V osmé části vzdělávacího cyklu Dějiny křesťanského výtvarného umění nám historik umění prof. Jan Royt CSc. představí zrod renezančního uměleckého proudu v zaalpských zemích. Od konce 15. století pronikají prvky italské renesance do ostatních evropských zemí, a to díky vlašským kameníkům, zedníkům a malířům, kteří přicházeli ve velkém do západní a střední Evropy. Bratři Jan a Hubert van Eyckové - oltář v gentské katedrále sv. Bavona s námětem Klanění Božímu beránkovi. V následující generaci vynikl Rogier van der Weyden - Snímání z kříže a Madony. Na přelomu 15. a 16. století tvoří Lucas van Leyden (Lot a jeho dcery) a Hieronymus Bosch (Zahrada pozemských rozkoší).
Nejvýznamnějším představitelem severského manýrismu byl Bartholomaeus Spranger (1546-1611), který pracoval i na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Významným představitelem vlámské a holandské malby 17. století byl Pieter Bruegel starší (1525-1569) - realisticky až satiricky zobrazoval detaily denního života (V zemi peciválů, Senoseč, Ikarův pád). Charakterizuje dílo Jeana Fouqueta, který při výzdobě zámku ve Fontainebleau ještě uplatnil vliv italské malby. měla v malbě blíže spíš k vlámské tradici než k italské. Z díla Jana van Eycka vychází např. Konrád Witz. Albrecht Dürer (1471-1528) se věnoval také grafice. Vytvářel dřevořezy a mědirytiny. Z grafických listů jsou nejznámější jeho ilustrace k Apokalypse, Život Panny Marie, Malé a Velké pašije. Vytvořil hodně portrétů, jeho obrazy s náboženskými náměty jsou dokonalé ve formě a reálné perspektivě (Klanění tří králů, Růžencová slavnost). Jeho žákem v malbě i grafice byl Hans Baldung Grien. Matthias Grünewald vytvořil známý Isenheimský oltář.
Severní renesance v Čechách se zpočátku neprosadila ihned a umění zůstalo pod vlivem gotiky. Na konci 15. století ale už proniká alespoň ve vnější dekorativnosti např. při úpravě Vladislavského sálu. Nástup renesanční architektury spadá až do 30. let 16. století. Za Ferdinanda I. byl postaven letohrádek královny Anny zvaný Belveder. Konečnou podobu Belvederu stejně jako letohrádku Hvězda na Bílé hoře dal Bonifác Wohlmut. Vrchol české renesanční architektury představuje Schwarzenberský palác od mistra Augustina s fasádou zdobenou sgrafity.
Renesanční sochařství se zaměřuje na výzdobu architektury (portál kostela sv. Jiří na Pražském hradě, ale také náhrobky ve sv. Na sklonku renesance tvořil v Čechách na dvoře Rudolfa II. Nizozemský sochař Adrien de Vries (1560-1626). Jeho dílo je dokladem vrcholného manýrismu (busta Rudolfa II. Výzdoba valdštejnské zahrady). Přerod středověké malby v renesanční se v Čechách děje pod vlivem německého malířství. Významným malířem byl mistr I.W., žák Lucase Cranacha - (Zavraždění sv. Václava ve sv. Vítu). Mistr litoměřického oltáře tvoří kolem r. 1520 (nástěnné malby ve svatováclavské kapli.
Arcimboldo - italský malíř, působil ve službách Habsburků kolem r. 1527-1593. Byl dvorním portrétistou. Vytvářel portréty, často skládané z různých věcí - ovoce apod. Velmi se tím odlišoval. Na dvoře Rudolfa II. působila řada zahraničních malířů manýrismu. Např. Bartoloměj Spranger, Peter Stevens, Hans von Aachen, Leandro Basano, Jan Bruegel, Hans de Vries.
Císař Rudolf II. Jan Rudolf Bys, Johann Rudolf Byss, německy Johann Rudolf Byss, byl barokní malíř, autor krajin, květinových zátiší, zátiší se zvířaty, historických maleb a výmaleb několika šlechtických paláců. Narodil se ve Švýcarsku, přechodně působil především v Praze a Würzburgu. V Praze se také Bysovu umění přiučil přední český barokní portrétista Petr Brandl. Narození 11. 5. 1660, v Churu; Úmrtí 11. 12. 1738 (78 let), ve Würzburgu. Spolu se usadili roku 1665 v Solothurnu, kde se jim narodilo dalších pět dětí.
Do Prahy přišel Jan Rudolf Bys kolem roku 1689. Dne 24. dubna 1689 se v malostranském kostele sv. Mikuláše oženil s Maxmiliánou Wagnerovou, dcerou císařského úředníka. Je přitom označen jako malíř hraběte Černína z Chudenic. V roce 1692 získal měšťanská práva na pražském Novém Městě. Po dvou letech přesídlil na Staré Město. Když se podíváme na jeho dílo, převládá precizní styl a jemné barevné přechody, důraz na detaily a modelaci, což je patrné zejména v jeho malbách zátiší. Většina jeho děl vznikla v párech, a proto lze často najít protějškovou dvojici, compagnon.
Na pražské Národní galerii se podíváme opět v neděli 13. května. Kurátor Sbírky starého umění Tomáš Hladík tentokrát pohovoří o díle Matyáše Bernarda Brauna Sv. Původní i novou obec Zabrušany. Historická struktura spolu s kostelem byla demolována a „přesunuta“ o necelý půl kilometr severovýchodním směrem k valu někdejšího historického hradiště. Kostel byl původně umístěn jižně solitérně pod obcí. Nově byl vybudován na severovýchodním okraji nové zástavby. Kostel se schodištěm tvoří jeden osově komponovaný celek, umístěný kolmo proti svahu, který při ulici o to více graduje vstupní skoro vtaženou věží.
Jan Rudolf Bys tvořil většinu svých děl v párech, lze k nim tak povětšinou najít protějškovou dvojici, tzv. compagnon. Nejinak je tomu i u obrazu s názvem Vestálka Claudie Quinta. Společně s ním si v dnešním dílu cyklu Národní galerie nikdy nezavírá představíme i neméně významné dílo Penelope a její nápadníci. Oba obrazy spojuje společné téma, kterým je určitá síla žen. Obrazy z roku 1692 jsou zajímavé i svým formátem, Bys zde zvolil poměrně netypický ovál.
Námětem prvního ze dvou děl je vestálka, starořímská panenská kněžka, jež pečovala o provoz chrámu bohyně domácího krbu Vesty a udržovala posvátný oheň. Její náročná služba ji zavazovala hned k několika rituálním slibům. Protějškovým obrazem je Odysseova manželka Penelope, obklopená četnými a neodbytnými nápadníky. Příběhy spojené s oběma hrdinkami obrazů Jana Rudolfa Byse nastíní kurátorka Andrea Rousová. Andrea Rousová je kurátorkou Sbírky starého umění Národní galerie v Praze. Specializuje se na malířství 17. a 18. století v Čechách a Holandsku. Kromě stálé expozice ve Schwarzenberském paláci připravila i dvě samostatné výstavy (Petr Brandl - malíř neřestí pozemských, 2003 a Tance a slavnosti 16.-18. století, 2008).
Jan Rudolf Bys (1660-1738) vynikal jako malíř především svým precizním stylem a jemnými přechody - jak barevnými, tak i v modelaci, a důrazem na detaily, což je patrné především v jeho malbách zátiší. Přestože pocházel ze Švýcarska, působil dlouhou dobu i v Praze, zejména ve službách hrabat Černínů, kde také vedl jejich obrazárnu. Do pražské Národní galerie se společně podíváme opět v neděli 13. května. Kurátor Sbírky starého umění Tomáš Hladík tentokrát pohovoří o díle Matyáše Bernarda Brauna Sv. Původní i novou obec Zabrušany můžeme lokalizovat mezi vesnicemi Želénky a Všechlapy.
Historická struktura spolu s kostelem byla demolována a „přesunuta“ o necelý půl kilometr severovýchodním směrem k valu někdejšího historického hradiště. Kostel byl původně umístěn jižně solitérně pod obcí. Nově byl vybudován na severovýchodním okraji nové zástavby. Kostel se schodištěm tvoří jeden osově komponovaný celek, umístěný kolmo proti svahu, který při ulici o to více graduje vstupní skoro vtaženou věží.
Podněty k renesančnímu vývoji v českých zemích zůstaly silně provázány s vlivem německého malířství a s díly mistrů Cranacha. Jan Rudolf Bys svá díla často realizoval v párech, což umožňovalo jejich komplementární interpretaci. Přehled dílů a jejich kontextu je součástí série Národní galerie nikdy nezavírá, která pokračuje i v dalších dílech a tématech.