Před mnoha lety jsem si uvědomil, že světem vládnou ideje. Karel Marx měl určité ideje o politice a ekonomii (zvané komunismus), v jejichž područí žily milióny lidí po větší část dvacátého století. Stejná ideologie dosud ovládá více než miliardu obyvatelek a obyvatel Číny. Běžný člověk si často neuvědomuje filosofické pilíře svého jednání, a přesto je určitými převládajícími filosofiemi či idejemi silně ovlivňován. Například teenager, který se obléká do černého, hyzdí si tělo a soustavně poslouchá rockovou hudbu opěvující smrt, pravděpodobně nepřečetl ani jedinou knihu o filosofii nihilismu; ona však určuje vzorce jeho myšlení a chování. Jsou milióny Američanů, kteří by nedokázali jakkoli popsat filosofii postmodernismu, a přesto podle ní řídí svůj každodenní život. Nesprávné ideje mohou mít zničující dopad. Proto jsem rozhodně pro zdravé učení. Naše představy o Bohu, člověku, hříchu a spasení mají hluboký vliv na naše uvažování, cítění, jednání a vzájemné chování. Výsledkem zdravého učení jsou zdravé mysli, zdravá srdce a zdravé vztahy. Výsledkem nesprávného učení bývají porušené mysli, zlomená srdce a rozbité vztahy.
Před pár lety jsem četl knihu nazvanou The Cruelty of Heresy (Krutost hereze) [Morehouse Publishing, 1993] od episkopálního biskupa C. Fitz Simonse Allisona. Ve snaze vysvětlit svým studentům význam raných církevních koncilů a kréd si Allison začal klást otázku: „Co potká člověka, který následuje heretické učení?“ A zjistil toto (str. 17): „Okamžitě se ukázalo, jak jsou heretická učení krutá a jakou přitom mají v současnosti převahu.“ Pokračuje tímto brilantním postřehem (tamtéž, zdůraznil Allison): Jsme náchylní nechat se svést heretickými učeními, protože všechna v takové či onaké podobě odrážejí a živí představy, jak by to podle nás mělo být zařízeno, na rozdíl od způsobu, jak to Bůh zařídil, který je pro nás nekonečně lepší. Hereze nás zavádějí do slepých uliček uspokojování vlastních představ a úniku před životní realitou, a tak se podbízí nejbídnějším sklonům lidského srdce. Je překvapující, jak málo pozornosti bylo dosud věnováno těmto dvěma stránkám hereze - její krutosti a hovění hříchu.
Počátek Listu Židům je věnován podrobné formulaci životně důležitého učení o osobě Ježíše Krista. V první kapitole autor dává jasně najevo, že Boží Syn je někým jiným než Bůh Otec, a přesto je plně Bohem. „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech“ (1:3). Dále pak ukazuje, že Boží Syn je vyšší než andělé, které stvořil a kteří ho uctívají a slouží mu (1:4-14).
Ve druhé kapitole autor po stručném napomenutí představuje pravdu, že Ježíš je také plně člověkem. Jak tvrdili kappadočtí církevní otcové: „Co na sebe Kristus nevzal, to nemohl vykoupit“ (Allison, str. 107, citován Řehoř z Nyssy: Against the Eunomians, 2.10). Aby Ježíš mohl vykoupit člověka, musel na sebe vzít lidskou podstatu v její úplnosti, avšak bez hříchu.
V prvních staletích církve se vyskytlo několik herezí v otázce Kristovy osoby. Všechny hereze obsahují určitou míru pravdy, ale tuto pravdu zdůrazňují tak, až vylučují jinou biblickou pravdu. Doketismus (z řeckého dokein, „zdát se, jevit se“) uznával Ježíšovo božství, ale popíral jeho skutečné lidství. Nedokázali přijmout, že jako Bůh by Ježíš mohl skutečně trpět, a tak učili, že to jenom vypadalo, jako že trpí. Moderní verzi této hereze představuje sekta Křesťanská věda založená Mary Baker-Eddyovou, která učí, že utrpení a dokonce i smrt jsou pouhou iluzí a existují jen proto, že nemáme dostatek víry (Allison, str. 30).
Arianismus popíral Ježíšovo skutečné božství. Prohlásil Krista za poloboha, který není ani plně Bohem, ani plně člověkem. Arius uznával, že Ježíš působil při stvoření jako Boží prostředník; učil ale, že Ježíš by první stvořenou bytostí a že proto byl podřízen Otci. Za moderní ariány lze označit Svědky Jehovovy. Apollinarius podpořil Athanasia v jeho střetu s ariány, ale zašel příliš daleko, když hlásal jednotu Kristovy osoby jako Boha, ale na úkor jeho skutečného lidství. Nešel tak daleko jako doketisté, když popírali Kristovu fyzickou existenci či jeho utrpení. Omezoval však Ježíšovo lidství na jeho tělesnou stránku a učil, že Ježíš měl duši a mysl pouze božskou. Měl sice lidské tělo, jeho podstata však nebyla lidská, ale pouze božská. Apollinarismus se tedy řadí k monofysitismu (z řeckého moné fysis, „jedna podstata, jedna přirozenost“) (Allison, pp. 107).
Všechny tyto výchylky z rovnováhy byly vyřešeny na Chalkedonském koncilu v roce 451, který potvrdil, že Kristus je jedinou osobou o dvou podstatách, božské a lidské, spojených, avšak nesmíšených. Trval na jednotě Kristovy osoby, a přitom rozlišoval jeho dvě podstaty, které však v důsledku svého spojení nejsou nijak promíseny ani potlačeny (J. H. Hall: Evangelical Dictionary of Theology, ed. Walter Elwell [Baker], str. 204).
To všechno tvoří pozadí našeho textu, který potvrzuje Ježíšovo lidství. Autor listu ukazuje, že: Jako vůdce našeho spasení se Ježíš stal člověkem, aby nás přivedl k Bohu. Puritáni dělívali svá kázání na „Učení“ (či doktrínu) a „Užití“, což znamenalo praktické uplatnění. Myslím, že pro tento text je jejich přístup vhodný, a proto se jím budu řídit.
Učení: Ježíš se stal člověkem, aby nás zachránil
Učení textu má tři hlavní body:
- Zajistil nám spasení. Ježíš se stal člověkem a díky tomu nám zajistil spasení (2:11a). Slovo „Neboť“ (KMS, NBK) odkazuje na předchozí verš 2:10, kde se říká, že Bůh považoval za vhodné, „aby skrze utrpení učinil dokonalým vůdce jejich [totiž naší] záchrany“. Aby Ježíš mohl spasit lidi, musel na sebe vzít plné lidství. Ale aby jeho utrpení a smrt měly pro Boha cenu, musel být plně Bohem. Ve vtělení neodložil své božství, ačkoli se vzdal své slávy a dočasně také užívání některých svých božských atributů (například vševědoucnosti: Jan 11:34; Matouš 24:36). Plně však přijal lidskou podstatu. Ve verši 2:11 je Ježíš tím, kdo posvěcuje, a to vyžaduje, aby by sám bez hříchu. V Listu Židům je sloveso „posvěcovat“ užíváno pro spasení jako celek, ne pouze pro jeden jeho aspekt spočívající v postupném zvyšování svatosti (verše 9:13; 10:10,14,29; 13:12). Řečeno slovy verše Židům 10:10: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ Jak vysvětluje F. F. Bruce: „Jeho smrtí jsou zasvěceni Bohu ke službě a uctívání a vyčeněni jako jeho svatý lid, určený k tomu aby vstoupil do jeho slávy. Posvěcení je totiž začátek slávy a sláva je završením posvěcení.“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 45.) Philip Hughes dodává že „‚posvěcení‘, o kterém autor mluví, je těsně spjato s Kristovou kněžskou obětí sebe samého na kříži a vyplývá z ní. To, že zasvětil sám sebe, je zdrojem našeho zasvěcení (Jan 17:19).” (Philip E. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 103.) Přítomný čas ve 2:11 vyjadřuje „trvalé osobní uplatňování Kristova díla“, a to „jak v duši jednotlivce, tak v celém církevním těle“. (B. F. Westcott, The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 50.) Autor listu říká: „… on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož…“ (Slovo „Otce“ překladatelé doplnili, to je však otázka výkladu.) Někteří (například NASB1) chápou tento verš jako zmínku o našem společném duchovním poutu v Bohu Otci, kontext ovšem svědčí spíš pro to, že jde o narážku na naši sdílenou lidskou přirozenost (Hughes, str. 104-105). Rozdíl mezi ním a námi je v tom, že Ježíš je svatý, a proto je tím kdo posvěcuje, zatímco my jsme hříšní, a proto jsme těmi, které posvětil, a to vykonal na kříži. Hlavní ale je to, že Ježíš musel přijmout naši lidskou podstatu v plnosti, aby na kříži mohl obětovat sám sebe jako náš náhradník. Než tento bod uzavřeme, rád bych ho krátce aplikoval: Neexistuje nic takového jako spasení bez posvěcení. Je to jeden balík. Když jsme spasení, jsme vyčleněni pro Boha. Vlastní uskutečňování této svatosti trvá celý život a zpravidla při tom dochází i k nezdarům, když podlehneme hříchu. Jde ale o to, že každý skutečný věřící prochází procesem posvěcování či růstu ve svatosti. Ve verši 12:14 je nám přikázáno, abychom usilovali „o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“. Věřící nemají na vybranou, jestli budou s tělem bojovat! Svatost je spjata se samotnou myšlenkou spasení.
- Nestydí se nazývat nás svými bratry. Ježíš se stal člověkem tak dokonale, že se nestydí nazývat nás svými bratry (2:11b-13). Protože na sebe vzal naše lidství, nestydí se Ježíš nazývat nás svými bratry. Ve verši 2:14 se říká, že jako Boží děti sdílíme krev a tělo („děti mají účast na krvi a těle“ KMS). (Toto pořadí, které uvádí řecký originál, pravděpodobně nemá žádný zvláštní význam; viz Hughes, str. 110, pozn. 101.) Ježíš je ovšem sdílel s námi („i on se jich stal účastným“ KMS). Zde je však použito jiné sloveso v jiném slovesném čase. Jde o to, že děti přirozeně spojuje lidství (krev a tělo), ale Ježíš se v určitém okamžiku v čase rozhodl, že se k nám v našem lidství připojí (Bruce, str. 41, pozn. 55). Jako Bůh Ježíš existoval věčně, ve svém vtělení však ke svému božství připojil lidskou podstatu a tělo, aby nás zachránil. Kdyby byl Ježíš pouze člověkem, a ne Bohem, nedávaly by verše 2:11 a 14 žádný smysl. Proč by se měl člověk stydět nazývat jiné lidi svými „bratry“? Proč by měl člověk přijímat účast na lidství? Oba verše ve svém pozadí předpokládají Ježíšovo božství. Dále autor podepírá své tvrzení o Ježíšově sjednocení s lidstvem třemi starozákonními citáty (z LXX), z nichž každý zdůrazňuje něco trošku jiného.
- Zvěstoval nám Boží jméno. Jakožto náš bratr nám Ježíš zvěstoval Boží jméno (2:12). Ve verši 12 je citován Žalm 22:23. Žalm 22 je jedním z nejzřetelněji mesiášských žalmů v Bibli. Dopodrobna popisuje smrt ukřižováním staletí předtím, než se kříž začal používat k popravám. Ježíš citoval Žalm 22:2 na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Žalm dále líčí výsměch těch, kdo ukřižování přihlíželi, tělesnou agónii ukřižovaného, a mluví dokonce o tom, jak vojáci losují o jeho oděv. Tato část žalmu končí výkřikem: „… zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců!“ a přesvědčeným tvrzením: „A tys mi odpověděl.“ (Žalm 22:22). Následující verš (Žalm 22:23) je ten, který je citován v našem textu: „O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.“ Mezi verši 22 a 23 muselo očividně dojít k nějaké radikální změně situace a my víme, že touto změnou bylo vzkříšení. Boží jméno zastupuje jeho charakter a atributy a konkrétně zde zejména jeho milost a milosrdenství, jak se projevily na kříži. Slovo „bratří“ v první části verše představuje paralelu ke slovu „shromáždění“ v druhé části, které v řečtině zní ekklésia a v Novém zákoně je obvykle překládáno jako „církev“. Ježíšovi bratři jsou členové jeho církve - ti, které vykoupil svou krví.
Ježíš vysvětluje, jaká je cesta k pravému životu
Než půjdeme dál, dovolte mi dvě poznámky mimochodem: Za prvé: To, že nás Ježíš nazývá svými bratry, by nás mělo vést k údivu a k tomu abychom se k němu přimkli jako k Tomu, kdo chápe naše lidství. Pokud však mluvíme o Ježíši jako o svém bratru, měli bychom to dělat co nejuctivěji a nejpozorněji. Ačkoli bychom se měli ve společenství přimknout ke Kristu co nejtěsněji, nikdy bychom neměli být příliš ledabylí, pokud jde o náš vztah s ním. Ano, můžeme žasnout nad tím, že se snížil k tomu, aby nás nazval svými bratry a sestrami, ale musíme mít stále na paměti, že je Pán. Je to, jako kdyby nějakému vojínovi nabídl generál tykání. Ten vojín by si to v určitých situacích mohl dovolit, ale na základně, mezi ostatními vojáky, by měl respektovat generálovu hodnost a vždy o něm mluvit jako o generálovi. Kdyby se vojín ke generálovi choval příliš kamarádsky, byla by to od něj drzost. Kdyby ale generál nazval vojína svým bratrem, byl by to projev pokory.
Dále: Všimněte si, že Ježíš zpívá! Nepředstavuji si ho tak často, ale on sám tu říká: „… uprostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě“ (Židům 2:12 KR, podobně KMS, NBK). Víme, že než se Ježíš s učedníky po Poslední večeři vydal na Olivovou horu, „zazpívali chvalozpěv“ (Matouš 26:30). Pokud vás zajímají slova tohoto chvalozpěvu, najdete je v závěrečné části hallelu, v Žalmech 115-118. (První část, Žalmy 113-114, zpívali před jídlem.) Nápěv neznáme. Ale jestli Ježíš zpíval Bohu chválu, a to těsně před tím, než šel na kříž, měli bychom jako Boží lid chválit Boha i ve zkouškách také my.
Ukazuje nám, jak důvěřovat Bohu. Jakožto náš bratr nám Ježíš prakticky ukazuje, jak důvěřovat Bohu v našich zkouškách (2:13a). Druhá citace pochází nejspíš z Izajáše 8:17 (LXX2) (ačkoli to může být i 2. Samuelova 22:3), protože třetí je z Izajáše 8:18. Tato část Izajáše je mesiášská. Izajáš 7:14 je známé proroctví o panně, která porodí syna, jehož jméno bude Immanuel. Izajáš 8:14 mluví o tom, že se Hospodin stane Izraeli „kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat,“ (srovnej Římanům 9:33; 1. list Petrův 2:8). Izajáš 9:5 je opět známé proroctví: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.‘“ Myšlenka tohoto citátu, kde Mesiáš říká, že i on bude důvěřovat Bohu, spočívá v tom, že jako člověk závisel Ježíš ve všem na Otci (Jan 5:19; 14:10). Nejvíce to vidíme v jeho modlitebním životě, protože modlitba je výrazem naší naprosté závislosti na Bohu. Ve svém lidství nám Ježíš předvedl, jak máme žít: přinášet všechno před Boha v modlitbě a důvěřovat v jeho podporu a posilu v každé situaci.
Dává nám postavení Božích dětí. Jakožto náš bratr a zároveň Boží Syn nám Ježíš dává postavení Božích dětí (2:13b). Ačkoli citáty pocházejí z navazujících veršů Izajáše, autor je odděluje frází „a dále“, protože má na mysli něco jiného. Tento citát může Ježíše stavět spíš do role otce než bratra, v níž církev představuje jeho děti. Nebo, pokud se na Ježíše stále díváme jako na svého bratra, pak mluví jako Boží Syn a děkuje Otci za duchovní děti, které mu Otec dal, a které jsou tak jeho bratry a sestrami. Ježíš je jedinečným Božím Synem na základě odvěkého zplození. My jsme Božími dětmi na základě nového narození, které nám Bůh dává Kristovým prostřednictvím (Jan 1:12). Tak či tak, myšlenka tohoto citátu spočívá v tom, že se Ježíš ztotožnil s těmi, které přišel zachránit. V Janovi 6:37 mluví Ježíš o těch, kdo k němu přicházejí, jako o těch, které mu dal Otec. Zde nás nazývá svými dětmi, které mu dal Bůh (Jan 13:33; 21:5). Můžeme si být jisti, že Ježíš neztratí žádné z dětí, které mu Otec dává (Jan 6:39). Jsme mu dražší, než jsou kterémukoli pozemskému otci jeho děti, protože Ježíš dal za to, abychom mohli patřit do jeho rodiny, svůj život.
První bod učení: Ježíš nám svou smrtí zajistil posvěcení. Druhý: Ježíš je tak dokonale člověkem, že se nestydí nazývat nás svými bratry. A konečně třetí: Vítězství nad smrtí. Ježíš se stal člověkem, aby nás svým vítězstvím nad smrtí vysvobodil z její moci a od strachu z ní (2:14-15).
Každý z nás potřebuje někoho, kdo ho má rád. Každý z nás potřebuje být milován, ale také milovat. Láska je jeden z největších darů, které máme k dispozici. Jak se do kampaně „Pán Bůh tě má rád“ zapojit? Jednoduše - rozhodněte se, kterou formou byste rádi využili nebo jí podpořili a kontaktujte nás, dohodneme bližší podrobnosti. Využijte jakékoliv formy komunikace, vše je rychlé a efektivní. Jaké formy je možné využít? Srdíčka - jednoduché a přesto velmi efektivní přiblížení Boží lásky a vybraných biblických textů. Plnobarevné srdíčka v různých barvách a s různými biblickými texty jistě obohatí každou knihu. Internetová propagace - Bannery - Jde o život, který nikdy neskončí a pakliže jej člověk získá a dále rozvíjí, dosáhne v budoucnu Jeho plnosti v nebi, kde bude mít celou věčnost na život v kvalitě, kterou si nelze tady na zemi plně představit. Člověk se s věčným životem nerodí, ale každý člověk je narozený se schopností nový život od Boha přijmout skrze důvěru v Pána Ježíše, v jeho smrt za naše hříchy a vzkříšení. Jde o nové duchovní narození, počátek nového duchovního (věčného) života, které je možné jedině skrze Ježíše Krista. Jde o vnitřní změnu v člověku, kdy sám Bůh člověku dá nové duchovní srdce, oživí jeho padlého a porušeného ducha a Boží Duch vstoupí do člověka. Ježíš v Janově evangeliu ve 3. kapitole hovoří náboženskému vůdci Nikodémovi o nutnosti nového duchovního narození. Ježíš Nikodémovi říká „Nenarodíš-li se znovu, nemůžeš spatřit ani vstoupit do Božího království!“ (Jan 3:3-5).
Začít věřit a důvěřovat Ježíši Kristu jako Božímu Syna, Mesiáši a svému osobnímu Pánu a Spasiteli je rozhodnutí, které je důležité udělat vědomě, svobodně a rád. Důležité poznámky: Bůh má na srdci tvůj prospěch, hřích ti ubližuje a neodpuštění vede ke smrti. Bůh ti nabízí odpuštění a sílu nad hříchem vítězit. Modlitba je rozhovor s Bohem a vyjadřuje upřímnost. “Pane Ježíši, Synu Boží, potřebuji tě…” může být okamžikem znovuzrození, pokud vyjde z důvěry a upřímné víry.
„Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Ježíše“ (Jan 14:6). Pravda nám ukazuje cestu k věčnému životu a jejím zdrojem je pouze náš Spasitel Ježíš Kristus. Ježíš nás učí, jak žít, a skrze Usmíření a Vzkříšení nám nabízí odpuštění hříchů a nesmrtelnost. Cíl života je posilovat víru v Pána Ježíše Krista, dodržovat Jeho přikázání a dávat přednost dobru před zlem. Vždy stojí proti nim falešné napodobeniny, které odvádějí děti Boží od pravdy.
