I. Charakteristika
Předmět nebo akt, který v sobě nese skrytou informaci nebo je zkratkovitým odkazem na pojem, soustavu pojmů nebo událost se vztahem ke křesťanské → církvi a jejím dějinám.
Církevní symboly je možno rozdělit do několika základních skupin: slova, gesta, úkony a věci, obrazy, → atributy, prvky oblečení, barvy, čísla, znaky a architektonické prvky.
II. Slova
Nejvýznamnějšími symboly jsou slova.
Slovo jako první boží čin při stvoření světa (Gn 1, 1-31) v sobě nese mystický prvek.
Ježíš Kristus je Boží slovo učiněné tělem (Jan 1, 1-14).
Kázání je zvěstování Božího slova.
Slovo má důležitou roli v → liturgii při svátostných úkonech.
Často se symbolem stalo slovo cizího původu (např. hebrejské Hallelujah = chvalte Hospodina, Amen = tak jest, v pravdě).
V dobách před II. vatikánským koncilem, kdy byla liturgie vedena v latině, se stala symboly mnohá latinská slova (Gloria = sláva, Credo = věřím).
Slova, pronášená při liturgii, prožívala druhý život v lidové tradici, jako např. čarodějnická formule „hokus pokus“, odposlouchaná lidem z liturgického „hoc est corpus meum“ („toto jest mé tělo“, Mt 26,26), používaného při proměňování.
Některá často používaná slovní spojení a hesla byla vyjadřována zkratkami a ty se pak staly symboly (např. zkratka IHS, latinsky Iesus Hominum Salvator = Ježíš, Spasitel lidstva, se stala symbolem jezuitského řádu).
III. Gesta a úkony
S liturgií je těsně spjata také symbolika gest.
Ve vztahu ke → svátostem je to zejména vkládání rukou při udílení požehnání a při → svěcení → kněží, podání ruky na znamení smíření a odpuštění, nebo znamení kříže (pokřižování), které při katolické a pravoslavné liturgii činí kněz i ostatní účastníci.
Typickým gestem je též pokleknutí (při modlitbě, po vstupu do chrámu, před oltářem).
→ Mše svatá je symbolem, připomínajícím spasitelnou oběť Ježíše Krista, která nahradila starozákonní oběti zvířat (beránka).
Symboly jsou i všechny složky mše, zejména → eucharistie jako připomínka poslední večeře Páně (1 Kor 11,23-25), kde chléb a víno jsou symboly Ježíšova těla a krve obětovaného za hříšníky.
Eucharistie je nejvýznamnější ze svátostí, účinných znamení milosti Boží, které jsou však pro svou účinnost něčím víc než pouhými symboly.
IV. Kříž
Základním a nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, vyjadřující ústřední význam Kristova vykupitelského díla.
Zpodobňuje utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Zobrazení kříže má řadu variant, které nesou zvláštní významy.
Např. v římsko-katolické tradici má patriarchální či kardinálský kříž dvě břevna, z nichž dolní je delší, papežský kříž má tři břevna, z nichž horní je nejkratší a dolní nejdelší.
Pravoslavný kříž je podobný patriarchálnímu, ale přibývá spodní šikmé břevno.
Řecko-katolický kříž má toto spodní břevno vodorovné, ale stejně úzké jako horní břevno.
Kříž v sobě nese také ještě předkřesťanskou tradici: symbolizuje sjednocení protikladů, spojení čtyř světových stran a další významy, které se objevují u evropských, i asijských kultur (např. svastika /hákový kříž/, ve 20. století zneužitá německým → nacismem).
Křesťanská kultura přenášela podobu kříže na řadu objektů.
Typickým projevem je základní půdorys → kostelů a znamení kříže (např. při požehnání).
Kříž jako předmět (stolní, ruční, závěsný) nabyl funkce amuletu, který měl přinést ochranu a pomoc.
Kříž se stal znamením vojenských tažení - → křížových výprav - proti jinověrcům a odpadlíkům a za osvobození Svaté země (Palestiny).
Křížová výprava (cruciata) a její účastníci - křižáci nesou kříž ve svém pojmenování.
Křižáci přijímali znamení kříže žehnáním a nesli znak kříže na ramenou.
Kříž byl nošen před jejich vojskem při cestě i při vlastních bitvách jako → korouhev.
V. Věci a obrazy
Církev sama je symbolickým tělem vzkříšeného Ježíše Krista.
Hmotné artefakty církevního života (chrámy, oltáře, sochy, obrazy, barvy) jsou rovněž symboly, kterými se zabývá → ikonografie.
Obrazy a sochy → světců obsahují prvky (atributy), které symbolizují jejich životní příběh a vztah k Bohu a podle nichž je lze rozeznat.
Např. Panna Marie neposkvrněná (immaculata) je zobrazována s dvanácti hvězdami okolo hlavy, stojící na zeměkouli a srpku měsíce, a nohama přišlapuje hada.
Panna Marie (sedmi) bolestná (septem dolorosa) je zobrazována s jedním mečem nebo sedmi meči v srdci.
Sedm mečů odkazuje na sedm Mariiných bolestí.
O meči v Mariině srdci mluví Simeonovo proroctví (Lk 2,35).
Sv. Kateřina Alexandrijská se zobrazuje nejčastěji s kolem posázeným noži nebo hřeby, mečem a prstenem.
Atributy sv. Barbory jsou kalich s hostií a věž se třemi okny.
Významným symbolem v českých církevních dějinách bylo zobrazení husy, kalicha a kříže.
Husa, resp. „hus“ byl kryptogram, který M. Jan Hus sám používal.
Toto slovo, odvozeno od Husova jména, pak dalo název celému hnutí, i když zpočátku jen hanlivý, používáný nepřáteli husitů.
Zobrazení husy však nemá žádný další ikonografický a biblický podtext.
V rukopisech bylo používáno k odlišení dvou stran, převážně dvou vojsk.
V → iluminacích jsou proti sobě stavěny husa (kalich) za reformní stranu a kříž za stranu katolickou (římskou).
Eucharistický → kalich, používaný při sv. přijímání na památku večeře Páně, symbolizoval od počátků křesťanství Krista a jeho utrpení.
Od 15. století se kalich, vyjadřující návrat → laikům předtím odepírané složky eucharistie (vína - krve Páně), stal symbolem → české reformace.
Býval zobrazován (např. na štítě, náhrobcích) buď samostatně nebo s hostií (přijímání pod obojí).
Kalich postavený na knize (→ bibli) používají jako svého znamení české evangelické církve navazující na → Jednotu bratrskou.
Ke → křesťanství, ale i jiným náboženstvím a ideologiím, patří jako symbol také obraz hvězdy.
Hvězda symbolizovala zjevení Boha nebo ohlašovala významnou událost.
Pro křesťanství je hvězda (betlémská) oznamovatelkou narození Spasitele (Mt 2,2; 2,9).
Dalším příkladem je zobrazení sedmi hvězd, symbolizujících anděle sedmi církví (Zj 1,20) nebo dvanácti hvězd v koruně ženy sluncem oděné (Zj 12,1).
Křesťanské hvězdy nemají jednotný tvar.
Šesticípá hvězda tvořená dvěma rovnostrannými trojúhelníky (→ Davidova hvězda - hebrejsky „magen David“) se stala od 16. století symbolem → Židů, později symbolem hnutí → sionismu a obnoveného Státu Izrael.
V prvních staletích po Kristu užívali křesťané pro sebe a církev symbolu ryby (z řeckého ICHTYOS - Iésús Chrístos Theú (h)Yios Sótér = Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).
Starokřesťanskými symboly byly také kotva (značící spásu) a holubice (duše, která dosáhla míru).
Symbolem křesťanské církve je i loď, symbolizující naději v bouřích pozemského života (Lk 8, 22-25).
Symbolem Ježíše Krista je obětní beránek, který snímá hříchy světa.
VI. Barvy a oděvy
V souvislosti s vývojem liturgie se ustálila v křesťanské symbolice také typologie barev.
Mešní roucho má barvu odpovídající liturgickému kalendáři.
V období → postu a o → suchých dnech má roucho barvu fialovou, v období adventu fialovou a růžovou, o svátcích Páně, Panny Marie bílou, o nedělích a v mezidobí (od Zjevení Páně do Popeleční středy a od svatodušních svátků do adventu) zelenou.
Černou mělo roucho barvu na Velký pátek, na den památky zemřelých a při zádušních mších.
Purpurová (červenofialová) je barvou kardinálů.
Papežskými barvami je bílá (stříbrná) a zlatá.
I v judaismu (židovském náboženství) byl barvám připisován význam.
Za čtyři barvy tóry jsou označovány světlá šarlatová červeň, tmavá purpurová červeň, purpurová modř (fialová) a bílá.
Z těchto barev byly utkány přikrývky a záclony stánku s archou úmluvy (Ex 26,1-31).
Purpurová barva je znakem důstojnosti → králů v obou náboženstvích.
Symboliku v sobě skrývají i oděvy duchovních, → řeholníků a řeholnic.
Podle jednotlivých částí oděvu duchovního je možno rozpoznat stupeň jeho svěcení a jeho postavení v → církevní hierarchii.
Na vrcholu církevní hierarchie stojí → papež.
I když je hodností → biskup, odlišuje se i určitými odznaky církevní moci.
Především má rybářský prsten (pečetní prsten s vyobrazením sv. Petra s rybářskou sítí).
Prsten je také odznakem → kardinálů, biskupů a → opatů a je církevním symbolem stvrzujícím významné závazky (sňatky, vstup do řádu).
Dalšími dvěma papežskými → insigniemi jsou tiára a berla ve formě kříže.
Tiára (pokrývka hlavy, též triregnum) byla ozdobena původně jednou korunou, časem k ní byly přidány ještě další dvě (nejpozději od pontifikátu Benedikta XII. v průběhu 14. století).
Tiára měla symbolizovat duchovní správu papeže nad světskou i duchovenskou částí světa.
Biskupy i papeže odlišují od ostatních duchovních další prvky v oblečení i insigniích.
Kněží jsou odlišeni od duchovních s nižšími svěceními tím, že při svěcení dostávají bílé roucho (albu), štolu (bílý látkový pás kolem krku) a vrchní roucho (ornát neboli kasulu).
Na nejnižším stupni církevní hierarchie stojí → jáhen, který je od ostatních duchovních odlišen štolou přepásanou šikmo z levého ramene k pravému boku (na rozdíl od kněze a biskupa, kteří ji nosí volně kolem krku).
Řeholníci a řeholnice používali a používají oblečení s různými církevními odznaky (např. růžence, kříže) podle regulí svého řádu.
Pro všechny řády je typická skromnost ve způsobu odívání a ve volbě barev.
Koruna (u papeže tiára) byla znakem panovnické hodnosti a důstojenství.
Je symbolem slunce a světla.
Objevuje se i v mimokřesťanských kulturách.
Koruna bývá atributem Panny Marie i některých dalších křesťanských světců.
Trnová koruna Ježíše Krista je symbolem, který současně značí utrpení, vykupitelské dílo i královskou důstojnost.
Novověkým symbolem je → synagoga se spadlou korunou, která měla znázorňovat, že křesťanství převzalo od Židů Boží vyvolení.
IV. lateránský koncil (1215) nařídil povinné odlišení židovského obyvatelstva zvláštními prvky v oblečení.
Odlišení mělo různý charakter v různých zemích.
Typickými prvky byly klobouk pro muže a závoje či čepce pro ženy.
Pozůstatky tohoto oblečení se dodnes dochovaly v oděvu ortodoxních židů (chasidů).
Obecně byla již od středověku používána žlutá barva v různých prvcích oblečení označujících Židy.
VII. Písmena a čísla
Řecká písmena Alfa a Omega jsou symboly počátku a konce světa, a tedy boží vševlády nad světem (Zj 1,8).
Hebrejská písmena (Alef až Tav) označují části žalmu 119.
Zcela zvláštní symboliku mají čísla.
Čísly je zdůrazněn význam událostí a jevů, zejména biblických (starozákonních i novozákonních) událostí.
Podobný symbolický význam čísel je doložitelný i u jiných náboženství.
Zvláště důležitá jsou v církevní symbolice prvočísla: jeden je Bůh, číslo tři značí Nejsvětější trojici (Otce, Syna a svatého Ducha), bohoslužebný úkon se opakuje třikrát (trojí znamení kříže při žehnání nebo trojí pití kněze z kalicha při eucharistii).
Sedmého dne, poté co stvořil svět, Bůh odpočíval (Gn 2,2), Jákobův syn Josef předpověděl Egyptu sedm let úrodných a sedm let hladových (Gn 1,1-32).
Další zmínky o čísle sedm jsou v bibli zejména v Ex 23,10n; Ex 23,25-37 (sedmiramenný svícen); Jos 6,4; Sd 16,13; Lk 8,2; Mk 8,5-8; Zj 1,4; 4,5; 5,1-6.
Významná jsou i další čísla: čtyři - celistvost světa (čtyři živly, světové strany, ramena kříže), šest - den stvoření člověka (Gn 1,26-31), tři šestky jsou symbolem božího nepřítele (Zj 13,18), deset bylo Hospodinových přikázání (Ex 20,1-17; Dt 5,6-21), deset bylo moudrých i bláznivých panen v Ježíšově podobenství (Mt 25,1-13), Ježíš uzdravil deset malomocných (Lk 17,11-19), církvi je odváděn → desátek - desátý díl úrody (Gn 14,20; Mal 3,10).
Desítka též znamená splynutí božského (číslo 3) a lidského (číslo 7) elementu.
Dvanáct bylo synů Jákobových a izraelských kmenů (Gn 35, 22-26), dvanáct bylo Ježíšových apoštolů(Mt 10,2-4; Mk 3,16-19; Lk 6,13-16), dvanáct je hvězd v koruně ženy sluncem oděné (Zj 12,1).
Číslo čtyřicet je počtem let, během nichž lid Izraele bloudil po poušti (Ex 16,35), čtyřicet dní se Ježíš postil na poušti (Mt 4,1-11; Mk 1,12-13; Lk 4,1-13), po čtyřicet dnů se Ježíš po ukřižování zjevoval učedníkům (Sk 1,1-14).
Neboli závěr
Literatura zahrnuje řadu prací o symbolice světla, kalichu, hvězdách, barvách a oděvech v církevní ikonografii a liturgii.
