Kanovník, někdy též kapitulár (lat. canonicus), je duchovní (kněz), příslušející ke katedrální kapitule nebo ke kapitulnímu chrámu nebo také označení pro kněze vykonávajícího slavnostní liturgické funkce v určitém kostele. Kanovnícká funkce úzce souvisí s kanonikátem. Naproti tomu pojmem řeholní kanovník se označují členové kněžských řádů s řeholí sv. Označení kanovník se začalo používat v době od 4. do 8. století jako označení kleriků žijících ve městech a vedoucích společný, čili kanonický život podle řehole podobné mnišské. Čestné oslovení kanovníka je jeho milost kanovník.
Do začátku 16. Po církevní reformaci v 16. poreformační nekatolické - protestantské období se objevují různé varianty života kanovníků. Společný život ovšem netrval dlouho, protože nejdříve biskupové a pak klerikové si oddělovali svůj podíl ze společného majetku a začali žít na svůj účet. Tridentský koncil odstranil mnohoobročnictví zavedením rezidence a obecně určoval, aby kanovníci byli vysvěceni, a to tak, aby alespoň polovina z nich byli kněžími, ostatní pak alespoň podjáhny. U kanovníka teologa, kanovníka penitenciáře a arcijáhna je vyšší teologické nebo právní vzdělání vyžadováno bezpodmínečně. Kanovníkům, kterým je svěřena duchovní správa (cura animarum), musí být nejméně 25 let. U ostatních kanovníků se připouští věk minimálně 22 let. Kanovník penitenciář musí být minimálně 40letý. U kanovníků v Rakousko-Uhersku se vyžadují normy stanovené tridentským koncilem, ovšem je zvláště stanoveno, aby všichni kanovníci byli kněžími, kteří již nějaký čas v duchovní správě působili.
[tagimg>mapa kapitul Praha, Olomouc, LitoměřiceKapitulní dary a práva se různily podle kapitul a podle doby. Sídelních kanovníků měla kapitula v Praze 12, v Olomouci 17, v Kroměříži 8, v Českých Budějovicích a Litoměřicích 7, v Hradci Králové 6 a tak dále. Počet čestných kanovníků se řídil podle počtu sídelních kanovníků, ale byl rozličný. Členové litoměřické katedrální kapituly při oslavách 950. výročí od založení kapituly dne 8. června 2007. Zleva: Alexej Baláž, Josef Koukl, Stanislav Bečička, František Opletal, Karel Havelka, Pavel Posád, Jiří Hladík, Karl Kindermann. Přijetím norem Kodexu kanonického práva z roku 1983 se změnilo právní postavení kanovníků a jejich úkol je víceméně liturgický, avšak tradice kapitul je udržována institutem vlastního práva. Pokud se týče obročí kanovníků a péče o majetkové záležitosti kapitul, zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1 stanoví, že veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.| Kapitulní prebendy | Rezidence | Obsazení |
|---|---|---|
| Bischofstein (Praha) | Čp. 50 | První prebenda, řekla se i Strnad |
| Arciděkanství | Čp. 51 | Důchody z III. bischofsteinské prebendy |
| Arcijáhen | Čp. 52 | II. Bischofstein |
| Švandovská prebenda | Čp. 48 | Bez úřadu kapituly |
| Ullersdorfská prebenda | Čp. 37 | Ullersdorfský kanovník |
Na počátku 19. století se kapitula vyvíjela v kontextu národního obrození a osvícenské edukace. Založení vlastního teologického institutu a podpora českého jazyka ukazují reflexi potřeb doby. Kanovníci se zapojují do vzdělávacích a kulturních snah diecéze, např. podpora České museum a Biskupské knihovny. Počátky katolického spolkového života na Adalbertinu a osobnosti jako Mons. František Reyl a další, kteří prosazovali společenskou angažovanost, ilustrují význam kapituly v tehdejší společnosti. I během I. světové války byla kapitula aktivní, ačkoliv došlo k osudnému oslabení počtu kanovníků a k některým jmenovacím změnám.
V souvislosti s novějšími změnami kodexu a revidovanými statuty se z hlediska práva znovu vyjasnilo postavení kanovníků a charakter jejich úkolů. Pražský biskup a jeho role v řízení kapituly byly posíleny reformou z roku 1930, která povolila zřízení nové dignity probošta a jmenovala do ní dosavadního děkana. Počet dignitářů zůstal omezen, ale došlo k přerozdělení rolí, např. arcijáhen nebyl již počítán mezi dignitáři. Statuta definují pět primárních prebend a jejich sídla, a tím i uspořádání kapituly. Plánované reformy v Královéhradecké diecézi, související s kodexem 1917 a pozdějšími změnami, měly posílit prestiž kapituly prostřednictvím širšího zapojení do intelektuální a kulturní činnosti. Z této historie vyplývá, že kanovníci zůstávají duchovními, kteří plní liturgické a administrativní úkoly v rámci kapituly, a jejich statut reflektuje historické i právní vývoj církevního práva.
Instalace kanovníků Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi | Živě s Noe
Na závěr lze shrnout, že pojetí kanovníka zahrnuje dvě klíčové linie: světské kanovníky, kteří jsou kněžími s určitým kapitulárním postavením, a řeholní kanovníky, kteří jsou členy řeholních společností a inkorporováni do řehole. Platné kanonické právo předepisuje, že kanonikáty uděluje biskup kněžím a že kapitulní společenství je složeno zejména z duchovních. Řeholní kanovníci mají zvláštní pravidla v kontextu své řehole a koncilních reforem, které upravují postavení řeholních stavů v církvi. Konkrétně v premonstrátském řádu platí, že řeholním kanovníkem je ten, kdo složil slavné řeholní sliby a je duchovním (přijal alespoň jáhenské svěcení).
tags: #ondrej #fullschlussell #kanovnik