je obtížné představit si plynutí času, který by nebyl rozdělen na malé celky, jako jsou roky, měsíce, týdny a dny.
Každý tento celek něco uzavírá a zároveň i otevírá.
Nový rok je další příležitostí pro naše životy.
Uzavřeli jsme rok 2016 a do dalšího roku vcházíme s novými očekáváními, nadějemi, popřípadě i obavami.
Tuto novoroční úvahu jsem uvedl známým veršem ze 119. žalmu z několika důvodů: Jak je mým zvykem v lednovém čísle časopisu Život v Kristu, vycházím z verše, který jsem skrze Ducha svatého přijal pro církev na daný rok.
Letošním tématem je význam Božího Slova pro naše životy, toto téma se bude odrážet v některých důležitých akcích pořádaných církví v tomto roce.
Cílem je zlepšit naši práci s Božím Slovem - v osobním životě i v životě církve.
Jedním z důležitých předpokladů pro porozumění Bibli je naučit se ji číst jako příběh.
Bible je příběhem, tedy přesně řečeno, je spoustou malých příběhů vyprávěných na pozadí velkého příběhu.
Chceme-li být skutečnými muži a ženami Písma, je nutné tomuto příběhu porozumět.
Někteří křesťané mají zvyk „losovat veršíky“, obvykle na Silvestra, jindy pokaždé, když se dotazují na Boží vůli.
Jde o to, že slova mají význam ve větách, věty v odstavcích a odstavce ve větších celcích.
Takovéto namátkové čtení, kdy vytrhnu z kontextu nějaký verš a přisoudím mu význam dle toho, jak to momentálně cítím, vylučuje hlubší porozumění Božímu slovu.
Jiným příkladem je takzvané „vyznávání veršů“.
Aby nedošlo k mýlce, věřím v moc Božího Slova.
Občas musím, podobně jako Pán Ježíš, použít Slovo jako meč Ducha v boji proti tomu Zlému.
Tak je to správné, pokud chápu smysl celého příběhu, z něhož volím vyznávaný verš.
Nesprávné „vyznávání“ ilustruji na následujícím příkladu: První polovina verše Přísloví 12,21 říká, že „spravedlivému se nestane žádné neštěstí.“
Toto tvrzení mohu uchopit dvojím způsobem.
Buď se stane jedním z veršů, které „vyznávám nad svým životem“, nebo se budu starat o to, abych byl spravedlivý.
Netvrdím, že tuto pravdu nemohu v některý okamžik svého života použít jako meč Ducha, ale jde mi o hlavní způsob, jak s Božím Slovem nakládám.
Čtu-li Bibli jako příběh, vím, jak se stát spravedlivým.
Pokud tvrdím, že máme číst Bibli jako příběh, chci tím zároveň říci, že sám Bůh zvolil příběh jako formu, jíž nám předává věčné pravdy.
Příběh je z pedagogického hlediska nenahraditelný, to si uvědomovali velikáni, jako například Jan Ámos Komenský, který svůj výklad křesťanství předložil čtenářům beletrickou formou (Labyrint světa a ráj srdce) nebo John Bunyan (Poutníkova cesta).
Z moderních autorů můžeme uvést například C. S. Jistý odborník zabývající se činností lidského mozku napsal, že „mozek je stvořen pro příběh, a ne pro PowerPointovou prezentaci“.
Současný křesťanský spisovatel John Eldredge řekl, že „příběh je řeč srdce“.
Jednou z vlastností příběhu od pradávna je, že poskytuje výklad světa, v němž žijeme.
Již malé děti se na pohádkách učí elementárním principům dobra a zla, spravedlnosti a trestu.
Problém ovšem je, že „svět ztratil svůj příběh“ (Eldredge), a proto si vytváří spoustu nových příběhů.
Filmovi producenti každoročně chrlí filmy a filmové ságy jako například „Hvězdné války“, „Pán prstenů“, „Avatar“ a mnohé další.
Lidé lační po příbězích, jež je nejen pobaví, ale které jim poskytnou výklad jejich vlastního života.
Každý z nás má svůj vlastní jedinečný příběh, a pokud se můj životní příběh v některém bodě protne s příběhem, který sleduji nebo čtu, přichází do mého života světlo a můj život nachází smysl.
O to spíše je důležité, s jakým příběhem se ztotožňujeme.
Tento příběh je vyprávěn na pozadí bezpočtu menších příběhů, všechny ovšem tvoří jednu myšlenkovou linii: Bůh se sklání k člověku, aby jej zachránil pro věčnost.
1. Stvoření popisuje, že svět stvořil Bůh a člověk je stvořen k Božímu obrazu.
2. Pád ukazuje, jak a proč se vše pokazilo.
Učení o pádu nám dává rámcově pochopit, proč je na světě zlo.
3. Záchrana odkrývá Boží iniciativu vyjít vstříc člověku a obnovit jej.
4. Poslání ukazuje, že Bůh má plán se životem každého z nás.
Těchto pět témat nenalezneme v Bibli systematicky uspořádáno.
Jsou rozesety po celém Písmu a tvoří hlavní námět knihy zvané Bible.
Tvoří příběh, s nímž se můžeme ztotožnit, v němž nalezneme světlo pro svůj život.
Tohoto příběhu má schopnost nás oslovovat znovu a znovu.
Může inspirovat každou generaci, každého člověka bez ohledu na jeho vzdělání, rasu či kulturu.
Dokáže uzdravit nemocné srdce, obsahuje principy použitelné pro každou životní situaci.
Martin Moldan, biskup Boha můžeme poznávat ze své vlastní zkušenosti, ale také ze zkušenosti druhých lidí.
A právě tuto zkušenost máme popsanou v Bibli.
Abychom mohli Bohu věřit, potřebujeme vědět jaký je, jak jedná s lidmi, co od Něj můžeme očekávat a zda se na Něj můžeme spolehnout.
Takže Bible je pramenem, ze kterého můžeme čerpat pro svůj vlastní život a pro křesťana je velmi důležité číst Bibli pořád dokola.
Když někomu říkáme „Mám tě rád“, pak tato tři slova můžeme zopakovat za týden, za rok, za dva nebo za pět, a ačkoliv se jedná o pořád stejnou větu, rád ji uslyší znovu.
A s Biblí je to podobné.
Navíc mnoho věcí zapomínáme, mnoho věcí nám nedochází nebo jsme je ještě neprožili.
Jestliže věříme, že Písmo je Božím slovem, pak Bibli čteme především proto, že skrze ni mluví Bůh.
Vždy v ní při dalším čtení objevíme něco nového.
Slovo, které nás předtím neoslovilo, nás najednou zasáhne víc nebo jinak.
Bible je podobně jako ostatní knihy, tvořena slovy, větami a stránkami.
Na jedné straně je to kniha jako každá jiná, protože k vyjádření zkušeností s Bohem používá lidská slova.
Na druhou stranu je to kniha odlišná, protože jde právě o slovo Boha, který promluvil do našich lidských dějin.
Člověk, který Písmo čte a modlí se nad ním, rychle zjistí, že jde o slovo nadčasové, trvalé a měnící život.
Na druhou stranu, mnohé generace před námi Písmo pořádně neznaly nebo nečetly, a přece nelze říci, že by nebyly dobrými křesťany.
Četba Bible tedy není něco, bez čeho by člověk nemohl v žádném případě existovat.
Proto také nelze říci, že kdo nečte Písmo, je špatným křesťanem.
Spíše se ochuzuje o něco podstatného a důležitého.
Ve vztahu k Bohu má každý věřící svobodu, takže nemusí Boží slovo číst denně.
Bibli je třeba číst s otevřeným srdcem.
Čteme ji hlavně proto, aby rostl náš vztah k Bohu, abychom Boha mohli vnímat.
Celý Nový zákon je „prošpikován“ citacemi ze Starého zákona - bez poznání jeho textů člověk jen těžko Nový zákon pochopí, něco základního mu bude chybět.
Například je užitečné vědět, že Ježíš byl Žid, čili vycházel z celé zkušenosti starozákonního Izraele.
Pokud člověk nezná podstatu židovských Velikonoc, potom jen těžko pochopí, proč Ježíš o sobě mluví jako o Beránkovi.
Starý i Nový zákon jsou vzájemně provázány.
a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
9. 1. Nemáte nějaký tip na ulehčení studia Bible?
Poslední dobou se totiž do čtení musím nutit.
Nikdy jsem nečetla Bibli pravidelně a z povinnosti.
Vždycky jsem čekala, až dostanu "chuť" a opravdu se tak stávalo.
Poslední dobou ale ta chuť nepřichází vůbec.
Když už si ji vezmu, tak stejnak po chvíli zjistím, že třeba myslím na něco jiného a nebaví mě to a ještě se mi stalo, že mě to dokonce naštvalo a odradilo.
děkuji za Váš zajímavý a upřímný dotaz.
Jak sama píšete, není to ale tak lehké a přitažlivé (a i to je možná důvod proč tolik prachu na našich Biblích v knihovnách).
To, že přichází těžkosti, že na čtení Bible často sami od sebe nemáme chuť nebo že se nám do cesty staví tisíce důležitějších věcí je jedna ze zákonitostí duchovního života.
Jinými slovy: naše čtení Bible, a tedy poznávání našeho Pána, naslouchání jeho slovu, má nepřítele, který se nám to bude snažit všemi prostředky překazit a znechutit, přesně, jak jste zažila.
Je tedy dobré si zvolit nějaký realistický, ale zároveň alespoň trochu přitažlivý systém nebo způsob a toho se pak, pokud možno často, držet.
Někdo třeba rád studuje Bibli postupně knihu po knize.
Někdo zas rád postupuje podle denních čtení, třeba i s komentářem nebo rozjímáním k modlitbě.
Napadá mě také možnost zvolit jiný překlad.
Je jich v češtině poměrně dost, u některých bych asi byla opatrná, ale určitě stojí za porovnání třeba ekumenický překlad, liturgický Nový Zákon (tzv. cihla) a Jeruzalémská Bible.
Také bych Vám doporučila zkusit hledat podobné nadšence ve svém okolí.
Pokud čteme Bibli, proč potřebujeme kázání?
Tuto otázku nám položila naše posluchačka Lucie.
Píše: Dobrý den, jsem studentkou střední školy.
Mnoho vašich kázání mi přineslo požehnání.
Mám otázku: Pokud čtu Bibli, proč potřebuji poslouchat kázání?
Také vím, že pronikavá kázání můžou působit na naše emoce, ale slyšela jsem, že naše víra by neměla být založena na emocích.
Je těžké vysvětlit emoční působení - popsala bych ho jako inspirující pocit, kdy cítím Boží lásku, Boží velikost a mám motivaci se změnit.
Ale jakmile tyto emoce vyprchají, nevím, co dál.
Mám více číst Bibli?
Mám více poslouchat kázání, abych opět něco cítila?
Ale to odbočuji.
Dovolte mi na tuto otázku odpovědět dvěma způsoby.
Za prvé se pokusím z Nového zákona ukázat, že Božím plánem a záměrem je, aby církev byla kromě Bible, neomylného Božího slova, vedena také omylnými staršími, označovanými jako pastoři, strážci nebo učitelé, kteří jsou obdarování vést a vyučovat stádo.
Začněme tedy Božím plánem.
Zrovna tento týden jsem si připravoval vyučování na 1. Tesalonickým 5:12-14.
Musel jsem se touto otázkou tedy zabývat ještě předtím, než jsem věděl, že bude položena.
Text říká: Žádáme vás, bratři, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi namáhavě pracují, jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás.
V církvi je skupina lidí, která vede a vyučuje.
Z textu jsem vyvodil jasný závěr - neomylný apoštol píše Tesalonickým a předává jim velkou zodpovědnost za službu slova v církvi.
Předává ji omylným lidem.
Dále se zamysleme nad pasáží z 2. Timoteovi 4:1-2.
Pro mě jako pro pastora a kazatele hodně znamenala.
To je jasný příkaz Timoteovi: „Hlásej slovo. Kaž slovo.“
Jinými slovy, otázkou není, jestli si efezští věřící myslí, že mají poslouchat Timoteovo kázání, když mají k dispozici neomylný list Efezským.
Otázkou je, zda jim Bůh ve své dokonalé vůli říká, aby poslouchali Timoteovo kázané slovo.
Ještě se podívejme na jednu pasáž - Efezským 4:11-12.
Z této pasáže jasně vyplývá, že vzkříšený Kristus ustanovil, aby církve měli pastory a učitele, kteří prostřednictvím kázání a vyučování připravují věrné k dílu služby, k vybudování v lásce a víře.
Nyní přejdu na druhou část odpovědi.
Proč to Bůh takto ustanovil?
Proč v církvi určil omylné lidské učitele a kazatele, kteří vyučují a kážou lidem na základě Božího neomylného slova, když lidé mají toto neomylné slovo k dispozici?
1. Podle 1.
2. Pastoři ve svém vyučování a kázání lidem ukazují, jak při čtení Bible vidět právě ty věci, které běžně nevidí.
Kázání je založeno na Božím slově a dobré kázání ukazuje z textu Božího slova, odkud pochází konkrétní učení, takže se o tom lidé mohou sami přesvědčit.
A když to prostřednictvím pastorova kázání v textu vidí, učí se, jak to mohou vidět oni sami při svém čtení v soukromí.
3. Věrné biblické kázání označuji jako radostný výklad.
Výklad se vztahuje k vyučování a vysvětlování toho, co Bible skutečně znamená.
Slovo radostný se vztahuje na kazatele, který vnímá a vyjadřuje důležitost toho, co v Bibli vidí.
Kázání tedy zahrnuje jak vidění určité pravdy v textu, tak potěšení z ní.
Možná si myslíme, že samotná Bible stačí k probuzení tužeb a emocí, které bychom jako křesťané měli pociťovat.
Pravda je ale taková, že tak to není.
To je důvod, proč tesalonickým učitelům říká: „Potěšujte malomyslné“ (1. Tesalonickým 5:14).
Kázání je zdrojem povzbuzení.
Zahrnuje změnu emocí a tužeb.
4. Bůh určil, aby se oči duchovně zaslepených lidí otevřely, a tak jim vzešlo spasení, prostřednictvím bláznivosti omylného lidského kázání.
„Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří“.
Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří.
5. Všechny čtyři předchozí body ukazují na skutečnost, že Bůh chce, aby církev byla tělem věřících, kteří jsou na sobě závislí.
Oko nemůže říct ruce: „Nepotřebuji tě. Mám Bibli.“
To se píše v 1.
Zdůrazněno: Bibli čteme nejen pro sebe, ale pro společnou službu v církvi.
Slovo závěrem: Bible není jen teoretický text, ale živé Boží slovo, které formuje život věřících i celé komunity.
Slovo „Bible“ pochází z řečtiny a doslova znamená „knihy“.
První díl, Starý zákon, obsahuje 39 knih.
Podává zprávu o tom, jak jednal Bůh se svým lidem předtím, než se narodil Pán Ježíš.
Druhý díl, Nový zákon, je tvořen 27 knihami.
Popisuje život Pána Ježíše, jeho smrt a zmrtvýchvstání.
Dále hovoří o rozšíření křesťanství a podává praktické návody pro život křesťana.
Než byly všechny díly Bible napsány, uplynulo přes 1500 let.
Podílelo se na tom asi 40 autorů, kteří napsali jednotlivé části.
Tito autoři se většinou navzájem neznali, a přece Bible jako celek představuje překvapující jednotu a soulad.
Bůh sám hovořil s jednotlivými autory a vedl je k tomu, co mají napsat.
Jistě, Bůh nemluvil k lidským automatům, kteří by jen psali.
Mluvil s lidmi, kteří k němu měli blízký vztah.
A Pavel shrnuje: „Každé Písmo je od Boha vdechnuté.“
Jak je možné, že učedníci Pána Ježíše nezapomněli všechno, co Ježíš říkal a konal?
On jim zaslíbil: „Duch Svatý, kterého pošle Otec v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“
Bůh zjevil těmto lidem své příkazy a svou vůli a oni to zapsali nejen pro svou generaci, ale pro všechny časy.
Tím se Bible liší od všech ostatních knih.
Skrze ni hovoří Bůh i dnes k nám.
Každá stránka nese pečeť Jeho autorství.
Bible nás učí, jaký Bůh je a jak Ho lze poznat.
Bez ní bychom o Bohu nevěděli takřka nic.
Nevěděli bychom o svém původu, ani to, odkud jsme a kam jdeme.
Bible přináší světlo do našich základních otázek.
Hovoří s jistotou o životě, smrti a věčnosti.
Má Bible skutečně pravdu?
Bible není přírodovědná kniha, a přece nám má mnoho co říci o světě, v němž žijeme.
Věda se snaží objevit původ a funkci věcí a jevů.
Bible nám objasňuje důvod, proč zde vůbec jsou.
Až v praxi se ukáže, jakou hodnotu mají její výpovědi.
Opět jsme se po roce sešli jako delegáti sborů naší církve, abychom společně vyjádřili vděčnost Bohu za vše, co jsme z Jeho milosti prožili a co se podařilo vykonat.
Chceme si vzájemně naslouchat, diskutovat, společně se modlit a hledat cestu dál.
Musíme si přiznat to, co se nám nedařilo a nedaří.
Věřím, že jsme k takovému rokování připraveni.
Letošní konference je poslední, kterou současná Rada CB připravovala, neboť její mandát se uzavírá koncem letošního roku.
Možná by se slušelo bilancovat, ale poněvadž každý rok přináší pro církev nové výzvy, nebudu jen hodnotit.
Jsem přesvědčen, že potřebujeme stále dva pohledy: ten první, pohled do minulosti, abychom si připomněli, co bylo a co je za námi, ten druhý, pohled do budoucnosti.
Uplynulý církevní rok byl opravdu výjimečný.
Nebudu se zabývat jen kalendářním rokem 2012, ale obdobím mezi dvěma konferencemi, tedy až do března 2013.
Tentokrát jsem neměl problém s volbou aktuálního tématu, neboť je jaksi samo dáno.
Mám na mysli dva důležité momenty, které podle mého názoru vyčnívají nad ostatní.
A bude dobré je reflektovat ve vztahu k Církvi bratrské.
Ten první: listopadové přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Nový zákon, kterým se současně ruší platnost starého z roku 1949, upravuje a zmírňuje některé majetkové křivdy, které byly spáchány komunistickým režimem.
Rád bych některé věci z minulosti připomenul a zamyslel se nad tím, co bylo a co je před námi.
Mám za to, že jsme svědky zlomové události.
Nyní je proto poslední možnost připomenout ještě některé skutečnosti z minulosti jako aktuální, neboť přijetím nového zákona se uzavírá jedna neblahá éra spojená s církevním zákonem z roku 1949.
Zrušením posledního residua komunistické legislativy se tak období vymezené paragrafem 218 konečně stává minulostí a od nynějška už bude jen historickým materiálem pro poučení budoucím generacím.
Ten druhý: V roce 2013 si připomínáme 1150 let od příchodu soluňských bratří na naše území.
Přinesli s sebou Písmo ve srozumitelné řeči - staroslověnské hlaholici.
S tím se pojí 400. výročí vydání Bible kralické.
Obě výročí spojuje jeden prvek, nesmírně důležitý pro životaschopnost křesťanské církve.
Je jím dostupnost Bible ve srozumitelné řeči a její vliv na člověka, potažmo na společnost křesťanskou i tu sekulární.
I.
V letošním roce jsme dospěli k historickému milníku v dějinách Církve bratrské, neb se po 65 letech vracíme k odluce církve od státu.
Přijatý zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a z něj plynoucí Smlouva mezi Českou republikou a Církví bratrskou, vytvořila právní a životaschopný rámec pro existenci církve nezávislé na státu.
Abychom si uvědomili velikost okamžiku, je třeba připomenout kontext.
Nejprve se krátce podívejme do minulosti na období platnosti zákona č. 218 z r.
Bude dobré si připomenout, co znamenal tento zákon pro naši církev.
Jmenovitě pro tehdejší Jednotu českobratrskou, od roku 1967 Církev bratrskou.
Máme na mysli zejména na ty, kteří uvěřili po roce 1989 a nezažili důsledky zmíněného zákona na vlastní kůži, tedy jeho dopad na praktický život sborů, kazatelů a jejich rodin a samozřejmě dopad i na členy církve.
Po nástupu komunistů začala postupná likvidace 1/3 našich sborů.
Několik modliteben bylo zabaveno a použito k jiným účelům, některé byly zrušeny v rámci demolic s tím, že sbory nedostaly adekvátní náhradu.
Spolky patřící církvi, které církev provozovala, např. sirotčince, domovy důchodců, nebo které vykonávaly misijní aktivity, byly postupně rušeny.
Sbory nemohly finančně hospodařit, majetek pro tento účel byl zkonfiskován.
Zákon ožebračoval rodiny kazatelů, kazatelé se stali „státními zaměstnanci“, ovšem s platem, který byl daleko pod hranicí minimální mzdy.
Řadě kazatelů bylo zakázáno vykonávat své povolání, neboť rozvíjeli duchovní a misijní aktivity mimo půdorys modlitebny a tím mařili tzv. státní dozor nad církvemi.
Ze dne na den jim mohl být odebrán státní souhlas a celé rodiny, mnohdy velmi početné, se ocitly na dlažbě.
Musely okamžitě opustit služební kazatelské byty a hledat dočasné nájmy, než si našly něco vlastního k přebývání, což s tehdejším kazatelským platem bylo téměř nemožné.
Někteří kazatelé a klíčoví pracovníci sborů byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni a uvězněni.
Řada dětí kazatelů nemohla studovat na středních a vysokých školách, přestože měly vynikající prospěch.
Jiným bylo zabráněno vykonávat odpovídající zaměstnání ve vedoucích funkcích, neboť pro své náboženské přesvědčení byli nespolehliví.
Kdekoli došlo k duchovnímu obživení sboru a ke Kristu přicházel větší počet nových lidí, ihned zakročila Státní bezpečnost a církevní tajemníci.
Členové sboru byli voláni k výslechům a zastrašováni.
Pokud nebyl kazateli odebrán státní souhlas, byl v lepším případě převeden na jiný sbor.
Pokud o souhlas přišel, musel si hledat většinou jen manuální práci.
Mohl bych ve výčtu pokračovat, ovšem nejde jen o újmy, které se dají konkrétně doložit na konkrétních příkladech.
Pro úplnost bude dobré připomenout, že křesťané a jejich děti byli často ponižováni, diskriminováni, pro své křesťanské přesvědčení měli omezenou možnost volby, zkrátka stali se občany druhého řádu.
Nebudu se rozepisovat a dál vypočítávat nepříjemné důsledky zákona č. 218 na naši církev.
Některé církve, zejména římsko-katolická, na tom byly ještě hůře.
Samozřejmě netrpěli jen křesťané, ale všichni, kteří se nepodřídili a organizovali život různých sdružení a organizací.
Odkazuji například ke knize Ivana Klímy “Moje šílené století”, kde je zase z jiného pohledu vykreslena ona zrůdnost totalitního režimu vlády jedné strany a její zhoubný vliv na celou společnost.
Je třeba také říci, že ne vždycky církev trpěla.
Mám na mysli období kolem Pražského jara a před kolapsem režimu, kdy nebyla církev pod takovým drobnohledem a tlakem jako jindy.
Nutno také dodat, že vynucená centralizace řízení církve měla paradoxně i pozitivní stránku, neboť integrovala církev a sbory toužily po větším sepětí.
Po politických změnách se pod stejným zákonem situace změnila.
Jednání mezi státem a církvemi sice začalo ihned v prosinci 1989, ovšem nikam nevedlo.
Problém byl jediný; žádná vládnoucí strana si nedovolila zrušit zákon a z toho plynoucí mzdovou povinnost vůči kazatelům, poněvadž neměla odvahu řešit minulost nutně spojenou s církevní restitucemi a s odhodláním napravit křivdy spáchané komunistickým režimem.
Církve byly proto vyňaty z restitučního procesu, který probíhal po roce 1990.
2. Pod zákonem č. Přijatým zákonem č. 428/2012 Sb., se stát čestně vyrovnává s minulostí a otevírá dveře pro svobodné působení církví.
Jedná se o bezprecedentní okamžik v novodobých dějinách české církve, připomínající Edikt milánský, který roku 313 sepsali císař Konstantin a Licinius Augustus.
Dokument mimo jiné obsahuje statuty na restituci majetku církevních obcí včetně kompenzací, o který byly připraveny během pronásledování.
Některé věty zní, jako by byly psány do dnešní situace: Vzhledem k legálnímu postavení křesťanů, považujeme za správné určit také, aby - jestliže se ukáže, že někdo zakoupil, ať z naší státní pokladny nebo od někoho jiného, místa, která dříve byla užívána ke shromážděním, a o kterých před tímto dnem byly stanoveny jisté příkazy, a to dopisem zaslaným vašemu úřadu - aby tato byla zpět převedena na křesťany bez všech průtahů a zpochybňování….
Také ti, kdo je obdrželi darem, je vrátí podobně a bez odkladu křesťanům.
Jak je vidět, Konstantinův zákon zmírňující křivdy způsobené křesťanům, byl v mnohém důslednější než zákon č. 428/2012.
Bude ku prospěchu, pokud odpůrci návrhu alespoň připustí, že předmětný zákon odpovídá právnímu státu, je legitimním právním aktem a v rámci možností i rozumným kompromisem v ekonomicky nejisté době.
Myslím i na ty z nás, kteří se chtěli vzdát finanční náhrady, nebo by peníze nejraději vrátili s pocitem studu, že jsme přijali něco, co církvi nepatří.
Rád bych je uklidnil, že tímto pocitem trpět nemusí.
Není možné uveřejnit zápisy, ze kterých je patrné, jak velké finanční oběti přinesli jednotlivci a sbory, aby církev mohla zakoupit například zámek v Suchomastech a provozovat domov seniorů.
Zříci se finančního vyrovnání by mimo jiné znamenalo znevážení darů a práce těch, kteří posloužili Boží věci před námi.
Počátkem devadesátých let jsme jako stát přistoupili k restitucím jako nejefektivnějšímu a nejspravedlnějšímu prvku transformace naší ekonomiky.
Církve z něj tehdy byly vyňaty.
Dnes jsme tento akt spravedlnosti dokončili….
Domnívám se, že je to nejenom správné, ale dokonce i ekonomicky výhodné.
Přesto platí, že církev není závislá na tom, co jí patří nebo by mělo patřit, a nemůže ani spoléhat na jistoty ústavou zakotvené.
Jak známo, stačí málo, aby byl zákon zrušen, a vše bude jinak.
I když budou církve odškodněny ze zákona, byl by omyl se domnívat, že pro všechny sbory nadchází doba hojnosti.
Církev nezbohatne.
V průměru jde jen o 10% finančního navýšení oproti současnému stavu s tím, že pro řadu sborů to bude znamenat zvýšení obětavosti členů, pokud chtějí mít svého kazatele.
Je dobré si uvědomit, že systém placení kazatelů byl odklonem od principů, na kterých Církev bratrská vznikla.
S tím souvisí i skutečnost, že zdvojnásobení počtu sborů CB za posledních dvacet let bylo mimo jiné umožněno také proto, že jsme pro kazatele zakládaných sborů získali, díky platnosti starého zákona, státní příspěvek na plat.
Přijetím nového zákona se Církev bratrská vrací před rok 1949, tedy k zásadám svobodné církve, tj. k odluce církve od státu.
Je nyní na nás, jak získané peníze použijeme s tím, že jsme vázáni rozhodnutím Konference Církve bratrské z roku 1991, na které se delegáti usnesli, že si „chtějí platit v budoucnosti kazatele ze svých prostředků“.
Ona budoucnost právě nastala.
Všechny sbory tedy musí upravit své rozpočty tak, aby co nejrychleji mohly pokrýt základní mzdové a režijní výdaje na provoz sboru a současně rozvíjely svoji práci.
Důležité je, abychom si počínali jako moudrý hospodář, dobře vedli své sbory, investovali do misijních a diakonických projektů a byli požehnáním pro společnost.
Oslavit Boha a sloužit lidem, to je naše poslání, které se nemění.
Očekávám, že mimořádná konference CB v nejbližším termínu přijme v této věci rozhodnutí a zvolí nový model financování církve i koncepci, jak naložit s finančními prostředky na nejbližší léta.
Rada je připravena v této věci konat potřebnou roli zprostředkovatele a moderátora.
Pevně doufám, že nastávající léta budou díky Boží milosti a našemu společnému úsilí ve znamení pokoje a rozvoje duchovní práce.
Máme k tomu všechny předpoklady.
II. 1. Před více jak tisíci lety pozval kníže Rastislav na Velkou Moravu soluňské misionáře proto, aby křehké křesťanské začátky mezi pohanskými Slovany zapustily hlubší kořeny.
Metoda, jak toho Konstantin a Metoděj dosáhli, byla “jednoduchá”: přeložili postupně celou Bibli do srozumitelné řeči svých posluchačů - staroslověnštiny.
Nelze říci, že by prvotním záměrem byla jejich snaha, aby se Písmo dostalo do rodin a k jednotlivým čtenářům.
To by si tehdy stejně nikdo nemohl dovolit.
Jejich cílem bylo vzdělávání kněžstva a budování církve v této části tehdejšího světa.
Dějiny svědčí o tom, že se jim to podařilo.
Při všem zájmu, který Bible psaná srozumitelným jazykem vyvolávala, i při veškeré úctě, které se těšila, byla postupně zatlačována do pozadí.
Stala se předmětem odborných studií, výkladů a diskusí.
Byla slavnostně ukazována při bohoslužbách, plnila regály v univerzitních knihovnách, ale přestávala mluvit do svědomí a praktického života lidí.
Byla knihou posvátnou, ale přestala být Božím slovem a v širších kruzích byla dokonce neznámá.
2. Muselo uběhnout přes 300 let, aby se ukázalo, že Bible a její vliv na každodenní život křesťanů způsobuje nejen oživení církve, ale zasahuje i společnost.
Na našem území začali z Bible důsledněji vycházet výrazní křesťané, jako například Petr Chelčický, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jan Hus, kterému bylo Písmo „zákon nad jiné zákony“, a konečně Kunvaldští bratři, kteří podřídili Písmu každodenní život jednotlivců a celé pospolitosti.
Tito spolu s dalšími připravili půdu reformačním procesům v církvi.
Když k tomu připojíme převratný vynález knihtisku, díky kterému se mohla šířit Bible rychleji a ve větších nákladech, stává se Písmo doslova evangelizačním nástrojem.
Konečně reformátoři Luther, Kalvín, Zwingli a další, vymanili evropské národy z tenat středověké církve tím, že zpřístupnili Bibli a její srozumitelný výklad obyčejným lidem.
Právě v tomto roce si připomínáme 400. výročí od kompletního 2. vydání Bible kralické.
Nově vydaná jednosvazková Bible kralická z roku 1596 prošla kvůli velkému zájmu pečlivou revizí, a toto památné druhé vydání se stalo posledním vydáním na našem území před Bílou horou.
Kvůli následné tvrdé protireformaci byly reedice po 300 letech vydávány pouze v zahraničí.
Mnozí z nás byli doslova odkojeni touto postupně upravovanou verzí „Kraličky“.
Z Kralické bible se sice už dlouho nečte při nedělních shromážděních, ale pro některé je stále tím milovaným překladem.
Také v tomto případě se objevily tendence deklasovat význam Písma svatého, podobně jak se to přihodilo s Biblí staroslověnskou.
Zejména počátky naší církve jsou spojeny s úsilím o to, jaké místo bude mít výklad Bible pro zakotvení a budování vznikajících sborů.
„Byla to doba, kdy osvícenské ideje nadvlády rozumu začaly pronikat do teologie a umenšovaly autoritu Písma.“
Naši otcové zvolili cestu důrazného biblicismu reformovaného směru a nebránili se ani kritickému čtení Písma.
Přesto jsme se neubránili opačnému extrému.
S jistými důrazy pietismu, vedoucímu k prohloubení osobní zbožnosti, se vkrádaly také nezdravé prvky.
Písmo se totiž stávalo jakýmsi breviářem, který určoval život křesťanů do nejmenších podrobností.
Tedy co by měli dělat a co ne, co se smí a nesmí.
Docházelo tak k postupnému oddělování svaté církve od hříšného světa a uzavírání se do modliteben.
Tento životní styl musel dříve nebo později vyústit v jisté formy zákonictví a stával se nebezpečným podhoubím pro pokrytectví, neboť nároky vždycky se líbit Pánu Ježíši byly nesplnitelné.
V takovém společenství se vytrácí duchovní spontaneita a svoboda, u Večeře Páně chybí hříšníci, kteří ač následují Pána Ježíše, hř...
Bible se předčítala a vykládala v liturgii, kde měl k textu Písma přístup i laik.
Soukromá četba Bible byla dlouho znemožněna jednak obtížností přístupu k textu Bible, jednak nízkou gramotností.
Církevní zákazy byly motivovány obavou, že laici nebudou Bibli rozumět, a snahou předejít tomu, aby se četly neschválené texty a překlady.
Pro srovnání citujeme také pasáž z platného Kodexu církevního práva z roku 1983.
Možná že jste se již setkali nebo setkáte s tvrzením, že katolická Církev zakazuje laikům číst Bibli.
Toto tvrzení vychází z historie, ale ne zřejmě z toho, že by dnešní katolická církev takto rozhodovala stále.
V r. 1713 odsoudil papež Klement XI. jansenistické tvrzení, že vždy a pro všechny je nutné poznat a zkoumat Písmo svaté.
Církev si nepřála především v době Tridentského koncilu, aby všichni věřící bez rozdílu četli Bibli; pro laiky, kteří by četli Bible v národním jazyku, bylo třeba zvláštního povolení.
Je nutné si uvědomit, že mnohé názory a praktické směrnice jsou závislé na době a okolnostech, které vedly k jejich vzniku.
První zákaz čtení Bible pochází od papeže Inocence III. z r. 1200.
Jednalo se o sektu, která se potají scházela a četla Bibli v národním jazyce, a laici, kteří Bibli četli, ji také vykládali.
Ve skutečnosti se nejedná o zákaz čtení Bible laiky.
Jak zcela zřetelně vysvítá z textu, vysvětluje papež, že přání rozumět Písmu svatému není trestuhodné, nýbrž hodné chvály, ale chyba je v tajném shromažďování a v nedovoleném kazatelském úřadě laiků.
Překlady Bible do národních jazyků spatřily světlo světa dávno před reformací.
Nebyly tak rozšířené, protože neexistoval knihtisk a později ani nebyl všude dostatečně rozšířen.
Sami otcové Tridentského koncilu měli velký zájem na šíření znalosti Bible.
Otcem zákazu byl španělský biskup kardinál Pacheco, který žádal zákaz všech překladů, protože jedině Vulgátu považoval za autentický překlad.
Index zakázaných knih z r. 1564 prohlašuje, že bez dovolení biskupa nebo inkvizice nesmí nikdo číst Bible v národním jazyce.
Později dochází k zpřísnění, že dovolení uděluje pouze Svatá stolice.
Holandský karmelitán P.L. Stolwijk říká, že zneužívání Bible v protestantské polemice bylo varovným signálem pro církevní autoritu, která proto zahájila takovýto tvrdý postup.
Předpisy indexu zůstaly v platnosti až do r. 1897.
Protestantské biblické společnosti zaplavily Evropu biblickými překlady, které byly pro katolíky nepřijatelné ne snad pro překlad, ale pro nedostatek vysvětlivek a pro neúplnost.
Je třeba si uvědomit, že vedle nařízení koncilu existovaly i katolické překlady Bible, které obdržely schválení biskupů.
Pius VI. chválí Martiniho italský překlad, který umožňuje, aby věřící mohli číst Písmo svaté.
S došlo k úřednímu zrušení.
Chápeme kritickou situaci 16. století a také přecenění latinského textu Vulgáty.
Tento trend vyvrcholil v extrémní obrannou reakci, jak se často stává v životě Církve.
V roce 1897 dochází k prudkému obratu.
Lev XIII. ponechává pouze zákaz číst protestantské vydání Bible.
Četbu evangelií obdařuje tento papež dokonce odpustky.
Benedikt XV. vyzývá věřící, aby denně četli NZ.
Pius XII. v encyklice DAS doporučuje překlady z originálních jazyků a také vyzývá k rodinné četbě evangelií.
II. vatikánský koncil chce, aby život Církve a každého věřícího byl silněji prostoupen Božím slovem - Biblí.
Smutným zjevem je nedostatek četby Písma v řeholních komunitách.
V rodinách velmi často SZ ani není a NZ je založen "někde'' v knihovně.
tags: #je #povinnosti #krestana #cist #bibli