Temno svatých a migrační krize v díle Jeana Raspaila: portrét výzvy pro moderní společnost

Četl jsem překlad Zuzany Adamsonové. Kniha plná zajímavých myšlenek - ne, že by si jich člověk podvědomě nebyl vědom -, nicméně překlad proměnil četbu v utrpení. Paní překladatelka nemá cit pro jazyk, některé termíny jsou úsměvné (plastová trhavina). Roubování na dnešní dobu i jazyk příliš násilné. Ale samotný obsah, po abstrakci od překladu a překladatelky, jednoznačně úžasný.

Kdyby byla kniha napsána dnes, sotva by ji kdo ocenil za novou myšlenku, tvořivost - vždyť dnes by se jednalo o zcela účelové podání migrační krize. Za velmi výstižný pokládám jeho podání levicové rétoriky, jejímž úkolem je běžnému občanovi zastřít, k čemu spějí její snahy. Jsou to zejména soucit a solidarita, vlastnosti, které rozumně nelze zapřít bez morálních výčitek. Neméně zajímavé na knize je, jakým způsobem jsou podány houfy přistěhovalců. Ty skoro nikdy nedostávají jména ani jim není dáváno mluvit, jejich činnost je jakoby bezděčná a podprahová, nevyznačuje se rozmyslem ani účelovostí. Zástupy cizozemců nepředstavují vlastně osoby, ale právě jen to - zástupy: bezejmenné vlny čehosi nečlověčího. Z toho důvodu je nelze mít za antagonisty této knihy, vždyť zlovůle nemůže být bez vůle jako takové. Není však o nic zjevnější, zdali postavami té záporné strany mají být levicové živly, nebo snad nečinní a trpní občané, či bezmocní odpůrci. Vůbec všechen dějový sled se nezdá, že vyvěrá činností toho či onoho, ale že je nezastavitelný až fatalistický.

Pro mě asi nejzajímavější závěr z knihy je ten, že nic z toho by nebylo možné bez předem "připravené" společnosti. A tím "připravené" myslím rozložené, rozdělené, vykořeněné. Společnosti, která nevnímá svou historii, svou podstatu, svou jedinečnost a tím ztrácí důvod a sílu pro další existenci. Raspail právě tento aspekt v knize skvěle vystihl, byť na první pohled se mnoho může přičíst na vrub masáži médií a různých dalších zájmových organizací. Celkově je to hodně zajímavá knížka a ano, i datum jejího prvního vydání (1973) působí z dnešního pohledu až prorocky. Překlad je velkou slabinou a překladatelka, která nezvládá odfiltrovat svůj světonázor a nekritický obdiv k sobě samé, bohužel nepůsobí příliš profesionálně. Hromada chyb, opakovaných prohřešků proti češtině ... místy to bylo hodně špatné. Což je škoda. Jinak ale jde o knížku, která svým tematem a vystihnutím některých civilizačních posunů zanechává dojem. Určitě přečíst.

Zajímavá zmínka o Táboru svatých je v knize Douglase Murrayho Podivná smrt Evropy v kapitole Temné umění (str. Novela ne zcela neznámého autora cestopisů Jeana Raspaila pod názvem Tábor svatých se okamžitě po vydání v roce 1973 stala bestselerem. Její genezi popisuje autor následujícími slovy. Tento kultivovaný a světa znalý spisovatel jednoho rána hleděl z okna svého domu na pobřeží Středozemního moře a přepadla jej podivná předtucha. Svým vnitřním zrakem pozoroval, jak k pobřeží připlouvají čluny přeplněné zuboženými lidmi s vyhublými hnědými a černými dětmi, předvoj nekonečných zástupů pátrajících po nějakém nechráněném místě, kudy by se dalo proniknout do unaveného a přesyceného Západu. „Měl jsem je přímo před očima a uvědomil jsem si, jaké neřešitelné morální dilema pro nás představují. Spisovatel strávil psaním osmnáct měsíců a popsal budoucí Francii a Evropu pod náporem masové migrace z třetího světa. Vlnu spustí rostoucí přelidnění, zoufalá chudoba třetího světa a prudký pokles populace, jež žije v relativním blahobytu na starém kontinentě. Milion lidí vyrazí ve člounech na moře a další miliony vyčkávají, jak výprava na francouzskou Riviéru dopadne. Pozoruhodný je začátek knihy. Postarší distingovaný profesor poslouchá Mozarta a z okna pozoruje přistávající masu. Je sám, obyvatelé pobřeží dávno uprchli. V obývacím pokoji se náhle zjeví mladík divokého vzezření a nadšeně jásá nad záborem a budoucností v nové zemi. Na profesora vyštěkne: „Co tady ještě očumuješ, nad čím přemýšlíš, na to je pozdě. Vypadni!" „Asi máš pravdu," odpoví starší pán klidně, „můj svět dnešní ráno nejspíš nepřežije, rozhodl jsem se ale, že si ještě dopřeju malou radost v jeho posledních chvilkách. Katalyzátorem Raspailova příběhu je oznámení belgické vlády, že přijme hladové děti z Indie. Brána belgického konzulátu v Kalkatě se ale pod náporem zhroutí a vláda se marně pokouší rozhodnutí zvrátit. Konzula ušlape rozvášněný dav, z něhož se vynoří znetvořená postava vůdce, který vyhlásí pochod psanců třetího světa na Evropu. „A ze všech koutů světa se národy shromáždí a je jich jako písku v moři, zaplní celý obzor, obklíčí ležení svatých i milované město..." Text vychází ze Zjevení svatého Jana, 20. Je to vskutku nepříjemná četba. Mesianistický vůdce zástupů na pochodu do Evropy má odporný charakter, znetvořený obličej i tělo a živí se exkrementy. Groteskní je i popis chování zpustlého, vyhladovělého davu. Francouzská kritika knihu samozřejmě halasně odsoudila za rasismus. Před nadcházející hrozbou se v románu hroutí instituce francouzské republiky, nikdo neví, jak se k invazi bezbranných lidí, kteří co nevidět přistanou na pobřeží, má postavit. Politici se ztrácejí v bezobsažných debatách neschopni něco navrhnout, potácejí se mezi dvěma extrémy, zda ubožáky přijmout, nebo poslat ke dnu. Když se ale přece jen odhodlají a armáda dostane příkaz zasáhnout, generálové odmítnou čluny torpédovat. Církevní představitelé si sypou popel na hlavu za svůj blahobytný životní styl a žádají otevřené hranice, mediální celebrity se předhánějí v nadšení nad ohromnou příležitostí, jakou příchozí Francii přinášejí. Francouzští kritici vytvořili kolem bestseleru hradbu mlčení. Nakonec sice vyšlo mnoho překladů po celé Evropě, ale téměř bez výjimky jen v malých antiimigračních nakladatelstvích. Přesto něco z této antiutopické vize zanechalo v evropském povědomí stopu. Navzdory jejímu nakladatelskému osudu a jednomyslně odmítavým recenzím dva spisovatelé v americkém časopise The Atlantic v roce 1994 o Raspailově děsivé dystopii napsali, že „žádné literární dílo druhé poloviny 20. století nezneklidňuje tolik jako právě tato kniha".

V časopise Le Figaro Magazíne se Raspail nečekaně v roce 1985 k tématu své knihy vrátil, tentokrát s respektovaným demografem Gérardem-François Dumontem v článku Bude Francie v roce 2015 ještě francouzská? To bylo sousto pro francouzský establishment! Politici se předháněli, aby článek veřejně rozcupovali. Ministryně sociálních věcí Georgina Dufoixová prohlásila, že jí text připomíná nejdivočejší nacistické teorie, ministr kultury Jack Lang nazval časopis orgánem rasistické propagandy a názor autorů označil za směšný. Premiér Laurent Fabius vysvětloval poslancům, že se „imigranti podstatnou mírou zasloužili o bohatství Francie, a ti, kteří dnes manipulují s demografickou statistikou, jednají proti národním zájmům".

Dufoixová okamžitě vydala odhad ministerstva, aby dokázala, jak přehnané jsou projekce demografického růstu muslimů podle Raspaila a Dumonta, protože nepředpokládají snižující se porodnost přistěhovalců v příštích generacích. Oba autoři se ale dopustili jiné chyby, vycházeli ze stabilního počtu příchozích 59 000 ročně podle roku 1985. Oficiální statistika brzy ukázala, že žadatelů o azyl už za čtyři roky přibylo, roční průměr se zvedl na 62 000 a počet se trvale zvyšoval, takže v roce 2006 už dosáhl výše 93 000 a v roce 2013 činil dokonce 235 000 osob. Během posledních osmi let zvýšila imigrace počet obyvatel o 2,6 milionu.

Náhoda tomu chtěla, že v roce 2001 přeplněné plavidlo s kurdskými uprchlíky z Iráku přistálo na pláži pouhých 50 metrů od Raspailova domu, kde před čtvrt stoletím sepisoval svou knihu. Nápor 1500 lidí už tak trochu připomínal invazi. Teprve po třetím vydání a po deseti letech média připustila, že autor měl přece jen v něčem pravdu. Šestaosmdesátiletý spisovatel byl pozván do televizního programu a v překvapivě přátelské atmosféře mohl podotknout, že už ta jeho kniha není přece jen tak kontroverzní a že přistání Kurdů lze považovat za náznak jeho předpovědi. Nicméně uznal, že jeho vize flotily s milionem migrantů byla opravdu divoce přehnaná.

Ta kontroverzní a odmítaná vize Jeana Raspaila existovala v povědomí národů Evropy už dávno před krizí roku 2015. Dříve než každodenní zpravodajství zasáhly reportáže o přistávajících člunech přeplněných migranty z třetího světa a záběry dlouhých zástupů mladíků na pochodu, vyhmátl spisovatel potlačovanou obavu, která se netýkala jen Francie. Ať už si to politici uvědomují, nebo ne, za každoročně se zhoršující situaci nesou vlády odpovědnost, a to bez ohledu na své politické zabarvení. Oficiální statistiky ve Francii i jinde zakrývají, že počet cizinců ve Francii rapidně roste, přičemž využívají zákon, jehož smyslem bylo zabránit opakování praktik vichistického režimu. Na začátku tohoto století zákaz sice o něco zeslábl, ale vyhodnotit čísla a pokusit se o demografickou prognózu je ve Francii na výsost citlivá záležitost. Protože se zde nachází nejpočetnější a nejrychleji rostoucí komunita muslimů v Evropě, málokterý demograf by se odvážil publikovat křivku jejich početního růstu. Byl by okamžitě napaden z podpory nacionalistů. Pokud se to týká imigrační statistiky, nemluvě o demografické projekci, tak ve Francii se s fakty zachází jako s plastelínou. Není divu, že se lidé mnohdy raději spoléhají na to, co vidí kolem sebe.

Raspail a Dumont se sice nestrefili a v roce 2015 se islám nestal většinovým náboženstvím, ale výsledky průzkumu Ipsos uveřejněné v liberálním magazínu L'Obs 4. února 2016 ukázaly, že se 33,2 procenta žáků základních škol hlásí ke křesťanství a 25,5 procent k islámu. Nikdo soudný nemůže pochybovat, že islám má vítr v plachtách. Od Raspailovy dystopické vize uplynula dlouhá doba a jeho předpověď jednoho milionu přistěhovalců byla dávno překonána. Flotily malých lodí neustále připlouvají a dávno před krizí bylo možné předpokládat, že oficiální statistika legálních imigrantů kolem 200 000 ročně znamená stejný počet těch nelegálních. Úředníci soukromě přiznávají, že jediným důvodem, proč není počet podstatně vyšší a v poslední době nedosahuje německé úrovně, je mizerná reputace francouzské společnosti, migranty považované za rasistickou a nepřátelskou. Marianne zatím ještě muslimský šátek na hlavě nemá, ale některé hrůzné události už trumfly i Raspailovu představivost. Nikdy by jej nenapadlo, že by muslimský kapitán nařídil hodit křesťanské pasažéry přes palubu nebo že dva kluci podříznou uprostřed mše knězi a vláda jednoho nedělního rána v roce 2016 povolá ozbrojené těžkooděnce na ochranu katolíků při bohoslužbě v národní katedrále s hroby francouzských králů. Jak vidno, i ti největší proroci zkázy podcenili budoucnost.

Toto je zvláštnost dnešní knihy. Příběh krále Patagonie a Araukánie jsem znal již dříve a tak jsem očekával, že si přečtu příběh snílka a la Don Quijote, ale k tomu tak nějak nedošlo, na to je hrdina příliš velký magor... Historický příběh tak někde v pozadí je, ale tím, že je vypravěčem sám Antoine, je každé sdělení znovu a znovu doprovázeno výzvám k neexistujícím poddaným, generálům, opakovaným řečem o budoucích jednáních, poté co se ujme trůnu a tak dál... Ve finále jsem musel svůj názor poupravit a ano, tohle je knížka o snílkovi, ale naprosto toxickém snílku, který je přítěží svému okolí, nic než svůj vyblouzněný šlechtický majestát nevnímá a vším, co podniká se v této vsugerované představě utvrzuje.

Žánrové posuny, morální dilemata a předpovědi budoucího světa se propojují s kritikou společnosti, médií a politiky. Raspailova vize zůstává kontroverzní i přes pochybnosti o konkrétních detailech, ale její tematická síla zůstává důležitá pro diskusi o tom, jak moderní společnost reaguje na masovou migraci a dezorganizaci společnosti.

tags: #jean #raspail #temno #svatych