Z nějakého důvodu mají lidé často tendenci považovat biblické svědectví o Ježíšově životě za nedostatečně spolehlivé k tomu, aby na něm založili důvěru v jeho existenci. Gaius Suetonius Tranquillus (asi 70-140 n.l.) byl vysoce postavený římský úředník, který pracoval počátkem druhého století pro císaře Trajána (98-117) jako správce archivů a knihoven v Římě. Za jeho nástupce Hadriána (117-138 n.l.) poté zastával Suetonius ještě významnější funkci císařského tajemníka. V díle které mapuje osudy císařů od Caesara po Domitiana (tj. Fascinující. Je jméno Chrestos označením pro Krista? Téměř určitě ano. Existují sice někteří badatelé, kteří navrhují vidět v tajemném Chrestovi tvůrce nějaké samostatné židovské sekty odlišné od křesťanů, je ale daleko pravděpodobnější a mezi akademiky málo zpochybňované, že jde o Ježíše, jehož ztotožňování se slíbeným Mesiášem (řecky Christos) vyvolávalo v židovských obcích nepokoje a sváry mezi jeho přívrženci a odpůrci. Suetonius píše svoji zprávu počátkem prvního století po Kristu a proto nepřekvapí, že se čerpaje z archívu domnívá, že se Chrestus stále potuluje po Římě. Druhá Suetoniova reference vztahující se ke křesťanství pochází z té části jeho biografického díla věnované neblaze proslulému císaři Neronovi. Suetonius nechává zaznít tuto informaci uprostřed výčtu spíše chvályhodných Neronových činů. Křesťanství nazývá stejně jako jiný římský historik Tacitus pověrou, což je mimořádně tvrdé odsouzení, jenž u Římanů vyvolávala jakákoliv novost obzvláště v oblasti náboženství. Zajímavé je, že jakkoliv Suetonius stejně jako Tacitus klade svojí informaci o trestech pro křesťany do doby po požáru Říma, na rozdíl od Tacita je s touto událostí nespojuje. Suetonius nemohl neznat Tacita a navíc měl ještě lepší přístup k informacím než on. Na závěr shrnutí. V první referenci nám Suetonius potvrzuje novozákonní informaci o vyhnání Židů z Říma a spojuje ji s nepokoji mezi římskými Židy, vyvolanými Kristem či jeho učením. Ježíš nebo Ceasar?
Kdo byl Flavius Josephus? Flavius původním jménem Josef ben Matitjahu se narodil v roce 37 po Kristu v bohaté židovské rodině. Byl farizeem a vzdělaným člověkem obeznámeným s detaily nejen židovského myšlení, ale i řecko-římské kultury. Flavius, který se v posledních třiceti letech svého života věnoval sepisování historických prací, má pro křesťanskou apologetiku obrovskou hodnotu. Flavius je autorem patrně nejvýznamnějšího raného potvrzení historicity Ježíše Krista, které pochází z nekřesťanského prostředí. V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prvně oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. Fascinující svědectví, nemyslíte?
Existují však rozpory. Ačkoliv jsou někteří věhlasní učenci proti (např. Harnack, Maier) většina kritických badatelů se shoduje na tom, že svědectví zřejmě není zcela autentické. Proč je docela rozumné s nimi souhlasit? Proč je tato problematika důležitá pro hodnocení historické existence Ježíše, jeho contextu a původu křesťanství.
Josephus Flavius se ve svém díle Dějiny Židů z roku 93/94 zmínil o Ježíši, považovaném za Mesiáše, který je se vší pravděpodobností totožný se zakladatelem křesťanství. Zanechal nám svědectví o tom, že Ježíšův bratr Jakub a jiní byli obviněni z nedodržování židovského zákona a že byli odsouzeni a popraveni. Druhá zpráva v 18 knize téhož díla je problematická. Byla patrně přepracována v křesťanském duchu. Původní znění zachoval s největší pravděpodobností Agapios, ovšem v arabském znění. Obě Flaviovy zmínky jsou stručné, jak odpovídá m.j. Jak jsem již krátce zmínil výše, existují badatelé, kteří nacházejí důvody pro to se domnívat, že je to právě ona širší verze Flaviova vyznání, která je původní a bez křesťanských úprav.
Flavius o Ježíši nemluvil pouze na jednom místě. Tento Flaviův výrok byl vždy absolutní většinou badatelů považován za autentický. Pro pozdější křesťanskou interpolaci tu totiž nesvědčí vůbec nic. Na rozdíl od výroku z osmnácté kapitoly o této pasáži ví kromě Eusebia i Origene. Křesťan, který by text obměňoval, nebo přímo vytvářel, by zcela určitě podal informace jinak a v mnohem větším detailu. Jakuba, který se v prvotní církvi těšil obrovskému vlivu, Bible nazývá bratrem Páně, přičemž v této lakonické pasáži se o něm mluví pouze jako o bratru Ježíše, nazývaného Christos.
Proč je tato pasáž relevantní k podpoře stanoviska o autenticitě větší části Flaviova vyznání je jasné: Ježíš je v druhé zmínce Christos, což naznačuje, že autor ho identifikoval jako významnou historickou osobu. Josephus ve svém díle Dějiny Židů z roku 93/94 zmiňuje Ježíše jako Mesiáše a uvádí, že Pilát jej odsoudil na ukřižování. Zanechal nám svědectví o tom, že Ježíšův bratr Jakub a další byli popraveni. Druhá pasáž z 18. knihy je pravděpodobně přepracována, ale původní znění zachoval Agapios v arabském textu.
V rámci mimobiblických záznamů stojí i Tacitus, Suetonius, Plinius Mladší, Mara Bar-Serapion a další, kteří zmiňují Ježíše a rané křesťanství. Tacitus ve svých Letopisech (Annales) uvádí, že Kristus byl popraven Pontiem Pilátem a že křesťanství vzniklo pod názvem Christů. Suetonius mluví o vyhnání Židů z Říma a o tom, že Židé vyhledávali konflikty kvůli Kristu. Plinius Mladší ve svém dopise Trajánovi popisuje, že křesťané zpívají hymny Kristu a že odmítli vzdát se svých zvyklostí. Mara Bar-Serapion srovnává Ježíše s Sokratem a Pythagorem a vyvozuje historickou relevanci Ježíše pro vznik křesťanství.
Didache a Pastýř Hermas patří mezi raně křesťanské texty, které dále ukazují učení a život raných křesťanů. Současná věda a historická kritika se většinou pozitivně staví k existenci Ježíše Krista jako historické postavy. Bart Ehrman, Elaine Pagels, John Dominic Crossan, N.T. Wright a Gerd Lüdemann patří mezi významné historiky, kteří se zabývají historickým Ježíšem a jeho kontextem. Jejich práce ukazují, že současná věda se shoduje na tom, že Ježíš byl historickou postavou s významným dopadem na vývoj křesťanství a na kulturu prvního století.
Apokryfy a deuterokanonické knihy představují mimobiblické texty, které doplňují poznání o době vzniku křesťanství, ale nejsou považovány za inspirované Slovo Boží v kanonické podobě. Katolická církev zahrnuje apokryfy do deuterokanonických knih, ale protestantská tradice je považuje za mimo kanon. Důležitým tématem je rozlišení inspirace a tradice: kánon Starého a Nového zákona byl formován v rámci církevní tradice a rozhodnutí o jeho uznání.
Ježíš mimo Bibli: Deset nejdůležitějších historických odkazů | Hledání pravdy, epizoda 222
Ježíš Kristus je postavou, kterou nelze redukovat jen na teologickou teorii; mimobiblické zdroje poskytují historické kontexty, svědectví o jeho existenci a dopadu na rané křesťanství a společnost té doby. Apokryfní texty mohou být pro studium historizace Ježíše užitečné, ale vyžadují kvalifikovaný přístup pro rozlišení inspirovaného od lidského; kánonické knihy zůstávají klíčovým bodem teologické argumentace o Ježíšově identitě.
Historie, kultura a umění: Ježíšova figura v literatuře a filmu
V mnoha literárních dílech různých regionů 20. století a počátku 21. století zůstává Ježíšova postava nositelem ústředních problémů kultury: moci, spravedlnosti, utrpení a naděje. Příběhy z Latinské Ameriky, Sovětského svazu a Portugalska nabízejí alternativní perspektivy na Ježíše a jeho učení, které se odlišují kontextem, ale sdílejí jádro: snaha o lidskou důstojnost a kritiku nedůstojnosti moci.
- Augosto Roa Bastos: Syn člověka - román o „synu člověka“ jako centru revolučních a sociálních konfliktů Paraguaye, s intenzivní kritikou církevní moci a významem posedlosti s Bohy a spravedlností.
- Čingize Ajtmatov: Avdij Kalistratov a motiv Ježíše jako symbolu odporu vůči totalitě v Sovětském svazu; zobrazuje kříž jako prostředek morální síly proti brutality; vztah Piláta a Ježíše slouží k reflexi o hledání dobro a spravedlnosti.
- José Saramago: Ježíšova postava je součástí světa, kde autor klade důraz na krizi Boha a na zpochybnění tradičních náboženských narativů; zkoumá, zda božský plán vede k osvobození, či k tragédii moci.
Literatura i film tak ukazují, že Ježíšova figura je konstantním modelem kulturních debat: o tom, co znamená být člověkem, jak konfrontovat zlo a jak porozumět bolesti světa. Jak říká teologické diskurz, apostasy a její hranice bývají často nutnou součástí dialogu o víře a kultuře.
tags: #jezis #v #mimobiblicke #literature