Dvaadvacetiletý Armand Jean du Plessis přijíždí v lednu 1607 do Říma, kde ho oslní výmluvnost a paměť, ale jeho skutečným cílem je proniknutí k francouzskému královskému dvoru. Po návratu do Paříže se v čele Poitou prosazuje a v roce 1614 se účastní Generálních stavů jako delegát duchovenstva. Později ho Ludvík XIII. jmenuje kardinálem (1622) a v srpnu 1624 ho činí hlavním ministrem, čímž začíná formovat absolutní moc království.
Využíval racionální státní zájem (raison d'État) a budoval síť informátorů, aby držel pod kontrolou duchovní i světské síly. V čele státní rady se stal de facto vládcem Francie; jeho cíle zahrnovaly posílení katolické církve, oslabení Habsburků a centralizaci moci v rukou monarchie. Zároveň čelil mnoha spiknutím a nepřátelstvím, včetně odporu Marie Medicejské a jejího syna Gastona, vévody z Orléansu. Reformní a zahraniční kroky Richelieua vedly k výraznému posílení francouzské moci v Evropě a k oslabení hugenotské opozice.
Chrámové i politické ambice pro něj nebyly překážkou; Richelieu byl často popisován jako intrikán, avšak jeho vládní styl kladl důraz na organizaci, reorganizaci a strategickou volbu spojenců. Jeho hlavními činy patřilo zřízení tajné služby, obléhání La Rochelle a prosazení násilného rozbití mocenských koalic nepřátel královského dvora; zároveň se zasloužil o založení Francouzské akademie a o měnovou reformu, která stála u zrodu Louis d’or a écu blanc.
Podle historických pramenů byl Richelieu nejen zbožný, ale jeho zbožnost šla ruku v ruce s politickou improvizací a pragmatismem. V jeho čase došlo k významným změnám: zaniklo mnoho feudálních privilegií, šlechta přišla o pevnosti a kompetence, a posílení centralizované moci královského dvora bylo patrné nejen doma, ale i na evropském bojišti. Během 30. let se Richelieu stal symbolem Krále Slunce, který consoliduje moc a centralizuje stát, i když za cenu sociálních nerovností a těžkých daňových tlaků na poddané.
Na domácí scénu vstoupil Richelieu v roce 1614 jako delegát duchovenstva a postupně vybudoval vliv, který mu umožnil potlačit povstalecké snahy hugenotů a rozšířit kontrolu nad provinciemi prostřednictvím intendantů. Přes výhrady královny-matky Marie Medicejské a následné mocenské boje dokázal zůstat klíčovým rádcem a nakonec se stal hlavním ministrem, čímž umožnil vznik absolutní monarchie ve Francii. Vzrůstající moc jeho osoby vyvolávala nejen obdiv v královských kruzích, ale i odpor šlechty a části veřejnosti, která jej vnímala jako hrozbu pro svobodu a tradiční práva.
Richelieu zemřel 4. prosince 1642, krátce poté, co jeho politika a reformy vytyčily novou evropskou rovnováhu. Jeho odkaz žije dál prostřednictvím zlaté éry absolutní monarchie a známé reformy, které přispěly k posílení Francie jako velmoci. Byl označován za klíčovou postavu, která proměnila Francii v ústřední centrum evropské politiky, a to i navzdory tomu, že jeho jméno zlidovělo díky literárnímu zpracování Alexandra Dumas a jeho Třem mušketýrům, které mu mimo jiné vtiskly nálepku „rudé eminence“.
