 listů, jejichž autorem je Pavel: List Římanům, dva Listy Korinťanům, List Galaťanům, List Efesanům, List Filipanům, List Kolosanům, dva Listy Soluňanům, dva Listy Timoteovi, List Titovi, List Filemonovi a List Židům. Ačkoliv se datum vzniku nedá snadno určit, dá se říci, že většina těchto listů byla napsána v období deseti let, od roku 50 do roku 60.
Ústředním bodem Pavlova poselství je postava Krista, co vykonal pro spásu lidí. Vykoupení uskutečněné Kristem, jehož působení je úzce spjato s působením Otce a Ducha, znamená pro člověka a pro jeho vztah k samotnému Bohu zásadní obrat. Ještě před vykoupením žil člověk v hříchu a od Boha se neustále vzdaloval; ale nyní je to Pán, Kyrios, kdo byl vzkříšen a zvítězil na smrtí a hříchem, a který tvoří jedno tělo s těmi, kdo věří a přijímají křest. Apoštol Pavel a Silas řekli tato důležitá slova jednomu žalářníkovi v makedonském městě Filipy. Co tím měli na mysli? Abychom pochopili, jaká je souvislost mezi vírou v Ježíše a záchranou, tedy osvobozením od smrti, musíme nejdřive zjistit, proč vlastně umíráme.
„Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vzal člověka a usadil ho v zahradě Eden, aby ji obdělával a pečoval o ni. A Jehova Bůh také člověku uložil tento příkaz: ‚Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.‘“ (1. Mojžíšova 1:28; 2:17) Zákaz se tedy musel týkat skutečného stromu. Jehova ho nazval „strom poznání dobrého a špatného“, protože představoval jeho právo určovat lidem, co je dobré a co špatné.„[Bůh] Adamovi řekl: ‚Protože jsi . . . pojedl . . . ze stromu, o němž jsem ti dal tento příkaz: „Nebudeš z něho jíst“, . . . v potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do zemské půdy, neboť z ní jsi byl vzat. Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš.‘“ (1. Mojžíšova 3:6, 17-19)
Adamovým neposlušnostem následovala smrt a dědí ji i lidé. Apoštol Pavel tuto neutěšenou situaci shrnuje: „Jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Jak ubohý jsem člověk!“ Jehova podnikl kroky, aby nás zbavil následků hříchu a zprostil nás trestu smrti. Co konkrétně udělal? Poslal svého milovaného Syna z nebe na zem, aby se narodil jako dokonalý člověk. Na rozdíl od Adama ale Ježíš nezhřešil. Otec ho poslal, aby byl obětován za svět, a tři dny po smrti vstal z mrtvých, aby mohla být obnovena naděje věčného života pro věřící. (Římanům 3:23-24; 1. Korintským 15:3-6)
Ježíšovo vzkříšení bylo potvrzeno očitými svědky a souhlasilo s Písmem, a Pavel to shrnuje: „Kristus zemřel podle Písem za naše hříchy; a že byl pohřben, ano, že byl třetí den vzbuzen podle Písem; a že se objevil Kéfovi, potom dvanácti“; poté se zjevil více než pěti stům bratrům najednou a dalším svědkům (1. Korinťanům 15). Vzkříšený Ježíš tak zasvěcuje věřící do nového života a potvrzuje, že smrt a vzkříšení patří k sobě. A jaký to má dopad na lidi? Lidé mohou očekávat odpuštění hříchů, věčný život a posvěcení skrze Krista.
Smrt Ježíše na kříži není jen fyzickým utrpením, ale největší oběť za spásu lidstva. Důraz se klade na to, že Ježíš jako Boží Syn vzal na sebe hřích světa a zemřel, aby lidé mohli být smířeni s Bohem a získat odpuštění. Oběť smíření se spojuje s učením o novém zákonu Ducha, který vede věřící ke spravedlnosti, a ne o starozákonních obětech pro utišení Božího hněvu. Z této perspektivy Ježíšova smrt na kříži není placením výkupného ďáblovi, ani vyrovnáním Božího hněvu, ale prostředkem Boží milosti, kterou Bůh poskytuje lidem k překonání odcizení od Boha a k možnosti nového života v Kristu. Pavel tedy hlásá, že Kristova smrt a vzkříšení tvoří cestu k záchraně a novému životu pro každého, kdo v něj uvěří.
