Prodej už několik měsíců klesá. Pokud nebude mít Ricky (Jeff Goldblum) co nejrychleji hromadu nových nápadů, nový majitel TVshoppingové stanice ho bez milosti vyhodí. A navíc si s sebou přivedl tu malou nafoukanou kočičku Kate (Kelly Preston), která do všeho strká nos a myslí si, že na univerzitě sežrala všechnu moudrost světa. Při společné cestě na obchodní schůzku se Ricky a Kate náhodně seznámí s podivínem, který si říká G (Eddie Murphy) a oděn pouze v lehký úbor, putuje krajinou, veden svým duchovním posláním. Ricky poutníka nechtěně málem srazí a poté, co za něj zaplatí lékařské ošetření si ho dokonce nastěhuje do svého luxusního domu. Ne že by měl Ricky tak dobré srdce, prostě se snažil udělat dojem na krásnou šéfovu oblíbenkyni Kate. G je od rána do večera v pohodě. Je jakýmsi duchovním guru, vyznávajícím filozofii pozitivní energie a nekonečné dobroty. Umí hypnotizovat, umí poutavě vyprávět, umí lidem vrátit radost ze života, umí…
V Rickyho hlavě se zrodí ďábelský plán. Protože nemá co ztratit, udělá z G prodavače ve „svém“ skomírajícím teleshoppingu. I když to nejprve vypadá na dokonalou katastrofu a destrukci studia, diváci nakonec šílí nadšením a prodej poprvé po mnoha měsících prudce vzroste. Z G se stane televizní hvězda, která může Rickymu zajistit bohatství a úspěšnou kariéru. Jak dlouho ovšem dokáže duchovní guru prodávat televizní cetky?
Tak dlouho, dokud se sobecký Ricky nezmění a nenajde sám sebe. Příběh se šťastným koncem: uprchlíka Václava Jakeše skrývala rodina Peckových před komunisty patnáct let na svém statku. Peckovi riskovali po celá padesátá léta a uchránili Václava Jakeše od mnohaletého kriminálu.
Reklama Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz. Na podzim 1951 se ve staré usedlosti Peckových v malé vsi Zadní Chlum objevil rodinný známý a přivedl mladého muže, kterého statkáři předtím nikdy neviděli. Jmenoval Václav Jakeš. Řekl, že je na útěku před Státní bezpečností, chtěl by se dostat na Západ a potřebuje se na chvíli ukrýt. Zůstal patnáct let. Peckovi ho neoznámili úřadům, neposlali ho pryč, ani když v kraji vrcholila persekurce. Řídili se prostou zásadou: když je nevinný bližní v nouzi, má se mu pomáhat, a když se mu jednou pomáhat začalo, nesmí se mu vrazit kudla do zad.
Pro tuhle „obyčejnou“ věc jsou Peckovi hrdinové - uprostřed bolševismu, v němž se ustrašenost stala normou a udávání se považovalo málem za konvenci, si počínali rovně a obětavě. Dnes je v módě relativistický přístup k minulosti: nic nebylo černobílé, každý se musel tak či onak ohnout, události je třeba nahlížet „v dobovém kontextu“. Chování sedláků ze Zadního Chlumu je však natolik nadčasové a zároveň zřetelně ukazuje dobový kontext, že je zrelativizovat nelze. Případu jsme se věnovali již dříve, ale je natolik důležitý a výjimečný, že se k němu nyní vracíme v přepracovaných Příbězích 20. století.
Václav Jakeš a Černý lev 777
Příběh se odehrává v příbramském okrese, vyprávění je třeba začít od Václava Jakeše. Narodil se roku 1924 v Branšovicích na Písecku v rodině menších zemědělců. Vystudoval hospodářskou školu, po válce pracoval na rodinném gruntu, na přelomu let 1947-48 se stal členem sdružení katolické mládeže. Únorový převrat nevítal, avšak nedá se říct, že by byl aktivní protikomunistický odbojář, aspoň to vždycky popíral. Václav Jakeš se nicméně stýkal se spoustou lidí, kteří se do odboje pustili: od mládí se přátelil s Jiřím Řezáčem, o čtyři roky mladším spoluzakladatelem skupiny Černý lev 777, která působila na Milevsku a Sedlčansku.
Její jádro tvořili vedle Řezáče ještě Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma, patřilo k ní i pár dalších mužů, též Jakešovi spolužáci ze střední školy Josef Hroch a Vladimír Hřebejk. Začali shromažďovat zbraně a provádět menší sabotáže, na jaře 1949 například přerušili elektrické vedení v Nechvalicích, před schůzí, na níž se mělo zakládat JZD. Školní foto - absolventi Zemské zimní rolnické školy v Milevsku 1944-1946, Václav Jakeš je 4. ve 2. řadě. Historik Tomáš Bursík cituje z místního policejního dálnopisu: „ Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 01:25 byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu KSČ v Sedlčanech dva granáty nebo dvě pumy… Sekretariát byl úplně zdemolován, k úrazu neb o život nepřišel nikdo.“
Atentáty Černého Lva 777 vyvolaly mezi komunisty paniku. Logicky přišla řada i na Václava Jakeše, kterého měla StB v merku. Václav byl také členem Národního výboru, což kulaci být nesměli. Tam na něj čekali dva tajní, zatkli ho a odvedli na vyšetřovnu. Státní bezpečnost se nechtěla usvědčit, nýbrž získat ho ke spolupráci, nasadit ho jako donašeče. Václav Jakeš vzpomínal: „Víte, oni to dělali chytře! Furt mě posílali k tomu Šafránkovi, že se s ním mám seznámit, že se s ním mám napít… Já jsem tam ale jít nechtěl.“
V červenci 1951 se proto začal skrývat, občas u přátel, ale hlavně v lese. Žil tedy blízko domova, postavil si přístřešek z větví, rodiče mu nosili jídlo, občas jim dokonce pomáhal, sekal jetel, pracoval na louce. Tehdy se také začal znovu stýkat s muži z Černého Lva 777, týden nebo dva bydlel u Jaroslava Sirotka. Jakeš nebyl „dokonalý ilegální bojovník“ a konspirátor: měl sice pušku a pistoli, ale střílet neuměl. O jeho úkrytu brzy věděla spousta lidí.
Brzy odpoledne 9. října 1951 uslyšel Václav Jakeš od kraje lesa zvuk motoru a pak bouchly dveře od auta. „Myslím, že nad Hněvanice přijely tak čtyři vozy… A najednou jsem zahlídnul člověka v rádiovce, jak mává rukou a někomu něco ukazuje. Tak jsem začal utíkat.“ Eskor - esenbáci se k němu rychle blížili. Běžel přes louku; stříleli, ale Jakeš má za to, že většinou do vzduchu. Dorazil k lesu a posléze do vesnice Pořešín, kde ho ukryl kamarád Kořánek.
Rod Peckových žije v Zadním Chlumu. Jan Pecka se narodil v roce 1927 a přijali ho v kuchyni. Václav Jakeš v ulicích Zadního Chlumu zůstal patnáct let. Peckovi ho nevydali úřadům, ale skrývali. Jídlo nosila paní Pecková, pomáhal ve stodole, občas chodil poslouchat radio a navštěvoval kněze. V polovině 50. let byl Jakeš pronásledován a policejní vyšetřování pokračovalo.
Štěstí Peckových spočívalo v tom, že Jakeš nebyl odhalen. Příběh má happy end: v roce 1966 vyšel z úkrytu, přihlásil se úřadům a posléze se dostal do vazby; po roce 1989 byl rehabilitován. Peckovi měli v šedesátých letech pokoj - StB tehdy nebyla tak horlivá a nebyly důkazy, že by se Jakeš schovával právě u nich. Jan Pecka uvedl, že Jakešův pobyt nebyl rodině na obtíž, a pokud by to někdo vycítil, bratr by to oznámil.
- Peckovi riskovali po celá padesátá léta hodně, ale měli štěstí, vyšlo to.
- Jakeš byl díky jejich laskavosti chráněn před kriminálem a vyšetřování mířilo spíše do jiných pater společnosti.
- Nikdy neexistuje jistota, že všechno dopadne špatně, ale naděje může mít extrémně pozitivní dopad na životy lidí kolem.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
