Reformace vzala Evropu útokem. Slibovala narovnání vztahů mezi církví a laickým světem, toužila dát přístup ke svatým textům všem, kdo uměli číst, a vymést korupci z řad prelátů. Myšlenky reformace silně rezonovaly především v Ženevě. Tamní měšťany, podobně jako obyvatele jiných německy mluvících měst, oslovilo volání kazatelů Martina Luthera a Ulricha Zwingliho po svobodě křesťanů a očištění víry od nánosů „úpadečné římské církve“. V neděli 21. května 1536 se tak Ženevané shromáždili na náměstí a jednomyslně si odhlasovali, že nadále budou žít pouze „podle evangelia a slova Božího“. Očistu města osobně vedl kazatel Vilém Farel, o němž Erasmus Rotterdamský prohlásil, že se „nikdy nesetkal s tak neomaleným a nestoudným člověkem“. Následně však rozvášnění měšťané zjistili, že vlastně nevědí, kudy dál. Podobná nejistota nepředstavovala mezi stoupenci reformace nic výjimečného. Reformátoři chtěli pouze očistit existující církev a navrátit ji k praxi apoštolských dob - neměli v plánu zakládat novou. Záhy se ukázalo, že téměř každé město provádí nápravu jinak. Farel si uvědomoval, že není v jeho silách novou organizaci vytvořit. Obrátil se proto s prosbou o pomoc na 26letého syna notáře ze severní Francie, který už v té době proslul svou knihou Instituce křesťanského náboženství. Nešlo o nikoho jiného než o Jana Kalvína, jenž tak v září 1536 zamířil do Ženevy, kde jej městská rada ustanovila „učitelem a vykladačem Písma svatého“. Kalvín, založením přísný systematik a puntičkář, později vylíčil své zděšení z ženevské praxe následovně: „Když jsem poprvé přišel do této církve, nebylo v ní vlastně dohromady nic. Kázalo se tam, a to je tak všechno.
Kalvín se rozhodl vnést do náboženského života řád. Vypracoval nový katechismus s přesvědčením, že lidé musejí rozumět tomu, co vyznávají, a mít v paměti pravidla, která jim umožní odlišit dobré od zlého. Oproti jiným reformátorům se však nehodlal zastavit u pouhého učení. Podle něj měla nová církev vyžadovat nejen naprostou poslušnost, ale také právo občany soudit a trestat. Své nápady navrhl ihned uvést do praxe, nicméně ženevská rada složená ze svobodomyslných měšťanů se zděsila a Kalvín v ní ztratil řadu stoupenců. Jenže co dál? Ukázalo se, že se nově budovaná církev bez ideového vůdce neobejde. V reformované obci uvržené do nejistoty v základních teologických otázkách zavládl zmatek, a roku 1541 se tudíž Kalvín po opakovaných prosbách radních do Ženevy vrátil. K přeměně města od nich dostal volnou ruku, a když ho při příjezdu 13. Ženevany záhy spoutala tvrdá nařízení a naprostá poslušnost - to vše pochopitelně pro jejich dobro. Zatímco první reformace vedená Lutherem a Zwinglim usilovala o svobodu člověka a zdůrazňovala osobní přesvědčení, Kalvínova druhá reformace vyžadovala následování ortodoxie. Z kostelů zmizelo vše, co by působilo na smysly a rozptylovalo od myšlenek na trestajícího Boha, ať už šlo o zpěv, ozdoby, ornáty, či kadidla. Umlkly dokonce i kostelní zvony. Kalvín zrušil procesí a církevní svátky včetně Velikonoc, neboť lidé neměli Stvořitele oslavovat, ale pouze se jej obávat. Každý soukromý projev obyvatel Ženevy podléhal přezkoumání komise. Kalvínovo učení totiž předpokládalo, že je člověk od přirozenosti zkažený a neustále ochotný páchat zlo či hřích - jinými slovy cokoliv, co mu přináší radost. Účast na kázáních byla proto povinná, všichni museli znát zpaměti Kalvínův katechismus a dokázat ho odříkat. Biřici prohledávali domy a kontrolovali, zda se maso připravuje podle předpisů a zda každý vlastní pouze povolené dva páry bot. Trestalo se všechno: Smích při křtu? Tři dny vězení. Spánek na kázání? Týden vězení. Pojídání paštiky? Tři dny půstu o vodě. Hra na housle? Vyobcování z města. Manželé si šest měsíců před svatbou a po ní nesměli dávat dárky. Krejčí měli zakázáno vymýšlet nové střihy. Pít se mohla pouze voda a místní červené víno, ale jen málo. Zákazy, příkazy, tresty. Dvanáct volených laiků a zhruba dvacítka městských pastorů řídila první totalitní stát v Evropě. V obci byla zřízena akademie a v následujících letech vychovala zástup reformovaných duchovních, šířících Kalvínovo učení po Evropě. Ve Francii, Nizozemí, Uhrách, Polsku a různých oblastech Německa se uchytila nová extremistická podoba církve. Kalvín, jenž po většinu života trpěl nějakou chorobou, zemřel 27. května 1564 na vyčerpání. Pohřeb se pak odehrál dle jeho vlastních zásad, tedy žádný náhrobní kámen, zpěvy ani průvod. predestinace - (z lat. praedestinatio = předurčení) - odvěké předurčení lidí ke spáse nebo i k zatracení, což je názor vyskytující se v křesťanství i v jiných náboženstvích.
Problematika predestinace se objevuje už v biblických počátcích křesťanství, a to v listech apoštola Pavla: zatímco vina hříchu nutně určuje lidi k zatracení, Bůh od věčnosti zámýšlí pro člověka spásu, a ten se k ní shledává vyvolen, když přijímá povolání k životu z víry; z determinace hříchu je vytržen původním a obnoveným záchranným činem Božím v Kristu. Na začátku 5. st. tento důraz na vnějšně nepodmíněné Boží milosrdenství opět vyzvedl Aurelius Augustinus, radikalizoval je však poněkud dvojznačně: jsou-li někteří dopředu vybráni ke spase, jiným je od počátku do konce souzeno zavržení. Ve středověké scholastice se úvahy o p. spojovaly s idejemi o všemoci Boží, ale stály přece jen spíše v teor. pozadí. Radikálněji na augustinskou linii navázala reformace. Wycliff definuje církev jako „společenství předurčených“ (universitas praedestinatorum); podstatným kritériem tedy není vnější pozice, jištěná církevními úřady, ale Boží milost, účinná ve víře. U takového pojetí nechyběl soc.-kritický pohled, který zastával Jan Hus, stejně jako jiní čeští myslitelé ovlivnění Wyclifem. Neméně radikálně působila idea p. u M. Luthera v souvislosti s jeho ústředním učením o ospravedlnění pouhou vírou (iustificatio sola fide), která je svrchovaným darům Božím. Klasické pojetí p. dotváří ale až kalvinismus, ještě zřetelněji podtrhující Boží suverenitu. Již Jan Kalvín ve své Instituci došel k zdánlivě logickému dotažení myšlenky p. v ohledu, který mohl povážlivě posunout původní biblický důraz. Beza pak prosazoval supralapsarismus, podle kterého i předurčení k zatracení je dáno od věčnosti, a toto pojetí p. bylo v podstatě uznané za pravověrné. Převládlo zejm. zásluhou Gomara nad pojetím Arminia. Na praktické pastýřské rovině ale Kalvín rozeznával pouze znaky spásného předurčení v živé víře, nikoli znaky teor. Psych. a spol. Rozvíjela se teoretická polemika mezi různými proudy, která ovlivňovala tehdejší církevní politiku.
Iracionální cit, víra a potřeba ujistit se o spáse byly transformovány v motor racionální aktivity; pesimistická koncepce člověka jako stvoření zcela propadlého zkaženosti a hříchu se spojila s morální prací a etikou. Klasická protestantská koncepce p. byla sekularizována a ovlivnila mj. mechanickou přírodovědu, politickou ekonomii, filozofii a politickou teorii. Postupně dochází ke „změkčení“ pojetí p. Moderní protestantismus klasické pojetí p. nehájí, snaží se jej opět více přiblížit původní biblické otevřenosti. Zejm. K. Barth, zakladatel dial. teologie, učení o „dvojí p.“ výrazně korigoval, jakkoli jinak na Kalvína silně navazuje. Argumentuje, že v křesťanském kázání je třeba vycházet ze zjevení, že k trestu za hřích lidstva byl přece předurčen Spasitel Kristus. V duchu christocentrismu se předpokládá, že v Kristu došlo k trvalému zvratu v dějinách, který předurčil další vývoj, ale že předurčující jednání boží není mechanickou determinací, nýbrž otevíráním nových horizontů, nových šancí a cílů. Idea p. se zde opět těsněji prolíná s ideou providencialismu. Současné teologické myšlení většinou odmítá tzv. partikularismus milosti, vyzdvihuje svobodu a odpovědnost člověka.
Vědomí p. má někdy léčivý a uklidňující vliv na smíření člověka s nemocí, neštěstím, těžkými zkouškami. Idea p. ovlivňuje životní styl nejen protestantů, ale křesťanů vůbec a své výrazné podoby má i v jiných náboženstvích. Na praktické pastýřské rovině Kalvín viděl predestinaci jako spojení s živou vírou, nikoli jen teoretickou konstrukci; předkládal dogmata, která se dotýkala každodenního života měšťanů Ženevy. Kalvínova Ženeva je proslulá především nesmlouvavým vymáháním morálního chování, jež vyústilo v bezprecedentní zásahy do soukromí. Radikální prosazování morálního života však brzy narazilo na odpor, formovala se opoziční strana a došlo k dramatickým konfrontacím. Vrcholem byla smrt Michaela Serveta, který vyznával antitrinitářské nauky; exekuce Serveta posílila Kalvínovu moc a rozprášila tábor odpůrců.
Jan Kalvín se stal zakladatelem širokého proudu v protestantské teologii. Kalvín byl reformátor z francouzsky mluvícího švýcarského města Ženeva. Narodil se ve francouzském Noyonu a studoval práva v Orleans a v Bourges, pak teologii v Paříži. K reformaci se rozhodl v roce 1533, a proto musel město opustit; přesídlil do Štrasburku, kde ve very krátkém čase sepsal Instituci christianæ religionis (1536). Tato kniha byla koncipována jako katechismus pro vzdělané a stala se základní učebnicí reformované teologie. Ke Kalvínovu návratu do Ženevy došlo v roce 1541; od té doby Ženeva, teprve nedávno vymanivší se z vlivu savojských biskupů, zavedla Kalvínem vypracované církevní zřízení. Kalvínova Ženeva je známá demokratickými zvyklostmi i tvrdým morálním dozorom. Předčasně zemřel Kalvín v květnu 1564, a jeho odkaz žije v kalvinistických církvích po celém světě.
„Není snad více nedorozumění a zmatku než kolem doktríny o predestinaci a s tím i nutně spojenou svobodnou vůlí člověka.“ Tato věta shrnuje hlavní problém diskutovaný mezi reformací a teologií. Není snad více nedorozumění a zmatku než kolem doktríny o predestinaci a s tím i nutně spojenou svobodnou vůlí člověka. Není snad více nedorozumění a zmatku než kolem doktríny o predestinaci a s tím i nutně spojenou svobodnou vůlí člověka. Křesťané mají obvykle tendence upadat do fatalistického uvažování; každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu. Svoboda vůle je v tomto kontextu diskutována jako dva modely: libertariánská svobodná vůle a kompatibilistická svobodná vůle. Libertariánská svobodná vůle tvrdí, že člověk je schopen věřit na základě své svobodné vůle, zatímco kompatibilistická svobodná vůle říká, že lidé nejsou schopni svobodně přijmout Krista, protože jejich vůle je zotročena hříchem. Z pohledu Kalvína a reformace se vyvoleným lidem otevírá spása skrze Boží milost; ostatní zůstávají pod Božím soudem.
tags: #jan #kalvin #predestinace