82 jmen se ve dvoutisíciletých dějinách církve vystřídalo u Petrových nástupců na římském biskupském stolci. Jméno, které si papež zvolí, naznačuje směr, kterým chce nový Petrův nástupce řídit církev. Vatikán/KAP: Počátky změny jména při papežské volbě sahají do prvních křesťanských staletí. Poprvé došlo ke změně jména v poslední den roku 532, kdy byl na papežský stolec zvolen Říman Mercurius. Jako nástupce apoštola Petra nechtěl nově zvolený římský biskup používat na papežském stolci jméno pohanského boha a zvolil si proto nové jméno Jan I. (523-526), pod kterým vešel do dějin církve.
Z obdobného důvodu se pro změnu jména rozhodl i další papež, civilním jménem Octavianus, který nechtěl papežský úřad zatížit jménem římského císaře. Rozhodl se opět pro jméno Jan, v pořadí už XII. (955-964). Dalším z papežů, kterému se zdálo vlastní křestní jméno málo důstojné a poněkud 'barbarské', byl Bruno, původem ze Saska. Do dějin vstoupil jako Řehoř V. (996-999).
Dva římští biskupové se jmenovali křestním jménem Petr. Vzhledem k tomu, že se nepokládali za hodné být v papežském úřadě nositeli jména prvního papeže, svatého apoštola Petra, zvolil si první z nich, Petrus z Pavie, jméno Jan XIV. (983-984) a druhý, Petrus z Albana, jméno Sergius IV. (1009-1012). Právě od pontifikátu Sergia IV. se stalo běžným zvykem, že si nově zvolený papež zvolil také své nové jméno. Tato tradice byla od té doby porušena jen třikrát. Renesanční papežové, Julius II. (1503-1513), Hadrián VI. (1522-1523) a Marcel II. (1555), používali i jako papežové svá křestní jména. Třítýdenní pontifikát posledního jmenovaného patří zároveň k nejkratším v celých dějinách církve.
Hadrián VI. byl zase až do zvolení Jana Pavla II. v roce 1978 posledním neitalským papežem. Nejoblíbenější papežské jméno je Jan, které nosilo celkem 23 papežů, následuje Řehoř (16), Benedikt (15), Klement (14), jména Inocenc a Lev se vyskytla 13krát a zatím nejméně frekventované jméno je Pius (12). Za posledních 400 let použilo 34 papežů jedenáct jmen. Klement a Pius 7krát, Jan pouze jednou. Jan Pavel I. byl v roce 1978 prvním papežem, který si zvolil jméno složené ze dvou křestních jmen Jan a Pavel. Přihlásil se tak k odkazu svých dvou bezprostředních předchůdců, Jana XXIII. (1958-1963) a Pavla VI. (1963-1978).
Tímto směrem vykročil i dosud poslední Petrův nástupce, 2.4.2005 zesnulý Svatý otec Jan Pavel II. Prvním úkolem nově zvoleného papeže bude výběr jména, které o něm něco napoví, protože bude porovnáván s předchůdci se stejným jménem. Jestliže Janů bylo v papežské historii 23, pravděpodobnost, že přijde 24. papež tohoto jména, činí podle The Economist 9,1 procenta. Naopak u Lva, jichž bylo 13, jsou šance dle sázek údajně 42,1 procenta. Řehořů bylo 16 a pravděpodobnost, že bude další je 16,7 procenta.
Do roku 533 si papežové ponechávali jméno, která měli od narození. V daném roce se ale nový papež zdráhal ponechat si jméno Merkurius podle pohanského boha a vybral si jméno Jan, které měl naposledy papež vládnoucí ve Vatikánu v letech 1958 až 1963. Výběrem jména Benedikt navazoval poslední papež na Benedikta XV., který vedl církev rovněž osm let, z toho první část za první světové války, a také na svatého Benedikta, jenž založil nejstarší řeholní řád. Zatím nikdo z 266 papežů nebyl natolik troufalý, aby se pojmenoval Petr II.
Řehoř XI. byl papežem od 30. prosince 1370 a zůstal jím až do smrti; jeho pontifikát trval osm let. Byl posledním papežem před velkým schizmatem a rovněž posledním papežem francouzského původu. Narodil se kolem r. 1020 v Soany v toskánsku, se jménem Hildebrand. Většina životopisů mluví rozsáhle o odmítání Jindřicha IV. podřídit se Řehoři VII., zejména když šlo o investituru. Papež ke svým nařízením přidal dodatek o vyloučení z církve těch věřících, kteří by se zúčastnili církevních úkonů kněze, který byl činný proti papežským nařízením.
Řehoř VII. byl člověk boje s investiturou, svatkoupectvím a kázeň duchovenstva. Pravý papež se uchýlil do Salerna, zatímco Normani pustošili Řím. Snad nejvýznamnější z jeho činností bylo usilování o nezávislost církve a boj proti světové moci ve prospěch spravedlnosti a svobody církve. Dnes si připomínáme jeho odkaz v rámci katolické reformy a kalendářní reformy, kterou prosazoval spolu s Tridentským sněmem. Papežové často mění jména, aby vyjádřili kontinuitu či změnu směřování. Prvním úkonem nového papeže je volba jména, které vyhlašuje Habemus Papam a následně uvádí křestní jméno v latině.
V moderní historii jsou jména Jan, Řehoř a Benedikt často volena; některé jména se objevují méně, například Pius byl využíván výrazně v určitém období. Mezi jména, která nikdy nebyla zvolena, patří Josef, Jakub, Ondřej a Lukáš. Šest papežů přijalo jméno apoštola Pavla, včetně Pavla VI. Případ dvojího jména poprvé nastal u Albino Luciani, který se stal Janem Pavlem I., a jeho nástupce Karol Wojtyła zopakoval tuto volbu jako Jan Pavel II. Benedikt XVI. vysvětlil svůj výběr jména na první generální audienci jako spojení s Benediktem XV. a svatým Benediktem z Nursie.
Vysvětlení významu papežského jména
- Nejčastější jméno: Jan (23 papežů)
- Druhý nejčastější: Řehoř a Benedikt (15-16 papežů)
- Nejméně frekventovaná jména: Pius (12) a další
- První dvojité jméno: Jan Pavel I. (1978)
- Doposud poslední dvojité jméno: Jan Pavel II. (1978-2005)
Kalendářní reformy a širší reformní kontext vynesly jméno Řehoř XIII. do popředí, kdy se pod jeho vedením zrodil gregoriánský kalendář a posílily církevní správy. Zřídil Kongregaci pro věci biskupů a upravil index zakázaných knih; jeho reformy ovlivnily liturgii, časové měření a vztahy s mocnými evropskými monarchiemi. Svolání Tridentského sněmu a podpora kalendářní reformy formovaly post-Tridentskou katolickou církev a její institucionální rámec. V širším kontextu je tedy volba jména papeže nejen osobním rozhodnutím, ale i signálem k nastolení konkrétní cesty pro církev v tváři historických výzev.