Ježíš (řec. I·e·sousʹ) odpovídá hebrejskému jménu Ješua, které znamená „Jehova je záchrana“. Toto jméno nebylo nijak neobvyklé; tehdy se jmenovalo mnoho mužů, a proto se k němu přidávalo označení jako „Ježíš Nazaretský“. Titul „Kristus“ je odvozen z řeckého slova Chri·stosʹ, což je ekvivalent hebrejského Ma·šiʹach (Mesiáš) a znamená „Pomazaný“. Výraz „pomazaný“ byl používán i pro Mojžíše, Árona a Davida, avšak postavení a služba Ježíše Krista byl vyšší a zcela jedinečný.
Ježíš jako jediný je tedy „Kristus, Syn živého Boha“. Předlidská existence. Život osoby, která se stala Ježíšem Kristem, nezačal na zemi; Ježíš mluvil o své předlidské existenci v nebi. V Janovi 1:1-2 se uvádí jméno, které měl v nebi: „Na počátku bylo Slovo [řec. Loʹgos] a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo bohem.“ Jehova je věčný a nemá žádný počátek. Slovo bylo s Bohem od „počátku“, což odkazuje na počátek Božích stvořitelských děl.
Boží Syn, Slovo, byl použit jako prostředník při stvoření: „všechny věci byly stvořeny skrze něj a pro něj“ a „v něm bylo všechno stvořeno“. Syn nebyl spoluvlastníkem stvoření; jeho úloha byla prostřednictvím Ducha svatého a působení Boží moci. Jehova je zdroj veškerého života, a proto i ti, kteří byli stvořeni, mu za svůj život vděčí. Slovo bylo Boží mluvčí, jehož prostřednictvím Bůh předával poselství lidem i nebeským bytostem.
Zmoudření a „Slovo“ v Božím plánu
V Příslovích 8:22-31 je personifikovaná Moudrost, která bývá interpretována jako obraz Božího Syna v předlidské existenci. Mnozí raní křesťané chápali tuto pasáž jako popis Syna Všemohoucího před stvořením Země. Ačkoliv v hebrejštině je slovo pro „moudrost“ ženského rodu, neznamená to, že Bůh je ženského rodu; jde spíše o obrazné vyjádření. Stejně tak „Slovo“ („Logos“) se používá k popisu Krista jako Božího mluvčího a prostředníka, skrze něhož se zjevuje Boží záměr pro lidstvo.
Apoštolové a raní křesťané zdůrazňovali, že Kristus představuje „Boží moc a Boží moudrost“ a že „Kristus se nám stal moudrostí od Boha, také spravedlností a posvěcením a propuštěním skrze výkupné“. Jako „jediný zplozený Syn“ nebyl ostatní duchovní tvorové vnímáni jako božského původu; byli Božími syny, ale Ježíš byl zvláštním způsobem stvořen jako prostředník a mluvčí Boha. Slovo tedy slouží jako prostředník mezi Bohem a lidmi a zjevil se i jako Mesiáš, Spasitel a Pán.
Role Slova v komunikaci s lidmi a anděly
Jehova používal svého Syna k předávání pokynů a poselství „Božího Syna“ lidem a duchovním synům. V Edenu a při dalších Božích zjeveních je Syn viděn jako prostředník, který mluví s lidmi a zastupuje Boha na zemi. I v Janově evangeliu jsou verše, které ukazují, že Ježíšova autorita a jeho slova jsou spojeny s Otcem a Boží zjevným poselstvím pro lidstvo.
Ježíš sám uvedl, že „Co vyučuji, není moje, ale patří tomu, kdo mě poslal.“ Tím potvrdil svou roli Slova, které Boží Syn reprezentuje na zemi. Po svém návratu do nebeské slávy Ježíš stále nese jméno „Boží Slovo“ a je považován za mluvčí Boha.
Ježíš a Bůh: jednotnost a rozdíl postavení
V Janově evangeliu Ježíš hovoří o tom, že Otec je větší než on a že se modlí k Otci, který je jediný pravý Bůh. Z tohoto kontextu vyplývá, že Ježíš i jeho Otec jsou jedním v cíli a vůli, nikoli totožnými jako osoby. Apoštolové dále učili, že Bůh je jeden a že Otec, Syn a Duch Svatý tvoří jednotu Boha, nikoli tři bohy.
V několika pasážích Ježíš ukazuje svou podřízenost Otci a svou roli prostředníka. Tato jednotnost mezi Otcem a Synem není totožností, ale souhlasem v díle a misi - spása lidstva prostřednictvím oběti a vykoupení. Ježíšova modlitba za jednotu učedníků ukazuje, že cílem je, aby „všichni byli jedno, jako jsou Jana 17:21“ a aby i oni byli vedeni Duchem svatým.
Ježíšova ustanovení a Kristocentrické vyznání
V Izaiáši 9:6 se předpověď týká Mesiáše, který bude nazván „Silný Bůh“ a „Věčný Otec“, a bude mít zvláštní postavení v Božím plánu. Ježíš sice není „Všemohoucí Bůh“, ale je Stvořitelem a Pánem, Syn Boží. Jeho role zahrnuje jak službu na zemi, tak vyvýšení a získání vykoupení pro lidstvo.
V Novém zákoně jsou klíčové momenty, kdy Ježíš potvrzuje, že je „Jedno s Otcem“ v kontextu skutků a slova. Když Ježíš říká „Já a Otec jsme jedno“, hovoří o jednotě v plánu, skutku a odpovědnosti vůči lidem. Učení o Trojici, podle kterého je Bůh jedním bytím v třech osobách, vychází z interpretace těchto pasáží a z kontekstu celého Nového zákona.
Historie Ježíšova života a zjevení
Ježíš Nazaretský byl židovský kazatel, který hlásal brzký příchod Božího království a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané ho považují za Božího Syna a Spasitele; islám a některé jiné tradice ho uznávají jako významnou duchovní postavu. Základem poznání Ježíšova života jsou Nový zákon, zejména evangelia. V 19. století vzniklo historické zkoumání Ježíšovy existence, které rozlišovalo mezi historickým Ježíšem a teologickým významem jeho života.
Historická vědecká analýza ukazuje, že většina historiků považuje Ježíše za reálně existujícího rabína a reformátora, s veřejným působením téměř tři roky. Narození a smrt Ježíše jsou popsány v evangeliích Matouše a Lukáše, ačkoli přesné datum narození není jednoznačné. Ježíš byl ukřižován během Pesachu, a samotné datum ukřižování se historikům liší.
Vyznání víry a reflexe nad Kristovým posláním
Náboženská víra vychází z odpovědnosti, pokání a lásky. Ježíš a jeho následovníci kladli důraz na pokání, odpuštění, milosrdenství a vyhledávání Božího království uvnitř srdce. „Přijď království tvé“ znamená přijetí božských postojů - lásky, míru, toleranci a odpuštění - a očekávání Ducha svatého, který upevňuje víru a vede k určitému životnímu postoji.
Svátek Ježíše jako Krále světa připomíná Kristovu královskou autoritu a jeho svrchovanost nad dějinami. Je to připomínka, že Kristus je cíl a naplnění lidských touh a nadějí.
Historické a teologické diskuse o Ježíšovi pokračují i v moderní době, a to jak v rámci akademického bádání, tak v osobních hledáních víry. Křesťanství nadále vychází z poznání Ježíšova života, jeho učení a jeho vykoupení, a to jak v duchovním, tak historickém rozměru.