Vlnasova kniha je psána se sympatickým odstupem, ale zároveň bez intelektuálské nadřazenosti nad pověrčivostí či domnělou omezeností lidí minulých dob. Kratochvilné čtení pro ženskou od plotny to zrovna není. Hutné a obšírné čtení, dle mého názoru rodilé katoličky, mající ke svatým spíše protestantský vztah, si autor zachovává objektivitu. Smekám také před úctyhodným výčtem pramenů, ze kterých čerpal. Těch informací bylo tolik, že se sice obávám, že obzory, které jsem si právě rozšířila, se za pár dní smrsknou na původní velikost, ale jsem ráda, že jsem se s touto knihou potkala.
Ať už byl skutečný Johánek z Nepomuku jen oběť shody okolností, nebo člověk čisté a pevné víry, to, co jeho legenda hlásá, je jistě hodno zamyšlení i vzoru. Životní styl, patřící k době a příslušnému postavení se dodnes jeví spravedlivý, těm, kteří ho zastupují, je-li v rámci zákona „v pořádku“. Prebendy se braly tehdy i dnes a těm, kteří je berou, to nepřipadá pohoršující. Tak, jako tehdy, i dnes jdou lidé za určitými korýtky v rámci „víry“, která je hlásána, aby se dostali k moci a lepšímu životu. A je snad větší moc, než ovlivňovat duše lidí? Ideje a prostředky se sice různí, ale v jádru je to pořád o tom samém.
16. května slaví církev v českých zemích svátek sv. Jana Nepomuckého, mučedníka z konce 14. století. Jeho sochy zdobí nejeden most či nábřeží nejen u nás, ale i v Evropě a zámoří. Jan Nepomucký je bezkonkurenčně nejznámějším českým světcem v zahraničí. Jan se narodil po r. 1340 ve smíšené česko-německé rodině v tehdejším Pomuku (nyní Nepomuk na Plzeňsku). Stal se knězem pražské arcidiecéze, dostalo se mu vynikajícího vzdělání, zvl. v právu - studoval mj. na univerzitě v Padově. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna jej ustanovil svým generálním vikářem.
V pozici generálního vikáře se v březnu roku 1393 stal obětí konfliktu mezi arcibiskupem a králem Václavem IV. Král ve snaze omezit arcibiskupovu nezávislost chtěl iniciovat vznik nového biskupství, jehož hospodářskou základnou se měl stát klášter v Kladrubech, dočasně bez opata. Jan z Pomuku coby generální vikář urychleně potvrdil volbu nového opata, dříve než stačil král Václav zasáhnout, čímž byl královský plán zmařen. Králův hněv se obrátil právě proti Janovi. Jan byl krutě mučen (snad i s vlastnoruční královou účastí) a podle všeho ještě ve vězení na následky mučení zemřel.
Antropologický průzkum jeho ostatků potvrdil, že příčinou smrti bylo proražení lebky. Janovo tělo bylo zavázáno do pytle a hozeno do Vltavy. Bylo však vyplaveno a nalezeno řeholníky z tehdejšího kláštera cyriaků nedaleko Karlova mostu, kteří je s úctou pohřbili. Roku 1416 byl Jan z Pomuku pochován ve svatovítské katedrále. Vzpomínka na zavražděného kněze přetrvala bouřlivou dobu husitských válek. Roku 1599 je - dosud nesvatořečený - Jan jmenován mezi zemskými patrony jako „Jan Zpovědník“.
Snad od doby Václava Hájka z Libočan je s Janem (nyní již „Nepomuckým“) spojena legenda o mučednictví zpovědního tajemství. Tradovaná zpráva, že Jan Nepomucký byl zpovědníkem královny Žofie, jejíž zpovědní tajemství chtěl žárlivý král Václav získat mučením, je podle všeho nepravdivá. Je ale možné, že se královna s právnicky velmi erudovaným knězem Janem radila o případném kanonickém postupu ve věci svého bezdětného a velice komplikovaného manželství. Už jen toto jednání by stačilo, aby vzbudilo hněv značně popudlivého panovníka až k nepříčetnosti.
Úsilí o Janovo svatořečení bylo korunováno úspěchem až více než dvě století po jeho smrti. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1721, kanonizován 1729. Při ohledání jeho ostatků v rámci kanonizačního procesu byl v lebce nalezen kus tkáně, který byl tehdy prohlášen za jazyk, což se dávalo do souvislosti s legendou o zpovědním tajemství - sv. Jan Nepomucký se „neprohřešil jazykem“. Později byl tento ostatek identifikován jako mozková tkáň. Není ovšem pravda, že objev „zázračně zachovaného mučedníkova jazyka“ byl jediným argumentem pro svatořečení, jediným „kanonizačním zázrakem“.
Je uváděn a doložen případ sedmiletého děvčete, které 17. února 1718 spadlo do mlýnského náhonu ve Strakonicích a ocitlo se pod mlýnským kolem. Po půl hodině se podařilo tělo této holčičky jménem Rozálie Hodánková vytáhnout z vody. Navzdory všemu se probrala k životu a neměla žádná zranění. Sama své zachránění přičítala zásahu Jana Nepomuckého, jehož obraz prý po pádu do vody viděla.
Pravděpodobně i tato událost přispěla k tomu, že sv. Jan Nepomucký je vzýván jako ochránce a přímluvce všech, kdo se pohybují, pracují či žijí na vodě nebo v její blízkosti. Sochy sv. Jana najdeme v blízkosti vodních toků, na mostech i nábřežích a náplavkách. Úctu ke sv. Janu po celém katolickém světě rozšířili členové tehdy kvetoucí české jezuitské provincie, kteří si jej zvolili za svého patrona a ochránce dobré pověsti. Proto na mnoha místech v Evropě i Latinské Americe stojí „svatý Jan, z kamene vytesán“.
Sv. Jan Nepomucký je častým patronem kostelů a kaplí. Za všechny jmenujme fascinující dílo Jana Blažeje Santiniho na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Tato vrcholná stavba tzv. barokní gotiky patří mezi památky Světového kulturního dědictví pod patronací UNESCO.
Vlnasova kniha je psána se sympatickým odstupem, ale zároveň bez intelektuálské nadřazenosti nad pověrčivostí či domnělou omezeností lidí minulých dob. Nepojednává přitom jen o světci, kterého sice dnešní Češi v drtivé většině neuctívají, ale jeho sochou se úspěšně chlubí třeba na světové výstavě v Číně. Je i sondou do české mentality, zvláště do zákoutí, která dnes zůstávají skrytá či potlačovaná.
Jan Nepomucký, ač o něm mnozí Češi nevědí takřka nic, patří alespoň ve světě k nejznámějším Čechům. Ke kulatému výročí světcovy smrti (20. března 1393) letos historik Vít Vlnas vydal svoji rozšířenou a přepracovanou monografii Jan Nepomucký. Česká legenda. Snaží se v ní uvést na pravou míru jak legendy, tak i antilegendy, které se kolem této postavy během staletí vytvořily; referuje o spisovatelích, kteří jeho příběh ztvárnili.
(...) Ironicky například K. H. Podle Vlnase (i dalších historiků) historický Johánek pravděpodobně nikdy nezpovídal českou královnu a nezemřel kvůli obraně zpovědního tajemství, ale jeho kult také nebyl uměle vytvořen jako katolická náhražka za „heretika“ Jana Husa. Autor věcně konstatuje, že skutečný Jan z Pomuku byl muž, který „netíhl k extrémům a nevynikal nadprůměrnými schopnostmi, nebyl však ani amorální, ani asociální. Světcem se mohl stát jedině tragickou souhrou vnějších okolností.“
Se smyslem pro ironii dějin dokonce tvrdí, že možná mnoho nechybělo a na Karlově mostě by nestála jeho socha, ale zobrazení Mikuláše Puchníka, kterého nechal Václav IV. A to není jediný paradox Nepomukova posmrtného příběhu. Naopak, právě na až Borgesovské paradoxy se autor v knize zaměřuje. Proto není náhodou, že ji uvozuje citát z Borgesovy povídky Teologové o dvou mužích, kteří se navzájem pronásledovali, ale „pro nezbadatelnou božskou bytost“ byli bytostí jedinou.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?