Z dětství si mnozí z nás odnesli z náboženství určité poučky a naučené fráze o tom, proč za nás Pán Ježíš zemřel, nad nimiž jsme tenkrát moc nepřemýšleli a kterým ani dnes většina z nás hlouběji nerozumí. Když se pak setkáme tváří v tvář s lidmi hledajícími, kteří se nás na to ptají, ale Ježíšovu smrt a spásu skrze ni prostě nechápou, anebo s těmi, kdo přímo odmítají takovou cestu spásy, nevíme, co jim na to říct. A jakmile na nás samotné dolehnou těžké kříže, Ježíšova smrt na kříži nám naši bolest moc neulehčuje, někdy i naopak: dere se nám ze srdce výčitka vůči Bohu.
Všimněme si, že se nikde nepíše, komu bylo to výkupné určené. V lidových představách přežívá od nepaměti představa, že člověka drží v zajetí ďábel, a tudíž je třeba ho z jeho vlády vykoupit. K tomu se přikláněli i církevní velikáni raného křesťanství, jako byli sv. Irenej, Ambrož či Jeroným. Zároveň jim však oponovali jiní teologové té doby, například svatí, kteří kladli důraz na jiná hlediska výkladu.
Boží zjevení naplněné v Ježíši Kristu nám osvětluje, že jediným vládcem nad veškerým stvořením, tedy i nad ďáblem, je Bůh. Ďábel může konat svoje dílo zkázy jen z tajemného Božího dopuštění, nemůže nijak determinovat Boha, pokud jde o dílo spásy. V kontextu spásy pojem vykupitel, vykoupení, výkupné, vykoupit či zaplatit znamená vskutku vykoupení, osvobození otroka z otroctví.
Nebývá tedy jen osvobození z/od něčeho pro někoho. Vykoupení tedy znamená osvobození z hříchu a zároveň pozdvihnutí celého bytí člověka pro nový život s Bohem. Nejprve jde o osvobození od hříchu, ale také o transformaci lidské přirozenosti; narušená přirozenost se má změnit ve smysluplný život s Bohem. Vykoupení je tedy projevem Božího milosrdenství a aktivity v dějinách spásy.
Svatý Anselm, ve spisu Cur Deus Homo, přišel s myšlenkou Božích práv: Člověk svým hříchem urazil Boha a Bůh má právo žádat odčinění těchto urážek. Odplatou za hřích je smrt; ale člověk sám tuto urážku neodčiní. V plnosti času tedy Bůh poslal svého Syna, aby na sebe vzal požadavek spravedlnosti a zástupně zemřel na kříži, čímž odčiní urážky a zachrání lidstvo. Anselmova interpretace klade důraz na Boží spravedlnost a čest, ale nezohledňuje potřebu uzdravení člověka a nového zdroje života.
Tajemství kříže se dříve a dodnes rozvíjí v různých směrech. Svatí Bonaventura a Tomáš Akvinský a další myslitelé vnímají tajemství kříže jako vyústění dějin spásy, ale s důrazem na Boha, který se sklání k člověku v jeho hříchu a nedokonalosti. Někdy bývá interpretace kříže jako zástupného trestu rozšířená hlavně v některých reformovaných kruzích, ale přežívá i v některých katolických prostředích. Velký důraz bývá kladen na spravedlivý Boží hněv, který se utišil trestem vykonaným na Ježíšovi; avšak to, co Bůh skutečně vyžaduje, není trest pro Boží hněv, ale odpuštění a smíření.
Texty Starého zákona (Exodus 6,6-7; Izajáš 63,16) ukazují, že Bůh usiluje o vztah s lidmi a že vykoupení znamená osvobození, nikoliv odčinění Božího hněvu. Obecně lze říci, že trest není cílem Božího plánu, nýbrž důsledek hříchu; Bůh touží po tom, aby lidé žili. Vykoupení tedy znamená, že Bůh sám se sklání k člověku, aby ho pozvedl z narušené přirozenosti do nového života s Bohem. Ježíšovo utrpení a smrt na kříži se chápe jako prostředek, který umožňuje toto smíření a záchranu, a to bez zobrazení Božího hněvu jako trestu pro nás samotné.
Podobně, v Novém zákoně je výklad oběti a smíření přiznán Ježíšově smrti na kříži: On je smírnou obětí za naše hříchy. 1.J 2,2 říká: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ Ř 3,25 dodává: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří…,“ a 2.K 5,18: „… (Bůh) nás smířil sám se sebou skrze Krista.“ Tyto texty ukazují, že Ježíšova smrt není placením výkupného ďáblovi ani usmiřováním Boha s lidmi skrze odčinění urážek, ale spíše zprostředkováním odpuštění a nového vztahu s Bohem.
Vztah kříže k symbolice a kultuře je složitý. Kříže různých tvarů a podob se používaly v dávných civilizacích a jejich využití v křesťanství má spíše historický a symbolický význam než nutně biblický. Dnes se kříž používá jako jeden z hlavních symbolů víry, ale původně to nebyl okamžitý výklad oběti. Srovnání řeckých slov stauros a xylon ukazuje, že popis Evangelií o Ježíšově popravě nemusí odpovídat moderní představě „kříže“ jako křížového nástroje. Stauros označovalo spíš vztyčený sloup či mučený sloup; xyʹlon znamenal kus dřeva. Biblia tedy často používá obraz mučednického dřeva, a nikoliv moderního kříže se dvěma břevny. Z tohoto hlediska se lze ptát, proč se křesťanství s tímto symbolem identifikuje, když samotné texty výslovně neukazují na kříž jako jediné boží prostředí spásy.
První křesťané nepřinášeli žádný náboženský symbol ani vyobrazení při uctívání. Pavel vybízel spolubratry, aby se vyhýbali modlářství, a nebyl důvod dávat kultuři zobrazení kříže. Podle některých autorit tedy praví křesťané nepoužívali kříž pro uctívání; křesťané poznávají pravou identitu podle lásky, ne podle symbolů. Ježíš svým životem ukazoval, že láska a služba druhým je skutečná identita následovníků, nikoli symbol.
Je důležité uvědomit si, že utrpení Ježíše a jeho smrt na kříži nejsou jen zobrazením bolestí, ale součástí vyššího poselství: Kristus nesl na sobě naše kříže a vyzývá nás, abychom se k Němu obraceli a následovali Ho i v časech utrpení. Utrpení je voláno k naplnění poslání, a tedy cesta, která vyžaduje odvahu a vytrvalost. V Ježíšově kříži se spojuje naše utrpení s Boží láskou a milosrdenstvím, a kříž nás učí vycházet ze sebe, jít druhým naproti a podat jim ruku.
Pohleďme na to, co Creda skutečně znamená pro nás dnes: „s pohledem upřeným Ježíše“ znamená nepřestávat hledět na Ježíše jako vzor vytrvalosti, oběti a naděje. Lidé se často ptají na to, jak prožít víru v konfrontaci s utrpením a s otázkami o zmyslu života. Odpověď spočívá v tom, že Ježíš kráčí po naších cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy i naše utrpení. Jeho kříž spojuje rodiny prožívající těžkosti, trpící děti, hlad, beznadějné situace a pronásledování - a ukazuje cestu k naději a životu.
Ve světle tohoto poselství se mladí i staří mohou naučit nosit svůj kříž s důvěrou a odvahou. Kristův kříž se stal znamením lásky, která přemáhá zlo a smrt; z něj plyne výzva k milosrdenství a pomoci druhým, zvláště těm, kdo trpí, potřebují slovo, nebo jen lidské gesto. Ježíš se na nás dívá a ptá: Pomůžeš mi nést kříž?
V závěru je důležité si uvědomit, že utrpení a smrt Ježíše jsou spojeny s vzkříšením a sesláním Ducha Svatého. Smrt Ježíšova má moc zahladit hříchy lidu a nahrazuje starozákonní oběti. Po zkáze Jeruzaléma roku 70 se už nic neobětuje; oběť smíření nebyla určena Bohu, ale lidem, aby se usmířili s Bohem. Vykoupení tedy znamená osvobození od hříchu a nový život s Bohem, který je projevem Jeho milosrdenství.
Je to tedy cesta, která vyžaduje oči upřené na Ježíše, protože jen tak lze poznat skutečné poslání života a vyhnout se ztrátě smyslu. Ježíšova smrt nebyla prostým trestem za hříchy; je to oběť lásky, která otevírá lidem cestu k plnému spojení s Bohem a k naději v život věčný.
- Ježíš jako vykupitel a oběť smíření spíše než prostředník trestu.
- Symbol kříže a jeho historické kořeny versus biblické pojetí oběti.
- Skutečné naplnění spásy skrze vzkříšení a působení Ducha Svatého.
- Výzva k následování Ježíše - nést svůj kříž s odhodláním a nadějí.
Krista trpícího cítíme blízko jako jednoho z nás, který sdílí naši životní cestu až do krajnosti. Z kříže, nástroje nenávisti, ztroskotání a smrti učí nás milovat a pomáhat potřebným. Kristova smrt a následné vzkříšení nabízejí naději a skutečné poznání smyslu života, které překračuje bolest a ztrátu.