Podle svědectví nejstarší tradice napsal třetí evangelium Lukáš, který pocházel ze syrské Antiochie. Někdy se usuzuje, že byl povoláním lékař a jinde ve Skutcích průvodce apoštola Pavla. Evangelium je psáno pro vznešeného Theofila. Evangelium obsahuje motivy k napsání díla. Lukášovo evangelium je jediné evangelium, které má pokračování: Skutky apoštolů. Není zaměřeno úzce židovsky. Silný sociální důraz se projevuje zájmem o chudé a prosté lidi. Lukáš věnoval zvláštní zájem Marii, Ježíšově matce. Lukáš použil jako pramen evangelium podle Marka, Sbírku Ježíšových výroků i prameny nepoužívané ostatními evangelisty. Evangelium podle Lukáše silně zdůrazňuje Kristovo vzkřísení, nanebevstoupení a radost, která je s tím spojena. Autor jasně naznačuje, že před Boží soud patří celý člověk, tedy i jeho tělesná i duševní stránka. Z Lukášovy vlastní látky je evangelijní dění obohaceno o řadu jedinečných vyprávění a podnětů např.
Zjevení janovo je jediným kánonickým nového zákona zástupcem literárního druhu, zvaného apokalypsa neboli zjevení. Obsahuje zvěsti ukazující ke Kristu a jeho jedinečné moci a slávě. Autor Zjevení janova je podle staré církevní tradice ztotožňován s apoštolem Janem, synem Zebedeovým a autorem 4. Píseň je sbírkou „svatebních“ písní z různých dob. Některé pocházejí patrně z 5.-3. 2. Dávno tomu, v letech 1940-1980, co jsem se při podobné příležitosti, jako je ta dnešní, nechával oslovit textem a potom jsem většinou ze své paměti vydoloval nejzákladnější zasuté vědění o tom, kdo a co a jak.
Nepřátelé Janovy komunity přitom usilovali o vyjádření, že Židé a Samařané odmítají Ježíše z víry, neposlušnosti nebo hříšné slepoty, ne z genů. Janova komunita je proto nepokládala za pravé věřící. Rudolf Bultmann se nechal slyšet, že historicky lze z Janova evangelia jen dokázat, že Ježíš existoval. Jiní zbožnější badatelé tvrdí, že v každé perikopě je historické jádro. Janovo evangelium ukazuje, že důležitější než stát se křesťanem je vědět, co to znamená jím být. Ježíš zde není psán jen jako historická postava, ale jako prostředek, kterým Bůh žehná lidstvu.
Historické a teologické jádro Janova evangelia
Janovo evangelium je poslední z kanonických evangelií a bývá datováno do období 80-110 n. l. Původně se mu říkalo Evangelium podle Jana. Vnitřní doklady o tom, že evangelium skutečně napsal apoštol Jan, jsou podporovány řadou faktorů: pisatel byl Žid, palestinský rodák, očitý svědek, a byl apoštolem. Jakub a Petr jsou z hlediska autorství vyloučeni z protikladů, ale Jan se zrodil jako odpověď na potřebu vyložit vztah mezi Janem a židovskými praktikami. Prolog 1:1-18 představuje Krista jako Slovo a Božího Syna a vyzdvihuje jeho přední postavení v Božím plánu.
V Janově evangeliu se zdůrazňuje Kristovo božství a zároveň jeho lidskost. Jan ukazuje, že Ježíš je Mocný Král, Soudce a vševědoucí. Vztah Otce a Syna je v evangeliu klíčový; Syn uctívá Otce a Někdo, kdo je poslán z Otce, má božskou autoritu. Evangelium také prostupuje téma vytrvalé víry: Ježíš je prostředek, kterým Bůh působí v dějinách, a jeho poselství vede k víře a věčnému životu. Důležitou roli hraje i Duch svatý jako pomocník, který připomíná Ježíše a učí.
V Janově evangeliu Ježíš ukazuje svou misi jako výkupce lidstva a jako Beránek Boží. Titul Syn člověka podtrhuje jeho blízkost lidstvu, zatímco jeho autorita a zázraky ukazují na jeho božský původ. Významným tématem je také Kristova oběť a jeho zvláštní vztah k následovníkům a k Otci. V Janově evangeliu se často objevují dvojí významy a vrstvené vyprávění, která umožňují čtenáři odhalovat více rovin významu, od historického kontextu až po duchovní význam ve společenství věřících.
Historie a autentickost textů
Rané křesťanství očekávalo čtyři evangelia a tradičně se věřilo, že jepsaly apoštolové Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Většina starověkých rukopisů potvrzuje kanonické postavení Janova, Markova a Lukášova evangelia a koresponduje s perpoci: Sinajský a Vatikánský kodex, Pharao, Bezae a další. Čas, kdy byl Janův text zapsán, bývá kladen na přelom 1.-2. století. Vnitřní důkazy zahrnují množství detailů o geografii a časových údajích, jakož i svědectví očitých svědků. Původně se Janovo evangelium připisovalo jako práce Janova společníka, který svědčil o Ježíšových slovech a činech, a později se stalo součástí kanonické sbírky.
Podle Dei Verbum, oficiálního vyjádření katolické církve o zjevení, existovalo Evangelium před Evangelii a nebyla to jen díla čtyř evangelistů samotných. Evangelia nebyla psána naráz ani pouze na základě ústní tradice; spíše vznikla v průběhu času jako složité literární dílo, které čerpalo z pramenů a tradic o Ježíšově životě a učení. V těchto textech je obraz Ježíše jako Božího Syna a Spasitele, a zároveň je hluboce zakořeněn ve víře společenství raného křesťanství.
Formy psaní a použití papyru
Formálně se psaní evangelijních textů odehrávalo na papyru; délka jednotlivých svitků byla různá (Matouš přibližně 9 m, Marek 6 m, Jan 7 m, Lukáš 10 m). Edikt milánský v roce 313 n. l. umožnil svobodné šíření křesťanství a posun k používání pevnějších materiálů - pergamenu. Nejstarší dochované rukopisy, včetně kodexů Vatikánského a Sinajského, pocházejí z 4. století. Zlomky starých evangelií byly nalezeny i v papyrech Chester Beatty II (P45) a Rylands (P52). Nálezy ukazují na koexistenci a kontinuitu textů a potvrzují, že radostná zvěst byla šířena napříč časem a místy.
V průběhu 19. století a do 20. století bylo mnoho nalezených textů zkoumáno a potvrzováno jejich historické a teologické významy. Nálezy papyrů a argeologické objevy dále posílily důvěru v přesnost a konzistenci novozákonních textů. Dnes lze říci, že čtyři evangelia představují klíčové svědectví o životě Ježíše Krista a že jejich uspořádání a vyznění zůstávají fundamentem křesťanské víry i teologické reflexe.
Současný obraz a metodologické poznámky
V interpretaci moderního výkladu evangelí i nadále platí, že Evangelia nejsou pouhým historickým záznamem, ale teologickou interpretací života Kristova. Kanonická čtyřka slouží jako náhled na to, jak se rané křesťanství vyrovnávalo s otázkami mesiánství, božství Krista, vztahu Otce a Syna a role Ducha svatého. Studium textů zahrnuje i poznámky a vysvětlivky, které objasňují semitská slova a historické souvislosti, a zároveň ukazuje, jak Redaktorská práce mohla doplnit či upravit určité pasáže.
V praxi to znamená, že teologická recepce evangelí byla vždy výsledkem dialogu mezi prameny, tradiční komunikací a redakční činností, která umožnila vznik bohaté literární formy, v níž se mísí genealogie, ikonografie a vyprávěcí struktury. Janova evangelia tak ukazují, že Kristova osoba a dílo lze porozumět jen v kontextu širšího teologicko-katolického rámce, který klade důraz na vtělení Slova, víru a naději spásy skrze víru v Ježíše Krista.
tags: #janovo #evangelium #ctenarsky #denik