Historie a současnost Jiříkova starokatolické církve v České republice

Starokatolická církev v České republice je samostatnou českou církví, která se spolu s dalšími starokatolickými církvemi, spojenými v Utrechtské unii, a dalšími blízkými církevními útvary hlásí k takzvanému alternativnímu katolicismu. Na území Československa se stala pokračovatelkou Starokatolické církve Rakouska, která získala státní uznání ministerským výnosem z roku 1877. Starokatolická církev v České republice je dědičkou hnutí, jež vytvořili evropští odpůrci směřování římskokatolické církve ve druhé polovině 19. století. Toto hnutí bylo pojmenováno jako „starokatolické“, neboť jeho příslušníci hodnotili přijetí dokumentů I. vatikánského koncilu římskokatolické církve roku 1870 jako vznik zcela nové církevní situace a usilovali o návrat církve k předkoncilní, ba ještě starší podobě.

Jejich úsilí postupně vedlo k zakládání církevních obcí a biskupství, jež tvořily duchovní i správní alternativu k římskokatolické církvi. Kořeny starokatolického hnutí jsou ovšem mnohem starší. Hnutí samo je nachází ve všech událostech církevních dějin, kdy římští katolíci vzdorovali prosazování centralistického modelu církve, v němž je římskému biskupu svěřena rozhodující výkonná moc nad ostatními částmi církve, a nikoli pouze čestné přední postavení mezi nimi.

V pozdním středověku byly takovými událostmi snahy uvést do života koncept konciliarismu, tedy přesvědčení, že nejvyšší církevní instancí jsou všeobecné sněmy. Konciliarismus se prosazoval na koncilu kostnickém a basilejském, ovšem pouze dočasně. Ve stejném století se nacházejí i počátky takzvaného galikanismu, jež svůj nejsilnější výraz dosáhl roku 1682 ve formulaci čtyř zásad, které se pokusily oslabit vliv papeže na francouzský politický i církevní život.

V německých zemích získal ve druhé polovině 18. století velký vliv příbuzný koncept febronianismu, obsahující požadavek nezávislosti národních církví a jejich vyvázání z jurisdikce papeže. Febronianismus byl nesen osvícenskými idejemi podobně jako josefinské reformy v Rakousku v osmdesátých letech 18. století a množství dalších liberálně laděných iniciativ teologů a dalších katolických intelektuálů v první polovině 19. století, včetně tzv. německého katolicismu Johannese Rongeho.

Snahy omezit moc papežství a podržet si, anebo vydobýt zpět určitou míru nezávislosti na něm obvykle vyznívaly naprázdno. Pro pozdější starokatolické hnutí byl velmi důležitý relativní úspěch, který v těchto snahách dosáhla arcidiecéze v nizozemském Utrechtu. Příběh její nezávislosti začal na konci 17. století, kdy do ní - jako do nábožensky svobodnějšího prostředí - přicházeli jansenisté, příslušníci obnovného římskokatolického hnutí, inspirovaného dílem Conelia Jansena.

Jansenova kniha Augustinus byla papežem zakázána a jansenistické hnutí pronásledováno. Spor, při němž utrechtští pociťovali hrozbu ztráty arcibiskupství, vyvrcholil roku 1723, kdy se proti vůli papeže uskutečnila volba Cornelia Steenovena sedmým utrechtským arcibiskupem. Papež Benedikt XIII. na tuto volbu reagoval exkomunikací arcibiskupa. Jeho příznivci vytvořili nezávislou Římskokatolickou církev starobiskupského kléru, která se nadále považovala za katolickou.

Na začátku 19. století se po otřesech Francouzské revoluce objevila snaha reformovat církev; papež Pius IX. v 50. letech 19. století podnikl kroky, které vyvolaly kritiku liberálních kruhů, včetně vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Marie a encykliky Quanta cura s Syllabusem. Tyto kroky vedly k větší snaze o posílení centralizace papížství a vyvolaly myšlenky, které v různých zemích podpořily vznik starokatolických hnutí.

Na domácí půdě se v roce 1870 konstituovalo myšlení, které vedlo k rozezlení v katolických kruzích; Letnicový mnichovský kongres 1871 přinesl rozhodnutí organizovat bohoslužby ve vlastních starokatolických obcích a vznikla Utrechtská unie. První starokatolický biskup pro Německo byl zvolen v roce 1873 Joseph Hubert Reinkens; synody v Bonnu (1874) a následně Švýcarsku (1875) potvrdily vznik církevních struktur.

Roku 1877 bylo v monarchii oficiálně uznáno samostatné starokatolické církvi, a první synoda proběhla v roce 1879; v Rakousku se biskupství ustavila v roce 1880. Do roku 1889 vznikla dohoda mezi biskupy tří hnězd a následně vznikla Utrechtská unie.

Starokatolické hnutí se během 20. století dále rozvíjelo, přičemž zformoval se mezinárodní rámec skrze IBK a členění církví v jednotlivých zemích, včetně ČR. V některých zemích potulní biskupové a volné hnutí vznikaly mimo univerzální struktury Unie, čímž se stalo pro starokatolíky otázkou udržení jednoty a kořene ve starokřesťanské tradici.

V českých zemích se starokatolická církev etablovala od druhé poloviny 19. století; po Velké válce a s osmanou dobou byl počet farností a duchovních oslaben. Po 2. světové válce následoval odsun německého obyvatelstva a poté komunistický režim. Po listopadu 1989 nastalo oživení církve a Synoda obnovy zahájila období nové obnovy pod duchem demokracie.

Ve farnostech Starokatolické církve se vede demokracie, farář je volen farními obcemi a biskup synodou; církev usiluje o plné svátostné sblížení s dalšími církvemi na apoštolském učení. Utrechtská unie se ve své současnosti skládá z několika autonomních církví; v ČR působí spolu s dalšími v regionu a světě a usiluje o dialog s římskokatolickou církví a ekumenické spolupráci.

Hlavní směry víry a praxe

Starokatolická církev vyznává víru podle starokřesťanských vyznání a rozhodnutí prvních ekumenických koncilů; vyznání a dogmata se berou v souladu s učením církve prvního tisíciletí. Hlavní zásady vychází z prohlášení 1889 a z principu „Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili.“ Církev přijímá Tělo a Krev Kristovy, praktikována je eucharistie pro všechna pokolení a liturgie se koná v mateřském jazyce.

V rámci praxe není kladen celibát jako podmínka svěcení; jáhyně, kněží i biskupové mohou žít v manželství a mít rodinu. Od 43. synody v roce 2003 je umožněno jáhenské svěcení pro ženy. Církev vyznává otevřenost vůči LGBTQ+ věřícím a zavedla možnost žehnání partnerství, včetně partnerství stejného pohlaví; od 1. ledna 2025 umožňuje formou církevního obřadu uzavírání stejnopohlavních partnerství s právní platností.

Organizačně je model episkopálně-synodální: biskup nese duchovní odpovědnost a pastorační vedení, synoda je demokratický orgán složený z duchovních i laiků, a synodní rada rozhoduje o zásadních otázkách. Farai volí faráře a mají právo spolurozhodovat. Církev je otevřena všem lidem bez ohledu na rasu, národnost či sexuální orientaci a věnuje se péči o LGBTQ+ věřící.

Starokatolická církev si klade za cíl být mostem pro sbližování různých křesťanských tradic, aktivně se zapojuje do Ekumenické rady církví a dalších ekumenických iniciativ. Publikační činnost zahrnuje časopis Communio; pro děti vychází Rybička, a vznikají další informační a sociální projekty, jako jsou komunitní a sociálně-pastorační centra po celé republice.

Historie, identita a současné působení Starokatolické církve v ČR tak odrážejí snahu o kontinuitu s ranějšími tradicemi a zároveň otevřenost moderním společenským výzvám, zejména v oblasti ekumeny a sociální služby.

Klíčové osoby a milníky

• Joseph Hubert Reinkens - první starokatolický biskup pro Německo (1873)
• Eduard Herzog - biskup Švýcarska (1875-1924)
• Alois Pašek - český biskup, smrt 1946
• Augustin Podolák - silná osobnost obnovy, biskup 1968-1991
• Dušan Hejbal - zvolený biskup po Podolákovi (1991)

Pro srozumitelnost vývoje: starokatolické hnutí představuje alternativu k centralizovanému římskokatolickému modelu a spojuje historické kořeny s moderní ekumenickou praxí a otevřeným sociálním službám.

Starokatolická církev vydává časopis Communio a spolupracuje s Husitskou teologickou fakultou UK na studiu teologie; projekt Rybička a další sociálně-pastorační aktivity posilují komunitní život a otevřenost pro sociální potřeby společnosti.

tags: #jirikova #starokatolicka #cirkev