Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“
Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“
Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“
Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“
Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“
Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“
Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“
„Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“
Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‘Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš větší věci než toto.“
A dodal: „Amen, amen, pravím vám, [od nynějška] uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Další pasáž uvádí: Kázání na text Jan 1, 43-51, kterým autor posloužil při svém kněžském svěcení 10. února 2002 ve Voticích.
Autor vyučuje novozákonní biblickou teologii v bakalářském programu Teologie křesťanských tradic ETF UK.
Momentálně absolvuje doktorandské studium na Katolické i Evangelické teologické fakultě univerzity v německém Mnichově.
Každý člověk má určitá pouta, nejen k lidem, ale i k místům, některá z nich se časem oslabí a některá dokonce pominou, ale některá přetrvají - obzvláště ta, která se váží k dětství.
Ta si myslím každý z nás nese v životě s sebou, ať jsou dobrá či zlá. Ta zlá člověka skutečně poutají a jsou mu okovy, ta dobrá jej ale naopak integrují s ostatními a pomáhají mu porozumět sobě samému a najít svou vlastní cestu, neboť lidská existence je podle mne uspokojivě definovatelná jen ve vztahu - ve spojení k druhým lidem a k Bohu.
V mém životě, mohu říci, to byla doposud vždy jen tadobrá pouta.
Část Votic je a zůstane určitým způsobem vždy se mnou: nejen jako fotografie na stěně v Mnichově, ale hlavně ve vzpomínkách na dětství, kdy pro mě Votice byly nejen domovem skutečným, ale také mým prvním domovem duchovním.
To, že zde dnes mohu přijmout kněžské svěcení, je dokladem toho, že ona dobrá pouta zůstanou jednou pro vždy.
Vztahy jsou těmi vlákny, ze kterých je upředena velká část lidského bytí.
Myslím, že jen ten, kdo se je rozhodne sám zpřetrhat, může zůstat skutečně sám.
Pokud se přidržíme tohoto obrazu, mohli bychom říci, že Bůh je tkadlec, který tato vlákna spřádá dohromady, někteří dokonce věří, že má pro každého člověka určitý plán, dalo by se říci ‘mustr’, vzor.
Pro někohodocela obyčejný, pro někoho klasický a pro jiného zase velmi pestrý.
O tom, dojaké míry je za výsledný vzor zodpovědný člověk a do jaké míry je vše Božím plánem, diskutují teologové staletí.
Podle mě musí tam, kde má vzniknout něco nového, Bůh a člověk spolupracovat.
Je prastarou lidskou zkušeností, že pro dílo, které se má zdařit, jen lidský talent, umění a vzdělanost nestačí.
Bez pomoci Kalliopé, múzy múz, nevzejdou žádné verše a i vynikající malíř je bez inspirace: to, co chybí, jsou nové ideje, řečeno v podobenství: nová vlákna a nové vzory v šatu našeho života.
Jak však být při tom, když chce Bůh přidat nové vzory do našeho obnošeného a každodenního života?
Příběh ze začátku Ježíšova působení vypráví o povolání Filipa a Natanaele, jedněch z prvních Ježíšových učedníků.
Celé vyprávění nepostrádá onu typickou Janovskou ironii, která mnohdy nese až rysy komičnosti.
Zatímco Filipovi stačila k jeho rozhodnutí následovat Ježíše dvě slova, totiž „Následuj mě!“, nebylo povolání Natanaele zdaleka tak hladké.
Když ho Filip vyhledal a říká mu „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, “, ví Natanael přesně, co se mu na celém Filipově vyznání nezdá: Nazaret; co dobrého může vzejít z ‘díry’, jako je Nazaret?
Natanael má svůj úsudek o této vesnici a možná i svou zkušenost.
Filip, který pravděpodobně ví, že Natanaeli nic nevymluví, odpoví: „Pojď a přesvědč se!“
Zcela jistě asi jediná možná odpověď na podobnou skepsi.
Když dorazí společně k Ježíši, není již pochyb o tom, že centrální postavou tohoto vyprávění je právě Natanael.
Sotva ho Ježíš uviděl, říká mu „Hle, to je opravdu Izraelita, ve kterém není lsti.“
Natanael mu řekl: „Odkud mě znáš?“
Ježíš mu odpověděl: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“
Natanael mu na to řekl: „Rabbi, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“
Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“
A řekl mu: „Amen, amen, pravím vám, [od nynějška] uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
