Myslím na naše předsednictví v Evropské unii ... Je advent, blíží se Vánoce, na politické scéně klání v koalici, v parlamentě „přesuny“ poslanců na různých rovinách, diskuse o Lisabonské smlouvě, prezidentovo vyrovnání se s různými problémy ve světě, ekonomická krize ... To vše způsobuje, že se o tomto našem důležitém „začátku“ diskutuje a píše méně.
Přesto se vynořují otázky, jak budeme schopni s naší politickou nestabilitou předsedat Evropské unii, když máme potíže s vyřešením otázek na „malém písečku“ našeho národa. A co přineseme do Evropy? Naše vládní reprezentace zdvihne prapor EU.
Kolem roku 1950 a v létech následujících jeden z otců-zakladatelů, velký křesťanský politik Robert Schumann dal impuls k hledání a vytvoření symbolu pro vznikající společenství. Při vzniku společenství byli i další velcí vedoucí křesťanští politici té doby, otcové-zakladatelé Konrád Adenauer a De Gasperi. Oni neměli na mysli založit především nějaké hospodářské společenství, ale chtěli bránit Evropu před něčím tak zrůdným, jako byla druhá světová válka.
K válečnému průmyslu bylo třeba uhlí a oceli. Pro vytvoření symbolu připravil Schumann určité zadání. Symbol měl vyjadřovat „duchovní a morální hodnoty, které jsou společným dědictvím národů, které Radu tvoří“. Sešlo se postupně přes sto návrhů. Na některých byl např. symbol kříže. Tento a jiné podobné příliš konkrétní křesťanské výrazy byly po diskusi odmítnuty. Návrhů zůstalo pár. Ten navrhl kruh z 12 zlatých hvězd na modrém poli. Jak k návrhu došel? Heitz přiznal, že se inspiroval 12. kapitolou knihy Zjevení sv. Jana, kde se říká: „Ukázalo se veliké znamení na (modrém) nebi: žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy…“ (Zj 12,1).
Není nikterak pochyb, že tou ženou je vítězná, neposkvrněná Panna Maria. V apokalyptické řeči „oděná sluncem“ znamená oděná mocí Boží, silou Boží, a „měsíc pod nohama“ tu znamená - vítězící, šlapající po symbolu zla, jehož je měsíc v apokalypse znamením. Jeho světlo je totiž chápáno jako falešné, zdánlivé, není vlastní, jen odražené.
Ani Lévy ani Heitz se netajili křesťanskými východisky. Sám Lévy také znal medailky Neposkvrněného početí Panny Marie z pařížské ulice du Bac, na kterých je vyobrazená právě žena z Apokalypsy. A číslo 12? To bylo číslo společenství - dvanáct kmenů Izraele, 12 apoštolů. Volba takovýchto symbolů byla pochopitelná, když evropské společenství vznikalo v srdcích tehdejších velkých vedoucích křesťanských politiků v Evropě.
Malou zajímavostí je, že tento symbol byl komisí vybrán dne 8.
Kdo by chtěl zakrýt tyto skutečnosti, vymýšlí si jiná vysvětlení: pro počet hvězd - 12 měsíců v roce, 12 hodin na ciferníku, kruh jako tvar dokonalosti, modrá barva jako barva nebe nad Evropou atd. Po krátké a těžké nemoci zemřel 18. března 2017 ve věku 84 let Miloslav kardinál Vlk, emeritní arcibiskup pražský.
V čele pražské arcidiecéze stál 18 let. S vděčností vzpomínáme na jeho podporu Arcidiecézní charitě Praha a požehnání, které vždy pro naši činnost vyprošoval. Miloslav kardinál Vlk působil jako pražský arcibiskup mezi lety 1991 a 2010. Arcidiecézní charita Praha v té době zakládala sociální služby pro seniory, matky s dětmi v tísni, lidi s postižením. Rozvíjela svou činnost v zahraničí.
Otec kardinál navštívil Indii i Ugandu, aby požehnal Českou nemocnici v ugandském Buikwe, Školu pro zdravotní sestry v indickém Honavaru a další projekty. V modlitbách vzpomínáme na našeho drahého otce kardinála, který byl pro nás inspirací i motivací. „Charita je tváří církve obrácená ke světu,“ zdůrazňoval často naši velkou odpovědnost a závazek vůči církvi i společnosti.
Když je jmenování a ustanovení kardinálů, tak se v Římě sejdou všichni kardinálové na mši. Nově ustanovený kardinál se pak se všemi ostatními osobně pozdraví. Nebo když jsou v Římě velké slavnosti. To se kardinálové také sejdou a kolem oltáře svatého Petra. Před jeho zvolením nejspíš ano, ale neidentifikoval jsem jej.
Sám jsem se s ním setkával v generální kongregaci před konkláve, pozdravili jsme se, ale nevěděl jsem - tohle je kardinál Bergoglio. Setkal jsem se s ním ale po jeho zvolení. Hned po ukončení konkláve měl ještě v Sixtinské kapli mši s konklávisty, kteří ho volili, druhý den měl setkání s námi všemi v Klementinském sále, kde se obvykle papežové setkávají s biskupy nebo s kardinály.
Šli jsme za ním spolu s arcibiskupem Dukou předat mu zvací dopis na Velehrad a osobně jej pozvat. Když se mě ptal na jméno a já mu odpověděl, povídá: „A, umývač oken.“ Já byl úplně šokovaný, že papež z Argentiny tohle ví, a na moji otázku mi řekl, že četl můj životopis.
(Pozn. Často zmiňujete sdělovací prostředky. Před letošním konkláve byl dlouhý čas, během něhož média mimořádně, jako nikdy předtím v moderní době, referovala o církvi a udělala velikou katechetickou službu. Trvalo relativně dlouho, než se sdělovací prostředky dočkaly konkláve, a tak hovořily o nejrůznějších aspektech života církve. Myslím si, že udělaly velký kus práce, ale mohou působit i negativně. Média mají obrovskou sílu, protože masírují, prosazují určitý názor. Média měla své kandidáty, které stále dokola omílala a prezentovala, a v tomto okamžiku se ukázala jedna velmi důležitá věc. Po zahájení konkláve jsou kardinálové v uzavřeném prostoru bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Nesmějí používat ani mobilní telefony.
Volba byla mimořádná v tom, že kardinál Bergoglio si zvolil jméno František, které nebylo nikdy použito. A toto jeho jméno vlastně ukazuje jeho program. Svatého Františka zná mnoho lidí, i nevěřící. (Pozn. aut.: František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba a láska ke Kristu.
Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Přitom nejde o program, který si Bergoglio vzal teď, po své volbě, ale je to výraz jeho charakteru, jeho linie, jeho orientace. Není to gesto, jde o projev jeho smýšlení, jeho srdce, jeho duchovního života.
Takže když vyšel na balkon baziliky svatého Petra a řekl: „Buona sera - dobrý večer,“ tak všichni z toho byli paf, šokováni, protože papež takhle nikdy nezdravil. Myslel jsem, že existuje určitý protokol o tom, co musí mít papež v určitých, zejména významných okamžicích na sobě. Určitě.
Papež František na vnější projevy parády prostě není. Nenosí červené boty a červené ponožky. Nic. Tohle on nebere. Jde o určitou tradici, určitá vnější znamení jsou třeba, ale je nutné rozlišovat, co jsou znamení a co už je pouze zbytečná paráda. Tohle je znamení nové orientace, kterou on do církve přináší.
A myslím si, že do situace, ve které nyní církev je, tedy pedofilní skandály a problémy s vynášením dokumentů ve Vatikánu, tak do této situace najednou vstupuje člověk, který veškeré věci vidí jednoduše, který vzniklé problémy bude určitě řešit prostě, jednoduše a poctivě.
Kdyby byla veliká osobnost v Evropě, byla by zvolena. Volba papeže není tak politická, jak to hlásají média, není to tak, že kde je více katolíků, tak odtud bude papež. Zaujala mě věta, kdy papež František vyzval k dialogu s ostatními církvemi, zejména s islámem.
Když hovoříme o islámu a díváme se na islám, tak musíme přesně oddělovat, a to ne vždy média dělají, že islám nerovná se terorismus. A tohle je obrovská chyba, která se dělá při posuzování islámu. Islám sám o sobě, v sobě, jako učení, tohle nemá. Jenomže islám je zneužit k mocenským postupům.
Uvědomujme si, že islám po stránce kulturní je někde ve středověku. My jsme také byli ve středověku, kde se náboženství a moc spojovala a úzce spolupracovala a prosazovaly se určité politické cíle. A v téhle situaci, kulturně, oni jsou nyní. Oni nemají lidská práva a vztah k ženám, ale mají jeden moment - spojení náboženství s mocí a vnášení náboženství, své víry, mocí.
A proto často, a to je potřeba si uvědomovat, muslimové přicházejí do Evropy, aby přinášeli své náboženství. Ne vždycky jsou v jejich příchodu jen sociální motivy. Oni vidí Evropu jako ateistický prostor, kam chtějí přinášet své náboženství. Neznají lidská práva, rovnost, svobodu a sami si prostor uchopují, ale druhým tento prostor nedávají. V jejich zemích působí mezinárodní společnosti, které dobývají třeba ropu, ale nemohou mít ani kaplana.
Najdou-li dialog, říkám ano. Osobně jsem slyšel některá vyznání muslimky Sharházat z Íránu, která přišla do Říma studovat katolickou teologii, aby mohla být misionářkou islámu ve světě. Jsme na začátku nejvýznamnějšího křesťanského období, na začátku Velikonoc. Lze vnímat poselství Velikonoc stále nově a nově?
Když čtu denní tisk, kde se mluví o mládeži, tak mládež jako první nedostatek a bolest cítí osamocenost, nedostatek přijetí od druhých. Čili Kristus vstal z mrtvých proto, aby mohl být přítomen s věřícími všude. Když se narodil a přijal lidské tělo, tak přijal tělo, které je podrobeno zákonům tohoto světa, zákonům času a prostoru a je smrtelné.
Člověk má ve své DNA zakódováno, že chce být milován a milovat, že chce být přijat druhými. Jenomže ono to v současném světě není. A Kristus mrtvých vstalý tedy řekl: „Já jsem s vámi, uprostřed vás.“ Pro danou situaci, obzvlášť u mladých lidí, jde o úžasnou perspektivu, protože najednou zjistí, že tu je někdo, kdo je mi blízko, je někdo, kdo je se mnou stále, je někdo, kdo má o mě zájem, i kdyby všichni okolo neměli žádný.
Včera byla na pražském Hradě vztyčena vlajka Evropské unie. Evropská unie byla založena křesťanskými politiky, kteří své křesťanství opravdu žili. Byli to Robert Schuman, Konrad Adenauer a De Gasperi. Oni chtěli Evropské společenství, které by zabránilo opakování hrůz 2. světové války.
Ke svému návrhu uvedl, že se nechal inspirovat 12. kapitolou Zjevení. Nad Evropou a nyní i nad naším Hradem vlaje vlajka, která je symbolem božích sil, symbolem, řekl bych, biblickým, a docela ladí s prezidentskou standartou, kde je napsáno „Pravda vítězí“.
Společnost je v mnoha záležitostech a směrech neinformována o věcech tak, jak jsou, a nehledá pravdu. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nebyl symbolem habsburského režimu, nesouvisí s popravou 27 pánů po Bělohorské bitvě, ale šlo o poděkování za vítězství Pražanů proti švédskému vpádu v roce 1648 a za jejich ochranu. Jeho základní kámen byl položen 26. dubna 1650 a s Bílou horou nemá vůbec nic společného, ale lidi takovýto blud šíří.
Ve jménu tohoto bludu jsou někteří lidé proti znovupostavení tohoto sloupu, přitom jde o symbol ochrany či záchrany Prahy. Architekti z hlediska uměleckého říkají, že Mariánský sloup k Praze patří a byl tam dříve než pomník Husův, a že by bylo dobré jej postavit. Ani pomník Jana Husa není v rozporu s Mariánským sloupem.
Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v jihočeské Líšnici. Po maturitě mu nebylo dovoleno studovat. Pracoval tedy jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích. Po absolvování vojenské služby byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví.
Studia zakončil promocí v roce 1960. Poté pracoval jako archivář v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. V této době publikoval řadu odborných článků v různých časopisech. V roce 1964 se mu podařilo zahájit studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1968 v Českých Budějovicích.
Vzápětí jej tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl v roce 1971 přeložen do malých farností, nejdříve na Šumavu - Lažiště a Záblatí (roku 1971).
Po šestnácti měsících v roce 1972 se za trest stěhuje do Rožmitálu pod Třemšínem, kde působí sedm let. Zde mu byl v roce 1978 odňat tzv. "státní souhlas" k veřejnému výkonu kněžské služby. Byl proto nucen hledat si „civilní“ zaměstnání.
Jako jiní, potrestaní, kněží přijal práci umývače výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Deset let žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících. StB ho proto považovala za jednoho z nejnebezpečnějších kněží bez státního souhlasu.
Odejít „tam“ je to nejsprávnější řešení, loučil se. Hned v únoru 1990 se stal Miloslav Vlk nakrátko českobudějovickým biskupem. V červnu 1991 nahradil v úřadu českého arcibiskupa kardinála Františka Tomáška a v úřadu zůstal až do roku 2010, kdy ho vystřídal současný arcibiskup Dominik Duka. Kardinálem je od roku 1994, ve stejném roce začal moderovat setkání ekumenického Hnutí Fokoláre (také Dílo Mariino).
Móda textu: Milý kardinále Vlku, tady papež František, volám, abych vás pozdravil a ujistil vás, že se modlím za vaše zdraví. Velké objetí! Ať vám Pán požehná! Česká katolická církev se za dvě dekády, kdy ji vedl, potýkala s úbytkem věřících i kněžích. Pro dohodu o církevních restitucích se našla shoda až za Vlkova nástupce Duky.
„To je černá můra mého svědomí, protože de facto za těch 20 let na rovině církevně-politické jsem nedosáhl vlastně téměř ničeho,“ zhodnotil své působení v roce 2009 tehdy končící arcibiskup. Kardinál Vlk byl nositelem řady ocenění, čestných doktorátů a občanství.
Kardinál Vlk na konci ledna oznámil, že trpí rakovinou plic s metastázami do kostí a čeká ho chemoterapie. Zdravotní problémy se u něj začaly projevovat zhruba na jaře loňského roku a o Vánocích se zhoršily natolik, že musel být na několik dní hospitalizován.
