Nejstarší syn valašského rolníka Trochty Štěpán se narodil 26. 3. 1905 ve vsi Francova Lhota. Po první světové válce odešel studovat na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, matčina nemoc jej však přinutila studia přerušit. I přes nepřízeň osudu se však rozhodl ve studiu pokračovat s cílem stát se knězem. Na podzim 1923 odjel do Foglizzo nedaleko Turína, kde absolvoval přípravku, následně vstoupil do noviciátu saleziánského řádu a 24. září 1925 složil řeholní sliby. Stal se tak jedním z prvních českých saleziánů a patří mezi zakladatele českého saleziánského díla.
V Turíně také pokračoval ve středoškolském studiu a v letech 1927-1928 se přechodně vrátil do ČSR, pomáhal vybudovat saleziánské gymnázium ve Fryštáku. Od podzimu 1928 studoval teologii na Papežské teologické fakultě v Turíně, kde 20. června 1932 získal doktorát teologie a 3. července 1932 přijal kněžské svěcení. Krátce nato nastoupil vojenskou službu, po jejím skončení byl jmenován důstojníkem duchovní služby v záloze a v září 1938 se účastnil mobilizace v hodnosti poručíka.
Po okupaci se stal vedoucím saleziánského centra v Kobylisích a byl několikrát vyslýchán gestapem. První ozvěna nacistické perzekuce přišla po atentátu na Heydricha; Trochta byl vzat do Terezína a poté do koncentračních táborů. Do Malé pevnosti v Terezíně dorazil po převozu z Prahy, setkal se zde s významnými osobnostmi a poté působil v pracovních komandiích v Ústí nad Labem. Zlom nastal koncem roku 1942: transport do Mauthausenu, následně do Dachau a nakonec osvobození Američany v květnu 1945.
Po válce se vrátil do čela pražského saleziánského ústavu a v listopadu 1947 byl jmenován litoměřickým biskupem. V době komunistických režimů ho čekaly další zkoušky: v roce 1953 byl zatčen a v rámci vykonstruovaného procesu odsouzen na 25 let; po amnestii v roce 1960 byl propuštěn, ale do duchovní správy mu nebyl umožněn návrat. Žil v Táboře a později v Radvanově u Mladé Vožice, dokud mu nebylo umožněno opět spravovat diecézi v roce 1968.
V srpnu 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore, veřejné zveřejnění následovalo až v roce 1973. Zdravotní stav kardinála Trochty se během normalizace dále zhoršoval. V roce 1974 podstoupil operaci očí a 5. dubna jej navštívil církevní tajemník; následující den byl nalezen mrtvý. Pohřeb byl zakázán a pohřební průvod ani účast věřících nebyly umožněny.
Na pohřbu byl přítomen krakovský arcibiskup Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II., který proslov nad rakví označil Trochtu za mučedníka. Život a dílo Štěpána Trochty byly veřejně oceněny až po listopadu 1989; prezident Václav Havel mu udělil 28. října 1992 Řád T. G. Masaryka II. třídy in memoriam.
Mládí a vstup do salesiánského díla
Štěpán Trochta se narodil 26. března 1905 ve Francově Lhotě, v rodině zemědělce. Měl dva mladší sourozence a velmi brzy přišel o otce. Vychodil obecnou školu a v letech 1917-1921 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Z rodinných důvodů byl nucen studia přerušit, ale rozhodl se ve studiu pokračovat s cílem stát se knězem. Od roku 1923 studoval Foglizzo, následně vstoupil do noviciátu salesiánů a 24. září 1925 složil řeholní sliby.
V Turíně pokračoval ve studiu a poté se vrátil do ČSR, kde pomáhal vybudovat saleziánské gymnázium ve Fryštáku. V roce 1928 zahájil studium teologie na Turínské univerzitě, kterou ukončil doktorátem 20. června 1932 a o tři týdny později přijal kněžské svěcení. Primice ve Francově Lhotě proběhla 17. července 1932.
Ve službě církvi a odboj během druhé světové války
Krátce po ostřejší evropské misi se Trochta stal spoluzakladatelem Ústavu pro výchovu učňovské mládeže v Ostravě a poté budoval jako člen Salesiánské společnosti chlapecký domov pro chudou mládež v Praze; ústav měl hodnotu kolem 15 milionů korun a zahrnoval sportovní plochy a klubovny. Gestapo jej jako řediteli ústavu opakovaně vyslýchalo a po atentátu na Heydricha byl převeden do vězení. Následně prošel tábory Terezín, Mauthausen a Dachau; po válce se vrátil k salesiánskému dílu a získal vojenské i občanské uznání za statečnost.
V poválečném období se zapojil do jednání s komunistickou vládou jako mluvčí katolické biskupské konference. V roce 1953 byl internován a o pět let později odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v roce 1960 a po krátkém období svobodného života byl znovu internován. V roce 1968 mu bylo umožněno návrat do Litoměřické diecéze; v témže roce byl rehabilitován a v roce 1969 jmenován kardinálem in pectore.
Odkaz a památka
Štěpán Trochta se stal významnou postavou nejen pro litoměřickou diecézi, ale i pro širší kontext československé církve, která byla v 50. a 60. letech pod velkým tlakem státní moci. Jeho životní příběh zahrnuje období od protinacistické odbojové činnosti po období perzekucí v totalitním režimu a nakonec veřejné rehabilitace a uznání po pádu komunismu. Karanténní dramatické momenty a jeho veřejné prohlášení byla připomenuta i v zahraničním tisku a mezi významnými osobnostmi církevního světa.
Jeho pražský skautský a katechetický vliv, spolu s odkazem v litoměřické diecézi, zůstává důležitým svědectvím o tom, jak diskontinuované a perzekvované církevní struktury dokázaly přečkat a obnovit svůj duchovní a sociální projekt.
