Jak se katolická církev v Československu vyrovnala s nacismem a komunismem? Dvojí zkoušku, kterou musela projít, autoři zkoumají skrze působení Josefa kardinála Berana, poválečného arcibiskupa pražského a důsledného zastánce nezávislosti církve na panujících režimech. Jeho osobnost provede čtenáře nelehkými časy - od nesnadného vztahu katolických duchovních k první republice přes poválečný odsun německých katolíků až po komunistickou likvidaci tisíciletého působení křesťanství. Jednotlivé studie vytvářejí mnohovrstevnatý portrét církve v zásadních obdobích našich moderních dějin.
Kořeny a formace Beranova života
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni jako nejstarší ze sedmi dětí do katolické učitelské rodiny. Po gymnáziu zvažoval lékařskou fakultu, nakonec se rozhodl pro kněžskou dráhu. Po studiu v Římě na papežské univerzitě De Propaganda Fide byl 10. června 1911 vysvěcen na kněze a v červnu 1912 získal doktorát teologie. Do vlasti se vrátil a působil jako kaplan na různých místech, včetně Proseka u Prahy a Chyše na Žluticku. Po nostrifikaci římského doktorátu se stal profesorem a později i ředitelem Učitelského ústavu u sv. Anny; v roce 1932 byl jmenován rektorem Arcibiskupského semináře v Praze a v roce 1934 mimořádným profesorem pastorální teologie na Teologické fakultě Karlovy univerzity.
Pro „děti z ulice“ založil Beran dětskou besídku a usiloval o rozvoj Katolické akce v pražském prostředí. V době, kdy byla německá a česká bohoslužba rozdělené prostředí, prosazoval integritu a odpovědnost kněžských aspirantů i jejich oddanost službě věřícím. Po vypuknutí druhé světové války působil v Dejvicích a věnoval se pastoraci a pomoci lidem po koncentračních táborech, čímž se stal morální autoritou i mezi nekatholickými věřícími a kolegy z mezinárodního prostředí.
Odměna a utrpení během nacismu
Po nacistickém obsazení Československa a uzavření vysokých škol se Beran zapojil do podpory studentů a pastorace, i když gestapo vyhrožovalo zatčením. Největší konflikt s nacistickou mocí přišel 6. června 1942, když během mše v kostele na Heydrichův popud došlo ke skupinové akci a gestapo zasáhlo; Beran byl zatčen a deportován do Terezína a poté do Dachau. V Dachau zastával práci písaře a byl v kontaktu s mnoha vězni, organizoval pastorační činnost a pomáhal spoluvězňům z různých národností. V lednu 1943 onemocněl tyfem, ale přežil; při osvobození se vrátil do vlasti vyčerpán, avšak nadále pracoval ve prospěch církve a společnosti.
Podle svědectví spoluvězňů Beran vyčníval nezištnou pomocí a laskavostí; jeho proslovy a pastorace během odbojových snah si získaly respekt v mezinárodním společenství církve. Po válce byl jmenován pražským arcibiskupem a jeho jmenování bylo široce vítáno. Při jednáních s papežem Piusem XII. a později při teleologických otázkách ohledně obnovení církevního života Beran usiloval o zachování autonomie církve a nezávislosti na totalitních režimech.
Nástup do období komunismu a boj za svobodu církve
Roky po osvobození ČSR a nastolení komunistického režimu znamenaly pro Berana novou zkoušku. Te Deum, slavnostní projev uznání nové moci, se stal symbolem napětí mezi církví a státem. Beran si vyžádal propuštění vězněných kněží a zachování církevních škol, avšak situace se rychle zhoršovala. Kritiku tehdejšího režimu vyvolaly jeho Pastýřské listy a veřejné dotazy k porušování zákonů a lidských práv během perzekuce církve. Když se Biskupové 19. června 1949 rozhodli číst pastýřský list ve všech kostelích, čelili zásahům Státní bezpečnosti; arcibiskup byl nakonec donucen k domácímu vězení a následné internaci v různých lokalitách až do roku 1965.
Internace byla provázena extrémní izolací a snahou zničit osobnost Berana prostřednictvím dezinformací a provokací. StB se pokusila o aférní kompromitaci, zkoušely i zmanipulovat situaci prostřednictvím milostného aféry, kterou nepřipustil a odhalil sám Beran. Po dlouhých letech v exilu byl Beran v roce 1965 jmenován kardinálem papežem Pavlem VI. a odjel do Říma. Zde se zapojil do II. vatikánského koncilu a otevřeně hovořil o náboženské svobodě a lidských právech, čímž ovlivnil pohled na rehabilitaci Mistra Jana Husa a další otázky týkající se svobody svědomí.
Poslední období a dědictví Berana
V Římě Beran působil jako hlas pro české krajany a snažil se získat podporu pro českou církev a její autonomii. Během měsíční cesty po USA a Kanadě v roce 1966 se mu podařilo zajistit finanční prostředky na koupi poutního domu Velehrad v Římě a upevnit vztahy s českou komunitou. Po jeho životě zůstává svědectví o odhodlání, že i vyhnanství se dá překonat a že morální autorita může ovlivňovat dění i z abroad.
Beran byl koneckonců člověk, který uznával důležitost dialogu a odpovědnosti vůči lidem. Po odchodu z vlasti se jeho ostatky na dlouhá léta nacházely v bazilice svatého Petra ve Vatikánu; v roce 2018 byla jeho rakev přemístěna do České republiky a následně pohřbena v katedrále svatého Víta, čímž se symbolicky uzavřel kruh jeho života a díla.
Milníky v datech
- 29. prosince 1888 narození v Plzni
- 1911 svěcení na kněze, Laterán, Řím
- 1912 doktorát z teologie
- 1942 zatčen Gestapem, věznění v Pankrádu, Terezín a Dachau
- 8. prosince 1946 biskupské svěcení a nástup na pražský arcibiskupský stolec
- 19. června 1949 pastýřský list a zásadní odpor proti perzekuci církve
- 7. března 1951 internace a následné přesuny až do roku 1965
- 10. ledna 1965 jmenován kardinálem papežem Pavlem VI. a odjezd do Říma
- 1965-1966 projevy v II. vatikánském koncilu a obhajoba náboženské svobody
- 2018 převezení ostatků do České republiky a pohřeb v katedrále svatého Víta
6. ŘÍM- Vatikán.- 1.díl.mpg- - -2.díl= http://youtu.be/4wIXCvXC5uo
Slova papeže Pavla VI. o Beranovi: „Tolik jsem si vážil a měl tak rád vašeho pana kardinála: jeho život byl svědectvím víry a věrnosti k církvi a k rodné zemi. Buďte věrni jeho odkazu, následujte ho.“
tags: #kardinal #beran #klerikalove