Pokusím se na základě jedné hospodské debaty nad zvláštnostmi písně Podvod (Jan Nedvěd, album Jakub 1991, Panton), která se pro svůj bluesový nádech a trampský zvuk stala dostupnou jak pro trampy, tak i lidi začínající hrát na kytaru.
Text je psán v ich-formě, aby lépe vynikla autentičnost situace, a jazyk je zvolen hovorovou řečí s logickými chybami - to kvůli tomu, aby píseň byla výpovědí směřovaná mladým, kteří touto řečí hovoří, navíc to dokresluje i volná forma veršů, bez pravidelné (a tedy promyšlené) jazykové struktury.
Cílem analýzy je pokus o vykreslení hlavní osoby v příběhu (autora).
Zde je popsán jistý rituál, kdy autor má na dlani předmět, který vlastnila osoba (pomineme to, jak ví, že to je té osoby).
Zde se jedná o řasu, autor má zjevně potřebu ty řasy schraňovat, když tvrdí, že má právě jednu z nich.
Tyto trofeje se dají získat pomocí sběru řas, protože například podle jisté pověry získaná řasa má splnit 1 přání.
Ale samotný sběr částí těla jisté osoby může ukazovat na fetiš, který je nejvíce patrný třeba u sériových vrahů, kteří se ale specializují i na jiné části těl, případně se tyto předměty používají k magickým rituálům (např. voodoo, černá magie).
Zde tedy tato relikvie, slouží k navázání kontaktu s danou osobou, ale pouze v myšlenkách, protože autor jen kouká - kouká do tmy - to je jistý stav kontemplace.
To vede k otázce, kde se v autorově bytě nachází tma?
Protože řasa je velmi malý předmět a její umístění na dlaň vyžaduje alespoň nějaký zdroj světla.
Nepíše se ale o tom, jestli s tou řasou někam šel, kde by byl dostatek tmy, aby se do ní mohl koukat.
Se vzdáleností od světelného zdroje intenzita světla klesá s kvadrátem vzdálenosti, což ukazuje na to, že autor měl v bytě tlumené osvětlení (např. svíčky).
Hraje si písničky, které psal pro myšlenou osobu - zde tedy musel být intenzívní vztah, který donutil autora skládat hudbu - žel nepíše, jaké písně to byly a jakým způsobem autor dokázal nakládat se svými city, ale vzniklo několik písní, tudíž vztah k té osoby byl velice energický, protože autor dokázal vystoupit z letargie a vytvořit píseň.
To proto, aby ulevil vnitřnímu napětí, které jej motivovalo, aby se s představou té osoby a jeho vztahu k ní vyrovnal vnějším symbolem - zde písní.
Taktéž mohl psát eseje, skákat přes švihadlo, nebo chodit brigádně pracovat.
Proces kontemplace s řasou a hraní písní jsou zřejmě na sebe navazující děje, protože těžko se může hrát na nástroj jednou rukou, když v druhé drží řasu.
Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?
Toto je zajímavá část - autor ignoruje čas - je plně pohroužen do sebe, proto čas odměřuje kolektivním symbolem - kostelním zvonem.
Děj je zasazen k půlnoci.
Zde opět nevíme, jestli ve spojení: „půjdu se mejt a pozhasínám“ je myšleno to, že autor se půjde mýt a zároveň bude zhasínat, což je atypické chování - kdy se tedy autor myl?
Nevíme, jestli se autor myje potmě, nebo se myje cca 5-6 hodin vkuse až do rána, kdy už není potřeba svítit (protože není napsáno: „půjdu se mejt, pak pozhasínám“).
Zde se může jednat o nepřesnost v autorově vyjádření, kdy ten akt mytí je shrnut v tom „půjdu se mejt“ a pozhasínám je další činnost volně navazující na mytí.
Autor nepopisuje důvod mytí - jestli to je forma očišťování, či řasu, kterou má v ruce, hledal někde v prachu, či byla znečištěná množstvím make-upu, a kvůli tomu se musí umýt - každopádně výsledek bude opět tma a nejistota z budoucnosti.
Děj úzce souvisí se spánkem, kdy se mluví o polštáři a tedy součásti ložního vybavení.
Zvláštní je uložení dopisů - ačkoliv dopis může být uložen na stole, v šuplíku, pod postelí, nebo v koši, tak autor atypicky skladuje korespondenci pod polštářem, to znamená, že k dopisům je vyvíjen citový vztah - děti taky rády spí s „plyšákem“, případně jiní nadšenci spí rovnou se zbraní.
Všimněme si, že autor čte dopisy v přítomném čase - to ukazuje na intenzitu a živost jeho vztahu, která přerůstá konvenční hranice, kdy dopis už přestává být jen neutrální informační médium, ale stává se talismanem, který ukládá pod polštář.
Z dopisů máme informaci, že jej ta žena ujišťuje o své lásce a že ji trápí stesk. - to stojí za zmínku, protože ujišťováním o lásce, se veřejně deklamuje postoj citů (tzn. dává se jim řád) - neboli ta žena má v citech zmatek, tak je veřejně definuje, aby autor věděl, jaké jsou její budoucí cíle.
Ona tou deklamací nepopisuje, jak se věci mají, ale jaké by měly být, což je rozdíl - protože věci se mají úplně jinak, neboli kdyby její city byly opravdové, pak není potřeba je sdělovat - sděluje je kvůli tomu, že o nich pochybuje.
Stesk jen dokresluje ten citový chaos, který byl ženou shrnut v několika dopisech.
Další detail, který zmíním, že v těch pár dopisech bylo zřejmě napsáno více než strohá informace o ujištění autora o jejích sympatiích a stesku - to, proč autor ze všech možných informací vybral právě tyto, ukazuje na jeho psychické rozpoložení, které vystihuje společnou informací popisující její a zároveň i jeho stav.
To, že komunikace probíhala dopisy, ukazuje na to, že oba žijí odděleně.
Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?
Zde přichází zápletka, autor změnil své sexuální preference a už dopředu věděl, že tu ženu již nebude kontaktovat, ale při společné snídani se k tomu již nerozhodl a ani potom.
Zřejmě snídaně byla velmi chutná a výživná, kdy autor nepovažoval za nutné si sdělením kazit chuť, nebo snídaně mohla být taky tak příšerná, že veškerá energie byla věnována trávení a ne řešení důležitých otázek.
Autor říká, že ji už nebude volat - to ukazuje nejspíše na kontakt telefonem (přihlídneme-li k dobovému kontextu mezilidské komunikace, tak se nabízely listovní služby, telefonní linka, osobní setkání a alternativní, tedy málo rozšířené metody např. krátkovlnné vysílačky, novinové inzeráty apod.).
Volání telefonem znamená neosobní setkání - sice dynamičtější než dopis, ale méně osobní než rozhovor.
Je tedy vidět autorova antipatie k té ženě, a pokud mělo k rozhovoru dojít, pak jen z bezpečné vzdálenosti.
Z hudebního hlediska je v této fázi písně použit zajímavý rytmický kotrmelec, kdy zrychlená kadence riffu zvyšuje důraz na sdělovanou informaci, ale kadence je příliš rychlá na to, aby byl sdělen celý verš, naopak zbytek prvního verše je spojen s následujícím veršem „jsem s tebou, ti říct…“.
Proč se autor nesnažil přeformulovat větu tak, aby odpovídala koncepci písně - tento přístup ukazuje na potřebu neměnit nic - tedy tak jak to je, je to správně - celý text se tedy stává osobní zpovědí autora a tím vykresluje jeho životní situaci.
Též můžeme předpokládat, že i tato píseň je jedna z těch, které věnuje objektům své lásky.
Teď je mi to líto.
Autor ženu, se kterou se spustil, zhodnotil jako pitomou - buď je jeho hodnocení objektivní, čímž autor musel výrazně slevit ze svých morálních hranic, když s ní strávil opakovaně noci touhy - což byl vědomý akt, tudíž by byl autor stejně pitomý, jako ta dívka, se kterou ty noci strávil, pak i to uvědomění, že podvedl tu druhou dívku, bylo taky stejně vědomé - co z toho mu je tedy zpětně líto?
Zřejmě to rozhodnutí.
Nebo pitomost té dívky je autorův subjektivní názor, kterým jen získává potřebnou vyjednávající pozici a zlehčuje dopad svých nočních činů, čímž se snaží přemluvit své svědomí, že není důležité, co se stalo, ale je důležité, co cítí.
Ale uvědomme si, že oba přístupy jsou ekvivalentní - autor tedy mazaně manipuluje se čtenářovým úsudkem.
Později - po pár nocích - si autor uvědomil, že vlastně zklamal tu první ženu, se kterou naposled snídal, autorovo zatmění mysli je zřejmé v tom odstupu času, kdy mu následek jeho činů nedošel dřív, ale místo uvědomění proč se tak stalo, jen argumentuje lítostí, neboli se svoji vinou přiznává i neschopnost s tím cokoliv dál dělat.
Proběhlé rituály a meditace nad jeho vztahem k ženám má své první výsledky, přichází fáze rozšířeného pohledu na svět (neboli vhledu), kdy se autor snaží svým myšlenkám dodat všeobecný rozměr pomocí praktické filozofie.
Téma vhledu je sjednocení citů v mezilidském vztahu (na bázi lásky).
Autor se tématem vyrovnává takto: uvědomuje si, jak ctnostný rozměr má láska vůči nedokonalému člověku a dochází k překvapivě nízkému číslu a to, že i jedenkrát opravdově milovat, je hranice životního nadstandardu.
Neboli jeho pojetí lásky nabývá nadlidských až božských rozměrů, tedy cosi, co sídlí mimo člověka a je závislé na konstelaci okolí, hvězd a kdo ví ještě čeho (a přitom láska je přirozená lidská schopnost).
To, že u autora došlo k promítnutí přirozené lidské schopnosti do nadpozemského prostoru, ukazuje na to, že není schopen přemýšlet prakticky (tj. má hlavu v oblacích) - neví, co je zač, a tedy ani neví, jak se má chovat k druhým.
Tím taky nepřímo ukazuje, že lásce nerozumí, neumí ji ani prožít, natož ji praktikovat.
Jeho představa o neustálém přijímání emocí (ideálně pozitivních) a očekávání, že druhý bude nadšen jen z toho, že jen dává, je dětinská představa - autor zapomíná na to, že v rámci lásky se taky objevuje a poznává milovaná osoba - a to včetně jejích negativních stránek.
Všimněme si taky, že pro autora dvakrát milovat z lásky je moc - to taky odpovídá zášti nad lidskou nedokonalostí - včetně jeho samého.
Ačkoliv došlo k vhledu, autorova reakce je pouze sebe-litující a naivní - autor neopustil v myšlenkách svět svého ega.
Proč ale takhle autor přemýšlí? Je to tím, že díky impaktu těch výčitek se autor propadl na mentální úroveň dospívajícího chlapce nezávisle na tom, kolik je mu kalendářně let (což se stává při psychických traumatech).
Půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?
Opět autor sděluje, že nastává další půlnoc s další očistou a tmou.
Opět není znám výsledek autorových činů (jak nám, tak i jemu).
Teď je mi to líto.
Autor se opět snaží opakováním ujistit čtenáře o svých citech, kterými se snaží omluvit své činy a i to, co neudělal.
Což je v podstatě nářek nad tzv. Byl shrnut výklad jednotlivých slok písně Podvod.
Text je podle charakteru použitého jazyka a slovosledu osobní zpověď padlého hrdiny, který v rámci nezávazného vztahu vytvořil na určitou dobu milenecký trojúhelník.
Rozpor, který si posléze uvědomil, se snaží redukovat pomocí rituálů - od ctění fetiše až po filozofii.
Celkem třikrát zapomene na čas, třikrát se půjde umýt, třikrát pozhasíná a pokaždé si nebude jistý smyslem svého konání.
Zde se uskutečňuje praktická stránka rituálu, kdy autor čtenáře ujišťuje, že i přes tyto duchovní výlety, dbá na svoji hygienu a s ekologickým cítěním zhasíná - to kvůli tomu, že během svých rituálů potřebuje svítit.
Příběh je prokládán a končí otevřeným vzlykáním bez nějaké známky rozhřešení (tj. vhledu do budoucna) - autor tedy řešení nenašel (pravděpodobně jej ani nezná), nechává to domyslet posluchače.
Celkově autor jedná pod vlivem svých pocitů a považuje za důležité neustále o nich ujišťovat - snad aby vytvořil představu, že city jsou brána k němu samotnému, to je gesto upřímnosti (zvláště když dojdou racionální možnosti), zároveň to je taky dětinská představa, protože zřejmě zapomíná, že to byly právě neřízené city, které ho podvedly v přístupu jednotlivě k oněm ženám, a navíc to nebyly jen city, ale i činy, které těm citům podlehly.
Zápletka celého příběhu je milenecký trojúhelník.
Co se týče žen, tak s první ženou měl autor delší vztah, který byl intimní, a jak víme z analýzy výše, byl velice energický.
V písni jsme zjistili, že oba byli vzdáleni - nevíme ale, kdy přesně došlo k ukončení toho vztahu.
O další ženě víme jen, že autor se s ní párkrát sblížil a to mu přerostlo přes hlavu.
Nejprve přestal první ženu kontaktovat, ale nevíme, jestli ona ví proč?
Pokud ona ví proč, pak je toto omluva pro ni, anebo ta žena neví proč a text je omluva právě pro autorovo svědomí - obojí lze spojit tak, že je to omluva autorově představě o té ženě a tedy zároveň omluva svému svědomí (to znamená, že ta žena s tím reálně nemá nic společného - vše je subjektivní).
Všimněme si ale, kolikrát autor zmínil potřeby té ženy v poměru k těm svým?
Tak jako tak, tímto textem se autor snaží najít cestu ke svým citům.
Pokud tedy opustil první ženu pro pár nocí touhy s jinou ženou, pak mu ta první žena nevyhovovala.
To znamená, že nemiloval ani ji a ani tu druhou - oba ty vztahy byly pro něj nezávazné.
Autor měl monogamní představu, a proto milostný trojúhelník nechtěl dále udržovat.
To je překvapivě zralý přístup, protože rozpor mezi jeho pudy a jeho představami hodlal řešit - ale ten způsob vyjádření, kdy nehodlá dát prostor té ženě (protože mluví jen sám o sobě), ukazuje na jeho sebestřednost, kdy stále se k těm ženám chová jako k nástrojům pro své osobní potěšení, protože i tak o nich mluví.
Sice ono oddělení je správná volba, a nejlepší, co se mohlo stát, jeho reakce je spíše dětinská póza.
Je tedy otázka, jestli autor čeká, že to nepozornému čtenáři stačí jako omluva?
Druhý pohled na věc může být chápán jako kritika rozkladu společnosti na úrovni vztahu muže a ženy.
V tomto smyslu se Jan Nedvěd velice precizně a procítěně stylizoval do pubertálního chlapce, který se výčitkami málem nerozbrečí, aby nastavil zrcadlo člověku, který si, když se ocitne právě v takové situaci, má uvědomit, že je stále ještě pod vlivem svých dětinských představ a nechce přijmout za své chování úplnou zodpovědnost, která je projevem dospělosti.
Dospělost je předně postoj srdce - tedy výsledek procesu vnitřní psychologické změny člověka a nikoliv otázkou rozhodnutí.
To, že k tomu postoji srdce nedochází, se dá poznat z toho, že se člověk stále vrací k mrtvým (neplodným) představám, které jej svazují a brání v činnosti.
Nabízí se pohled, že text je cílenou kritikou společnosti, kdy egoismus a naivita diktují průběh vztahů - což je v rozporu s procítěným podáním té písně a navíc je to kritika bez pointy, protože se ale řešení nachází mimo analyzovaný text (autor řešení nezná nebo je záměrně z nějakého důvodu neuvádí).
Druhý pohled je ten, že píseň je jen obyčejný dobový záznam nějakého aktuálního tématu (podle formy spojené s Janem Nedvědem).
Nevím přesně, kdy Jan Nedvěd tuto píseň napsal, ale vydal ji v roce 1991, kdy mu bylo 45 let, proč tedy považoval za nutné toto vydat a neodmítnout tuto píseň jako popis adolescenta, kterému se zhroutila představa o sobě samém, a který se podle svých představ sice chová zodpovědně, ale stále dětinsky?
Jan Nedvěd v písni nepotřeboval ukázat na věkový a osobnostní rozdíl jeho a obrazu autora - pak muselo v tu dobu dojít k nevědomé identitě.
EmNa dlani jednu z tvých řas, do tmy se AmkoukámD7/F#Hraju si písničky tvý, co jsem ti GpsalJe skoro Ampůlnoc a z kostela Czvon mi noc připoEmmínaPůjdu se Ammejt a pozhasínám tak co bude H7dálEmPod polštář dopisů pár cos poslala AmdávámD7/F#Píšeš, že ráda mně máš a trápi tě GsteskJe skoro Ampůlnoc a z kostela Czvon mi noc připoEmmínáPůjdu se Ammejt a pozhasínám tak co bude H7dálChtěl jsem to Amráno, kdy naposled snídal jsem s tebouti Emříct, že už ti nezavolám.
Pro jednu pitomou Amholku pro párnocí D7touhy podved jsem Gvšechno o čem doma si H7sníšTeď je mi to EmlítoEm/D Cmaj7 EmEm/DCmaj7EmKolikrát člověk může mít rád tak opravdu z AmláskyD7/F#Dvakrát či třikrát to ne i jednou je GdostJe skoro Ampůlnoc a z kostela Czvon mi noc připoEmmínaPůjdu se Ammejt a pozhasínam tak co bude H7dálChtěl jsem to Amráno, kdy naposled snídal jsem s tebouti Emříct, že už ti nezavolám.
