Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Dnes budeme pokračovat v sérii o křesťanské zralosti a půjdeme společně do Janova evangelia 17. Je to velmi známý text, modlitba Pána Ježíše Krista, velekněžská modlitba, přímluvná modlitba, skutečná modlitba Páně. Z Boží milosti bych chtěl strávit nějakou dobu v této kapitole, vysvětlit tento text a aplikovat ho do našich životů a do života našeho sboru s ohledem na téma, jímž se zabýváme, tedy s ohledem na křesťanskou zralost. Dnes zůstaneme jenom u prvního verše, a v podstatě jenom u jeho první části. Než ale půjdeme k tomuto textu, pojďme se nejdřív pomodlit.
I. Ježíš se modlí
J 17:1 Toto Ježíš pověděl, pozvedl své oči k nebi a řekl: „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“
Podívejte se, jak se Pán Ježíš modlí! Modlitba je pro něj něco naprosto přirozeného. Mluví s učedníky, potom mluví s Otcem - a nevidíme žádný velký rozdíl. Jediný rozdíl je v tom, že když mluví s učedníky, dívá se na ně, když mluví s Otcem, hledí k nebi. Modlitba pro něj není obřadem nebo náboženskou povinností. Ježíš neříká modlitbu, ale mluví, modlí se. Modlitba pro něj není náboženským úkonem, ke kterému by se musel nutit, ale je naprosto přirozenou součástí jeho vztahu s nebeským Otcem. Ježíš rozmlouvá se svým Otcem. To je jeho modlitba.
Pán Ježíš Kristus se stal člověkem. Vzal na sebe lidské tělo. Nevstoupil do lidského těla - to dělají démoni, kteří chtějí ovládat lidské tělo, ale především mysl a vnitřního člověka. Ježíš to neudělal. Co udělal? To Božské Slovo vneslo život do lůna Panny Marie. Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží (Lukáš 1:35). Ježíš neměl fyzického, tělesného otce, ale stal se člověkem Boží mocí skrze Marii. Jeho tělo bylo utvořeno v těle Marie, a proto bylo celé lidské. Byl člověkem úplně stejně jako každý jiný, kromě jediné věci - kromě hříchu. Byl počat Duchem svatým, proto v jeho těle nepřebýval hřích. Hříšná Marie nosila ve svém lůně svaté dítě a porodila syna, který byl svatý. Byl člověk jako každý jiný. A přece byl úplně jiný, protože byl svatý.
Je to velmi podobné tomu, co se stalo na počátku - ze stvoření, které již existovalo, Bůh vzal materiál, prach země, a vdechl do něj dech života a člověk se stal živou duší. To byl první Adam. Tady je druhý Adam, který byl sám tím Duchem oživujícím, původcem života a vzal již existující materiál, a sám se stal člověkem v lůně Marie. První Adam měl vztah s Bohem, ale protože mohl zhřešit, zhřešil, a vztah s Bohem byl zničen, přerušen, přerván. Místo lásky k Bohu a vztahu s ním se objevila nenávist a vzpoura, do níž se rodí všichni potomci prvního Adama, tady úplně každý člověk zplozený mužem. Ale druhý Adam je jiný - přichází na svět jako svatý, tedy oddělený od hříchu. Je svatý, protože Bůh je svatý a on je plně Bůh a plně člověk. Vždycky miloval nebeského Otce a tato láska přetrvává v každém okamžiku jeho pozemského života. Neustále chodí s Bohem, bez jediného přerušení s ním má trvalý vztah - jako člověk má vztah se svým nebeským Otcem. Jeho přirozenosti jsou oddělené, nesmísené, neprostupují jedna druhou, ani jedna druhou nevytlačují, ani se navzájem neomezují, ale jsou obě v plnosti v jedné osobě. První Adam se stal člověkem, aby padl a zničil svůj vztah s Bohem. Druhý Adam se stal člověkem, který měl v lidském těle dokonalý vztah s Bohem, ale kvůli tomu nepřišel. Přišel, aby tento vztah byl na jediném lidském těle zničen, a díky tomu mohl být vztah mnoha lidí s Bohem obnoven.
Ježíš vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou smrtí na kříži. Jeho dokonalý vztah s Otcem byl rozlomen, protože Otec na něj vylil svůj hněv, který byl namířený proti hříchům všech vyvolených. Cílem Ježíšova příchodu nebylo rozbít dokonalý vztah s Otcem, přesto to přímo souviselo s vykupujícím dílem na kříži. Když se Ježíš modlil v horní místnosti, zbývaly ke kříži už jen hodiny. Ježíš to dobře věděl a my to můžeme vidět i v této modlitbě. Boží syn svou modlitbou, resp. svými modlitbami, ukazuje na svůj trvalý a dokonalý vztah s nebeským Otcem. Ježíš miloval Otce, i když byl v lidském těle vždycky celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a ze vší své síly (Lk 10,27). Tato láska k Bohu se mimo jiné projevovala také tím, že trávil s Bohem čas o samotě na modlitbách a že se stále modlil. Tím nám ukázal, jak vypadá dokonalý vztah s Bohem. Ježíš je druhým Adamem, je obrazem dokonalého lidství. Na něm můžeme vidět, jak má vypadat člověk, který miluje Boha. Jednou z jeho charakteristik je modlitba.
II. Ježíš se modlí za učedníky
Hned na začátku své veřejné služby uzdravil Ježíš v Kafarnaum mnoho lidí. Druhý den ráno ho lidé hledali, ale co dělal Ježíš? Marek 1:35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vydal se na pusté místo a tam se modlil. Když se zvěst o něm šířila a lidé se scházeli, aby ho slyšeli a byli uzdravováni ze svých nemocí, co dělal Ježíš? Lukáš 5:16 … odcházíval na pustá místa a tam se modlil. Když si vybíral svých dvanáct učedníků, modlil se celou noc. Když potom učedníci viděli, jak se modlí - a nezapomeňte, že to byli Židé a modlitba patřila k jejich životu a k jejich náboženství, ale když viděli, jak se modlí Ježíš, prosili ho, aby je naučil modlit se. Když vyučoval zástupy a potom je nasytil chlebem a rybami, propustil je a sám odešel na horu, aby se o samotě modlil (Mt 14,23). Často vyučoval o modlitbě a káral pokrytecké modlitby farizeů a zákoníků. Když slavil s učedníky poslední hod beránka - a to bylo předtím, než je vyučoval o Duchu svatém - vzal chléb, vzdal díky a lámal ho. Potom vzal víno, vzdal díky a podal jim kalich, aby z něho pili. Pak je vyučoval a nakonec se zase modlil. Po téhle modlitbě: Jan 18:1 … odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. Co tam dělal? Modlil se. Vzal Petra, Jakuba a Jana, aby se s ním modlili, ale oni spali. Ale Ježíš se modlil. Když byl potom zrazen a zatčen, když byl ukřižován a visel na kříži, zase se modlil, aby Otec odpustil těm, kteří ho ukřižovali, protože nevěděli, co činí (Lk 23,34). Po svém zmrtvýchvstání vystoupil k Otci na nebe, sedí po jeho pravici, a co dělá? Římanům 8:34 Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Židům 7:25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. 1 Jan 2:1 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.
A to nás vede k druhému bodu dnešního kázání: II. Ježíš se modlí za učedníky. Ježíšova modlitba byla vyjádřením jeho vztahu s Otcem. Často se modlil, intenzivně se modlil, a také se modlil cíleně. Někdy lidé přistupují k Bohu a vyprávějí Bohu, jak se mají, co prožili, co si myslí, co by si přáli, jak se cítí a podobně. Když to dělají ve shromáždění, nemusí to být modlitba; často bývá to vyprávění o sobě, které nijak nepomáhá ostatním. Modlitba, kterou Ježíš učí, je však vztah k Otci v duchu lásky, chvály a prosby. Na prvním místě má Boží slávu - a ještě se dostaneme k obsahu té jeho modlitby, takže to uvidíme ještě víc, ale od šestého verše se přimlouvá za své učedníky. Neprosí za svět, ale prosí za ty, které mu Otec ze světa dal. Za ně se přimlouvá a modlí se za veliké věci v jejich životech. Později téže noci Ježíš vyléval své srdce před Otcem. Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana, aby se s ním modlili, ale poodešel od nich a sám vyléval své srdce před Otcem. Řekl učedníkům, jak a za co se modlil, jinak by to nemohli vědět, protože spali, ale bylo to mezi ním a Otcem.
III. Ježíš je vzorem pro učedníky
Abychom pochopili Ježíše jako Boha na Zemi modlícího se k jeho Otci v nebi, potřebujeme si uvědomit, že věčný Otec a věčný Syn měli věčný vztah před tím, než Ježíš na sebe vzal podobu člověka. Prosím přečtěte si Jan 5:19-27, zejména verš 23, kde Ježíš učí, že Otec poslal Syna. Ježíš se nestal Synem Otce, když se narodil v Betlémě. Izajáš 9:6 nám říká, že Syn byl dán a Dítě bylo narozeno. Ježíš byl vždy částí trojjedinosti, spolu se Svatým Duchem. Trojjediný vždy existoval, Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch - ne tři Bohové, ale jeden Bůh existující jako tři osoby. Ježíš učí, že on a jeho Otec jsou jedno (Jan 10:30), míníc tím, že on i Otec jsou z jedné podstaty. Otec, Syn a Duch jsou tři osoby existující jako Bůh.
Když Ježíš, Boží Syn, vzal na sebe bezhříšnou lidskost, přijal také podobu služebníka, zanechav nebeské slávy (Filipským 2:5-11). Jako Bohočlověk se musel naučit poslušnosti (Židům 5:8) k jeho Otci, když byl pokoušen satanem, falešně obžalován člověkem, zavrhnut jeho lidmi, a nakonec ukřižován. Jeho modlitba k nebeskému Otci byla žádostí o moc (Jan 11:41-42) a moudrost (Marek 1:35, 6:46). Jeho modlitba ukazuje jeho závislost na Otci v jeho lidskosti, aby splnil Otcův plán vykoupení, o čemž svědčí Kristova modlitba v Janovi 17. Jeho modlitba ukazuje, že se úplně pokořuje vůli svého Otce, tedy aby šel ke kříži a zaplatil trest (Matouš 26:31-46).
Není problém v tom, že se Bůh Syn modlí k Bohu Otci, anebo s ním mluví. Jak už bylo zmíněno, oni měli věčný vztah už před tím, než se Kristus stal člověkem. Tento vztah je líčený v evangeliích, takže můžeme vidět, jak Boží Syn ve své lidskosti vykonal Otcovu vůli a vykoupil spasení pro své děti (Jan 6:38). Kristova neustálá poslušnost vůči nebeskému Otci byla umožněna a udržovaná skrze jeho modlitební život. Ježíšovy motlitby k nebeskému Otci nesnižovaly jeho božství. On nám sděloval, jak důležité je i v bezhříšném lidském těle mít potřebný modlitební život tak, jak to chce jeho Otec. Ježíš modlící se k Otci byla demonstrace jeho vztahu uvnitř trojjedinosti a vzor pro nás, jak se musíme spoléhat na Boha skrze modlitbu za sílu a moudrost, kterou potřebujeme.
Jestliže Ježíš je Bůh, jak se mohl modlit k Bohu? V dobách krize bylo potřeba utíkat se do útočišť a ospravedlňovat osobní modlitbu skutečností, že i Ježíš se modlil; bylo tedy namístě, aby i křesťan mohl dělat totéž co on, modlit se o samotě, jako jednotlivec. V době znovudocenění modlitby a jejího prohloubení je Ježíš opět podstatným opěrným bodem pro všechny otázky kolem modlitby: jak, kde, proč, kdy se máme modlit. On je zároveň vzorem i učitelem modlitby. Vzorem a učitelem, ale nejprve vzorem a pak učitelem. Svou božskou pedagogikou podnítil touhu apoštolů, když v nich vzbudil výkřik, který je vlastní každému učedníkovi Páně: „Nauč nás modlit se“ (Luk 11,1-2).
Mohli bychom na pedagogické úrovni tvrdit: v Ježíšovi, učiteli a vzoru modlitby, jsou vyřešeny všechny námitky proti modlitbě, jsou dány všechny pozitivní důvody pro naši modlitbu, pod podmínkou, že se modlíme s ním, jako on, podle jeho učení, až po vědomí, že život v Kristu je pro křesťana vázán na modlitbu, že máme být v něm, aby v nás prodloužil svou zkušenost synovského vztahu k Otci v poutu samotného Ducha synovství. Podle evangelijního svědectví není totiž modlitba okrajovou nebo dobrovolnou záležitostí existence Syna a Mesiáše: je v centru jeho zkušenosti, jeho poslání, jeho velikonočního tajemství.
Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum?“ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista?). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“, říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem „Ježíš“ na rtech, jako svatá Jana z Arku. „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit“ (Mt 11,27). „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18).
Ježíšovo tělo a jeho modlitba. „ne že by snad někdo otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Já jsem chléb života“ (Jan 6,46-48). Osvojitelnými technikami si nevynutíme znalost absolutna: Bůh se sám svobodně vydává, sám se vykládá ve svém Synu, dává nám Slovo, které sytí hladovějící duši. Dovídáme se, že člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby (Gn 1,27), aby neviditelný Bůh do něho jednou mohl vložit svůj dokonalý obraz (2 Kor 4,4; kol 1,15), své dokonalé vyjádření ( Žl 1,3).
„Ježíš z Nazareta tedy nezjevuje v první řadě sebe, ale celým svým životem a působením zásadně ukazuje na Otce (např. Jan 14,9). Ježíš klade jako jednorozený Syn do středu svého zájmu Otce, který je tak jeho Bohem. Právě v tomto smyslu také Ježíš naplňuje ideál ryzího monoteismu, který tkví v tom, že se Bohu-Otci dává ve vlastním srdci skutečně první místo. Toto zjevování Otce s sebou ale nevyhnutelně jako vedlejší „efekt“ nese zjevování Syna, jeho osobní identity ve vztahu k Otci. Proto také tajemství Trojice v zásadě říká, kým Ježíš je.
(Poznámka: text pokračuje v náznacích o troji, o utrpení a naději skrze Krista, o důrazu modlitby ve společenství s Otcem, a o tom, že modlitba je středem křesťanského života a církve - zřetelná teologická reflexe a praktické výzvy pro věřící, včetně praktických doplňků o osobním modlitbovém životě, předkládané v rámci kázání a zaměření na Jan 17 a související texty.)
