V Jižní Africe existuje bohatá a různorodá náboženská scéna, která zahrnuje tradiční africké víry, křesťanské proudy i synkretické praxe. Náboženský život v Africe je mimořádně bohatý, leč orientace v něm poměrně složitá: vedle dobře známých náboženství je v Africe - zejména v subsaharské oblasti - nepřehlédnutelné množství méně známých náboženství, kultů a jejich synkresí.
Loziové jsou jihoafrická etnická skupina, v jejímž náboženství je nejvyšší Bůh Nyambe; jeho božskou manželkou je Nasilele a matkou Ngula. Nyambe stvořil prvního člověka Kamunu, který dostal za úkol pojmenovat všechna zvířata a starat se o ně. Člověk byl nejchytřejší ze všech tvorů a brzy si osvojil metody Boha Nyamba; Nyambe ho však potrestal, když člověk začal zabíjet zvířata.
Tumbukové, žijící převážně v Malawi, Zambii a Tanzanii, uctívají Chiutu (znamení velký luk) jako nejvyššího Boha; na obloze se projevuje duhou a mýtus má vést lidi k mravnému životu. Jiné jméno pro Boha Chiuta je Mulengi, Mwenco a Wamtatakuya; Chiuta je všudypřítomný a modlitba se k němu může vést přímo, ale duchové předků hrají při modlitbě také významnou roli.
Zulu tradiční náboženství uvádí Nejvyššího Boha Unkulunkuluho, který se zrodil z močálu Uhlanga a z něj pocházejí lidé. V náboženství jihoafrických Sanů je více božstev a klíčovým rituálem je dosahování transu prostřednictvím tance, s případným užíváním přírodních halucinogenů pro vyšší efekt.
V Jižní Africe má hlubokou tradici spirituální léčitelství: tradiční léčitelé se zabývají léčbou fyzických i psychických nemocí, věštěním, obřady při narození či smrti a ochranou proti čarodějnictví. Obětují se pokrmy a zvířata a připravují tradiční muti; zasvěcení léčitelé mohou přivolat ducha předka a nechat jej vstoupit, aby mohli věštit, vykládat sny a léčit. Tranz se vyvolává bubnováním a tancem s cílem harmonizace vztahů mezi pacientem a duchy.
Dalšími významnými proudy jsou zimbabwské a další africké religiózní tradice; zimbabwské náboženství se dělí do mnoha větví, ale společným prvkem je víra v duchy, kteří koexistují s lidmi a ovlivňují materiální svět i budoucnost lidí. Víra v nejvyššího Boha a vduchové síly doprovází každodenní život i rituály.
V popise Jižní Afriky se objevují i sociálně-historické souvislosti: cestování po jižní části Afriky není problematické, ale v některých oblastech Zambie, Zimbabwe nebo Mosambiku může být obtížné sehnat transport; v Jihoafrické republice se zase může setkat s ostrým rasismem vůči bělochům a kriminalitou ve velkých městech.
Historie šíření biblické pravdy v Jižní Africe začala na počátku 20. století, kdy zelené cesty světově známých badatelů Bible započaly působení mezi bělochy a později i mezi černými obyvateli. Allister Sparks ve své knize The Mind of South Africa říká, že “z pastevecké země se přes noc stala země průmyslová”; první semena biblické pravdy dorazila do Jižní Afriky v roce 1902. Příslušníci Fourieovy rodiny a další jednotlivci začali šířit biblické poselství, a postupně vznikaly shromáždění a kazatelské skupiny.
V roce 1910 přijel z Glasgowa William W. Johnston, aby otevřel kancelář odbočky badatelů Bible. Kvůli jazykové různorodosti byly literatury nejprve dostupné v holandštině a angličtině; teprve později se začaly překládat do místních jazyků. Po roce 1914 došlo k dalšímu rozvoji, včetně velkého sjezdu v Johannesburgu a postupného rozšiřování biblické pravdy mezi černými obyvateli.
V roce 1931 byla přijata rezoluce o jménu Svědkové Jehovovi, což poskytlo oficiální identitu odbočce. Do Kapského Města se přesunula hlavní odbočka v roce 1933 a v roce 1935 byl do odbočky poslán tiskař Andrew Jack; tiskárna brzy fungovala naplno. Během druhé světové války vycházel africký časopis Útěcha a Strážná věž, ačkoli vláda zabavovala některé tiskoviny. Korekce cenzury a právní bitvy pokračovaly; nicméně literatura společnosti byla nadále dostupná díky domácím tiskům a mezinárodní podpoře.
V roce 1939 vyšel afrikánsky časopis Útěcha a krátce poté i Strážná věž; v roce 1940 došlo k uzavření nizozemské odbočky, avšak v Jižní Africe se nadále tiskla Strážná věž v afrikánštině. Kriminální policie v bojových letech zasáhla proti literatuře, ministerstvo vnitra nařídilo zabavení publikací; rozhodnutí soudu nakonec zpečetilo, že literaturu nelze pevně zabavit a většina díla zůstala dostupná.
Jižní Afrika se dále stala místem pro rozvoj biblické práce a vzniku rozsáhlé sítě kazatelů, kteří šířili Bibli a biblická díla mezi různými komunitami, včetně míšenců. Po roce 1940 se zintenzivnil překlad a šíření literatury, a to i přes omezení cenzury; zůstaly však silné vazby mezi místními bratra a mezinárodní komunitou svědků, která podporovala rozšíření poselství.
