Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, faráře arsého, tvoří centrální část reedice 1. dílu textů vydaných pět let po smrti světce. Zpracováno dle publikace A. Monnin: Duch ctihodného sluhy Božího Jana Křtitele Marie Vianney-e, faráře v Arsu, v jeho katechezi, kázáních a životě. Původní předlohou byl text sestavený A. Moninem k pátému výročí světcového úmrtí. Reedice vychází z 1. dílu původní publikace nazvaného „Farář arský ve svých křesťanských cvičeních“. Editor souhlasí s dalším šířením.
Chceme přiblížit konkrétní styl tohoto světce, od jehož doby uplynul značný časový odstup (žil v letech 1786-1859), i úhel jeho pohledu víry, který by se mnohým zdál téměř nepřijatelný. Po ovoci se však pozná strom a ovoce Vianneyových promluv bylo nejen hojné, ale i velmi dobré. Překvapilo nás, že zájem o Vianneyova kázání byl přímo nečekaný. Uveřejnili jsme další dva spisy s jeho vybranými promluvami a zjistili jsme, že mnozí, kdo je přečetli, začali přehodnocovat některé postojů ve svém duchovním životě.
Konstatoval totiž, že dnes hrozí v prožívání víry lidem spíše druhý opak než úzkostlivost, laxnost svědomí. Ti, kdo mají „široké“ svědomí, jsou ve Vianneyových kázáních konfrontováni s tématy, která je vedou k zamyšlení. Nevěřivost není výrazem světla, nýbrž vnitřní boj s hříchem; nevinnost a čistota srdce dávají člověku duchovní, tělesné i mravní schopnosti, o kterých mnozí nemají ani tušení. K těmto schopnostem patří pojem „scientia infusa“ - vlitá věda.
U faráře arsého se ptáme: „Kdo zašel dál v pohrdání starostmi světa, v umrtvování těla, v pláči?“ Plakal téměř ustavičně. Jeho duše zcela prostoupila duše všech, kdo naslouchali, a spolu s ním věřili, milovali a doufali. Jak je možné, že tento muž, který měl nepatrné vědomosti a věnoval se modlitbě a zpovědnici, může učit jako církevní otec? Posluchači ho slyšeli říkat, že srdce svatých je plynné; byl to mimořádný výraz, který teologicky potvrzoval i učení svatého Tomáše Akvinského o činnostech lásky.
Boží duch vryl do srdce svatému knězi vše, co měl vědět a učit. Jeho učebnicí byl Ježíš Kristus; moudrost nehledal jinde než v Ježíši Kristu, jeho smrti a kříži. Nehledal ji v prachu knihoven ani ve školách učenců, ale v klečícím modlitbě u svatostánku, kde trávil dny a noci. Hlas faráře z Arsu vzbuzoval víru, lásku a naději u posluchačů, kteří z něj čerpali světlo a posilu pro svůj duchovní život.
Posluchači ho chápu jako učitele ne jen slovy, ale celým bytím. Jeho řeč byla mocná, protože byl sám prostoupen vírou a láskou; dříve než začal, přehlédl posluchače a prorazil cestu k jejich duším. Jeho promluvy byly přezdívány tím, že „mluvil očima“ a dokázal dotknout srdcí, i když slova nebyla vždy perfektní. Svatý Farár arský vyzařoval nebeský oheň a jeho postoje působily na publikum; jeho hlas a proměněná postava měly útočný účinek, který se dotýkal nejhlubších částí duše.
Podobně jako Izidor zmiňoval, že první vlastnost člověka povolaného k vyučování je jeho svatý a bezúhonný život, Vianney kázal pravdu skrze svou ctnostnost. Hlásal lásku k Bohu, pokoru, tichost, trpělivost a obětavost; ukazoval, že učitel ctnosti musí být vzorem. Jeho způsob vyučování byl nejprůhlednější obal, který zjevuje skutečnou myšlenku; dovedl i nejtěžší pravdy podat srozumitelně každému. I když sám připouštěl svou nevědomost, projevoval velkou úctu k vyšším duševním schopnostem a oceňoval dary mluvnosti u jiných, radoval se z nich a velebil Boha za milosti, které dal člověku pro Jeho slávu.
Často používal podobenství a obrazy z přírody; jeho řeč měla své chyby, ale zasahovala do duší a obracela je. Svatý Jeroným uvedl, že řeč dobře uspořádaná zní příjemně; jeho slova byla jako vypuštěný šíp, který spojoval vášeň, hloubku a vznešenost s jednoduchostí. Někdy posluchači zapisovali jeho myšlenky, ale často nestrhli z toho plný význam; špička pera zachytila vznešené myšlenky a zůstala ozvěnou jeho skutečné osoby.
Jeho kázání obsahovala vybrané myšlenky: Milovat Boha; jen nebe dovede pochopit lásku; čím více Boha známe, tím více ho milujeme; člověk byl stvořen z lásky; země je mostem k přechodu přes vodu; modlitba je povznesením duše k nebi. Vianney učil, že lidé by měli chápat, že svět je jen dočasným skladištěm a že pravé bohatství spočívá v nebi; každý by měl chápat nebezpečí světa a usilovat o nebeské cíle. Znalost Božího plánu se promítala do jeho promluv o kříži, o Bohu, o trápení a o věčnosti.
Ve své katechezi připomínal největší štěstí člověka - modlitbu a lásku k Bohu, a vyzvedával duše hříšníků. Měl dar slz, který ho provázel v modlitbách za hříšníky; někdy prosil Boha, aby okusil odpornost hříchu, a jindy, aby jej z tohoto tíživého pokušení osvobodil. Vianney prožil období duchovních temnot, vyčerpání i útěku z farnosti; v roce 1843 opustil Ars a vrátil se po krátké době, aby na výzvy farníků a podřízenosti biskupovi zůstal až do smrti v roce 1859. Zemřel ve věku 73 let a byl blahořečen v roce 1905, svatořečen v roce 1925 a v roce 1928 prohlášen patronem všech kněží. Jeho svátek připadá na 4. srpna.
Jeho příběh ukazuje, že Pán dokáže použít kohokoli, když se vloží do Božích rukou. Duch svatý uzdravuje ze stresu a z rutiny; prostřednictvím darů Ducha svatého se život křesťana uzdravuje ze dvou smrtelných nemocí: ze stresu a z rutiny. Promluvy a život Jana Maria Vianneye nadále slouží jako inspirace pro duchovní život a péči o duše v duchovní správě i dnes.
