31. květen 2021 si můžeme připomenout 300. výročí blahořečení svatého Jana Nepomuckého.
Náš spolupracovník, slovenský publicista Karol Dučák k této příležitosti připravil článek, jehož 1. část nyní nabízíme.
Jak autor uvádí, ať nám Bůh dá, co dal Tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě!
Měsíc květen není jenom mariánským měsícem, ale také měsícem jiných svatých Katolické církve.
Hned na první den tohoto měsíce připadá liturgická památka sv. Josefa dělníka; svátek mají apoštolové Filip, Jakub a později Matěj.
Také si připomínáme památku kněží z Moravy, sv. Jana Sarkandra (6.5.) a Klementa M.
16. květen je zase svátkem snad nejznámějšího českého světce na celém světě - svatého Jana Nepomuckého.
A na 31. května 2021 připadá 300.
Není snad na světě země, ve které by o něm nevěděli.
Jako autor tohoto článku to mohu potvrdit z vlastních zkušeností, protože jsem několik let pracoval v Bavorsku, kde jsem často vídal světcovu sochu na starých mostech.
Ne náhodou.
Požívá však velkou úctu i v mé vlasti, na Slovensku.
Je patronem rožňavské diecéze a v mém bydlišti, městě Vranov nad Topľou, na východě Slovenska, je starý chrám Narození Panny Marie, ve kterém jeden boční oltář na levé straně při vstupu do chrámu je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Je tam i socha světce, ostatně ne jediná ve Vranově nad Topľou.
Není snad země, ve které by neznali jeho jméno.
Také v daleké Jižní Americe byl tento světec velmi uctíván.
Jako autor řady článků a knihy Božie svetlo v temnotách Paraguaja zabývající se historií jezuitského státu, jsem zjistil několik pozoruhodných faktů o úctě jezuitů k českému světci.
Právě díky jezuitům se stal český mučedník sv. Jan Nepomucký známým prakticky po celém světě a velké úctě se těšil i v jezuitském státě v Paraguayi jako patron proti povodním a záplavám.
Navíc v roce 1760 založil jezuita Manuel Durán západně od řeky Paraguay redukci San Juan Nepomuceno.
(Srov. Tomuto světci je zasvěcené velké množství kostelů a kaplí po celém světě.
Počet jeho soch se jen v Evropě odhaduje na mnohem víc než třicet tisíc.
Blyly o něm napsány knihy, studie, divadelní hry, je častým námětem obrazů, soch a jiných uměleckých děl.
I když se jednotlivá vyobrazení mučedníka od sebe odlišují, nejčastěji je zobrazován jako kněz se štolou, biretem na hlavě, v ruce má palmu, kříž nebo knihu.
Navíc svatý Jan Nepomucký bývá jako jediný světec zobrazován i s hvězdami kolem hlavy, protože jeho mrtvé tělo našli ve Vltavě rybáři údajně podle světýlek kolem jeho hlavy.
Světcova socha, postavená na pražském Karlově mostě v roce 1683 se stala předlohou mnoha napodobenin a tak se stal světec na mostě zřejmě nejznámějším světcem vůbec.
Podle všeho je nejvíce uctívaným Čechem ve světě, ale paradoxně snad nejméně úcty požíval ve své vlasti, i když je jedním z patronů Čech.
Není snad světce, který by byl svými rodáky tak zpochybňován, jako právě on.
V tisku i na internetu se objevuje stále více článků, jejichž autoři tvrdí, že se údajně stal světcem omylem, ba vyskytly se i snahy zcela zpochybnit existenci tohoto mučedníka.
Kolem osoby sv. Jana Nepomuckého se skutečně nahromadilo v průběhu několika staletí množství nejasností a omylů.
Nejmenší vinu na tom však má samotný světec.
Takto přivedli vodu na mlýn všem odpůrcům světce, kteří s nemalou dávkou škodolibosti použili každou nesrovnalost k tomu, aby - rovněž hnaní nadměrnou horlivostí - zpochybnili ještě i to, co se mezitím podařilo vědecky dokázat a historicky doložit.
A tak se stal nejznámější český světec objektem vášní, které velmi zdeformovaly jeho obraz.
Kdo tedy byl sv. Odpovědi budeme hledat v dalších dílech tohoto článku, 2. (Vydáno 30. 5. 2021; 16. 5. 2022 - 693; 16. 5. 2025 - 2770; 16: 5. 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Havlíčkův pobyt v kněžském semináři i jeho negativní hodnocení bývají často zmiňovány jako jakási historická anekdota pro zpestření přednášek o jeho životě.
Málokdo však ví, že mezi Havlíčkem kritizovanými představiteli semináře byli také dva členové naší kapituly: rektor semináře a kapitulní probošt Jan Nepomuk Büttner a profesor církevních dějin a kanovník Jan Smutek.
A protože události té doby jsou až do dnešních dní prezentovány příliš jednostranně, a navíc se týkají také zmíněných členů naší kapituly, pokusili jsme se nabídnout jiný pohled na kněžský seminář té doby ve snaze alespoň částečně rehabilitovat vnímání kněžské formace v 1. polovině 19.
Rozhodnutí pro kněžské povolání sílilo v Havlíčkovi již od druhého ročníku filosofických studií, které odbýval v Praze mezi lety 1838 a 1839.
Jeho životopisci se shodují, že si kněžství zvolil zcela dobrovolně, a dokonce k jisté nelibosti svého otce.
Ten totiž chtěl mít ze svého syna spíše advokáta, aby se zastával poddaných, kteří trpí panskou zvůlí.
Havlíček se ale domníval, že jako kněz bude moci nejsvobodněji působit na mravní i národní povznesení lidu jako český spisovatel, k čemuž pociťoval vlohy nejsilnější.
Pro kněžství se přesto rozhoduje s upřímnou zbožností a nejčistšími mladickými ideály.
Vyplývá to i z dopisu matce z 15. března 1840.
Svěřuje se v něm se svým záměrem, když píše: „Milá maminko, modli se za mne jenom o to, aby Bůh udělil požehnání při volbě stavu mého.
Nyní již Havlíčkovi nezbývalo nic jiného než se rozhodnout, kde bude pokračovat v bohosloveckých studiích.
Nabízel se Diecézní kněžský seminář v Hradci Králové, kam náležel svým domicilem, nebo Arcibiskupský seminář v pražském Klementinu.
Nakonec se na radu svého přítele a kolegy Antonína Dlaskeho rozhoduje pro Prahu.
Havlíček vstoupil do semináře plný očekávání a nadšení počátkem října roku 1840, ale brzy ze svých ideálů vystřízlivěl.
Zjistil, že teologické studium i kněžská formace se zásadně rozchází s jeho buditelskými záměry, s nimiž do semináře vstupoval.
A co více, setkal se s nepochopením pro své nadšení u svých kolegů a tím spíše u představených.
Ze svého prvotního rozčarování se pokusil vypsat v listu svému příteli P. Slavíkovi (faráři v Batelově): „Jsou jen tři věci, které mě mrzí: že moji kollegové (vyjímaje jen nemnohé) ke všemu spíše se hodí, než za kněze; že mohu tak málo pracovat pro své budoucí povolání a že pozoruji denně při představených, dílem že nemají žádné horlivosti v úřadě, dílem že horlivost to převrácená, dílem že jest pokrytecká.
Prvním byl rektor semináře Jan Nepomuk Büttner (od r. 1838 probošt kapituly Všech svatých).
Ta byla oprávněná, ale v případě Mařanova způsobu klasifikace i u slabých studentů prý ojedinělá.
Snad tím chtěl dokázat, že Havlíčkovi nenadržuje a podobné excesy nepodporuje.
Havlíček sám v té době byl již rozhodnut seminář opustit, ale nevěděl, jak by to měl učinit.
Nechtěl především ranit svou matku, která se z jeho kněžské dráhy těšila.
Snad proto s určitou úlevou přijal dopis, který mu do Brodu na sklonku letních prázdnin dne 9.
Na druhou stranu je nutné zmínit, že když se Havlíček krátce na to rozhoduje pro učitelství na gymnáziu, což by podle jeho mínění lépe odpovídalo jeho spisovatelským záměrům, získal od rektora Büttnera dobrozdání, v němž není ani známky pro předchozích neshodách.
Ačkoliv se Havlíček stal jedním z velikánů žurnalistiky a literatury 19. století, jeho hodnocení kněžského semináře pochází ze zkušenosti dospívajícího devětnáctiletého muže, který se v této životní fázi vypořádává jak se svým vztahem k autoritě představených, k řádu a povinnostem, tak i se svými ideály, možnostmi a limity.
Havlíček si z pobytu ze semináře nese do života notnou dávku hořkosti.
A přeci do něj vstupoval v době, kdy koncepce teologického studia a kněžské formace prošla rozsáhlou reformou pod vedením břevnovského opata Stephana Rautenstraucha (1734-1785).
Tato reforma byla vyvolána již v polovině 18. století kritikou nevyhovující kvality kněžské pastorační činnosti.
Vina byla dávána zejména náplni studia a formace v kněžských seminářích.
Ty se podle kritiků až příliš zaměřovaly na teoretickou formaci bohoslovců, kteří si měli osvojit vhodné argumenty k obraně katolické víry.
Formace však zanedbávala praktickou stránku kněžské činnosti v oboru katechetiky, homiletiky, liturgiky a nejspíše i morálky.
Po Josefinských reformách se navíc změnila atmosféra ve společnosti a tím i pojetí kněžské služby jak z hlediska církve, tak i státu.
Kněz měl být především duchovním správcem horlivě pečujícím o náboženské vzdělání a morální výchovu svěřených farníků.
Své působení měl vykonávat v duchu soudobého stavu poznání a osvícenských důrazů.
Sám měl být morálně bezúhonný a svým farníkům srozumitelný nejen argumenty, ale i národním jazykem a láskou k vlasti a jejím dějinám.
Je samozřejmé, že stejně jako v současné době i tehdy každý jednotlivý kněz nakonec upřednostnil to, co mu bylo nejbližší.
Mezi kněžími té doby tak najdeme liberální osvícence i konzervativce, státní úředníky, hospodáře, politiky, hudebníky, spisovatele, vědce, buditele nebo klasické typy prostých venkovských či maloměstských farářů.
Avšak seminární formace, která této individuální specializaci předcházela, musela být všem společná.
Rautenstrauchova reforma počítala se čtyřletým studiem.
V 1. ročníku se měli studenti věnovat církevním dějinám, patrologii, starozákonním starožitnostem a výuce hebrejštiny.
Ve 2. ročníku následovala novozákonní exegeze, řečtina a kanonické právo.
Ve 3. ročníku se měli studenti zabývat dogmatikou.
Této koncepci studia se měly přizpůsobit i vyučovací jazyky.
Zatímco teoretické disciplíny měly být přednášeny latinsky, praktické předměty měly být vyučovány v národních jazycích, aby si budoucí kněží osvojili schopnost komunikovat svým farníkům nauku církve co nejsrozumitelněji.
V pražském semináři to byla primárně čeština, která měla být dokonce vyučována povinně.
Navíc od r. 1810 měli být ke studiu přijímáni výhradně studenti, kteří česky rozuměli.
Není bez zajímavosti, že praktickou teologii na teologické fakultě v Praze začal od r. 1805 přednášet jako první pozdější kanovník kapituly Všech svatých František Xaver Faulhaber (1760-1832).
Vedle studia procházeli bohoslovci ještě seminární formací, která jim měla napomoci k osvojení základních návyků budoucího kněžského života.
Bohoslovci se proto museli vyrovnat s domácím řádem semináře - s řadou zákazů a příkazů, které měly metodou sebezáporu a sebepřekonání napomoci zvládnutí budoucí fyzické i psychické zátěže ve farnostech (závazek celibátu nevyjímaje).
Nemůže být proto divu, že pro mnohé adolescenty mohly být právě nároky na disciplínu velmi náročné a mnohdy byly také důvodem odchodu ze semináře.
Je však nutné dodat, že se církev už před polovinou 19. století poznenáhlu dostává pod sílící státní kontrolu, která se chce vyvarovat riziku možných revolučních hnutí.
Tím ovšem dochází mezi ostatními formačními požadavky k posílení důrazu na loajalitu vůči státu.
V praxi to znamenalo především to, že kněží měli být mimo jiné i obhájci státních výnosů.
Nešlo o nic jiného, než o projev pozdějšího nešťastného sepjetí trůnu a oltáře, které se již v době Havlíčkova pobytu v semináři negativně promítlo do života mnohých přemýšlivých bohoslovců.
Tuto skutečnost rehabilitovat ani obhájit dost dobře nelze.
Ostatně Havlíček se s tím později vypořádá v Epištolách kutnohorských, které v mnohém předešly II.
Nad všemi studijními i formačními požadavky museli bdít vyučující a seminární představení.
Ti byli vybírání z řad vzdělaných a osvědčených kněží, kteří byli loajální vůči církvi i státu.
Ze všech těchto postav budou nyní zmíněni pouze ti, kteří se nachází v centru Havlíčkovy pozornosti.
K naší lítosti se nám ale podařilo dohledat podobizny či fotografie pouze tří z nich.
Busta Antonína Rosta ze zahrady kostela sv. V době Havlíčkova pobytu v semináři byl rektorem Jan Nepomuk Büttner (1777-1856).
Ten po svém kněžském svěcení r. 1804 strávil převážnou část svého života na různých pozicích v kněžském semináři v Praze, což bylo i na tehdejší poměry výjimečné.
Nejprve zde začínal jako vicepraeses, později praeses a potom jako rektor.
V r. 1826 byl jmenován kanovníkem kapituly Všech svatých a r. 1838 jejím proboštem.
V r. 1847 nakonec ze zdravotních důvodů na funkci rektora semináře rezignoval.
Z dostupných pramenů se nelze vyjádřit k Havlíčkově výtce, že starost o seminář kvůli svému věku, nedoslýchavosti a dobromyslnosti přenechával raději jiným (o tom prameny nic neuvádí).
Faktem ale je, že sice měl z titulu svého úřadu nad seminaristy vrchní dohled, avšak do denního kontaktu s nimi přicházel spíše výjimečně.
Dohled nad formací, disciplínou a prospěchem seminaristů měl vykonávat praeses - vicerektor.
Tím byl v té době Antonín Rost (1798-1879).
V pražském semináři začal působit asi od r. 1840 tedy v závěru své šestnáctileté praxe na vysokém učení v Innsbrucku, kde r. 1838 získal doktorát teologie.
Prameny jej hodnotí jako kněze hluboce zbožného, ale ve shodě s Havlíčkovým svědectvím zároveň velmi disciplinovaného a přísného nejen k druhým, ale i k sobě.
Velmi pravděpodobně ale nedokázal najít způsob, jak to Havlíčkovi tlumočit vhodnými a přijatelnými prostředky.
Rost tak v dějinách české literatury získal pověst tvrdého, nesmlouvavého a nelítostného kněze.
Přitom historické prameny zaznamenaly také druhou stránku jeho osobnosti, která se vyznačovala hlubokým kněžským a sociálním citem.
Ten je vzpomínán především v souvislosti s jeho působením v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce, kde se r. 1853 stal administrátorem.
Prameny uvádí, že při kostele byli pohřbíváni nemajetní lidé, kteří zesnuli ve vedlejší Všeobecné nemocnici.
V průměru to prý byli dva lidé denně, které zřízenci v obyčejném pytli házeli do společného hrobu.
D Rostovi se tento druh pohřbu zdál naprosto nedůstojný, a proto nebožtíkům zajišťoval křesťanský obřad posledního rozloučení.
Navíc v roce 1861 založil charitativní organizaci nazvanou Spolek Arimatijský.
Členové se snažili zajišťovat nemajetným zesnulým rubáš, rakev a důstojný pohřeb na hřbitově.
Díky tomuto spolku tak bylo za padesát let čin…
Jan či Johánek z Pomuka se narodil kolem poloviny 14. století v dnešním Nepomuku.
V místě barokního kostela údajně stál jeho rodný domek.
Jan zastával úřad generálního vikáře pražského arcibiskupa, což byla velmi vysoká funkce, a byl zpovědníkem královny Žofie.
Její muž, král Václav IV., chtěl tak moc vědět, o čem jeho žena mluvila u zpovědi, až milého Nepomucka umučil a jeho tělo dal hodit do Vltavy.
Protože našel smrt ve vlnách, stal se patronem loďařů, vorařů, mlynářů, a také pomocníkem při povodních, takže jeho sochy často stávají na mostech.
Poznají se podle svatozáře s hvězdičkami a prstu na ústech, který symbolizuje nevyzrazené zpovědní tajemství.
K ke svatořečení Jana Nepomuckého v 18. století posloužilo to, že v jeho lebce byl nalezen zachovalý jazyk, což bylo považováno za zázrak.
Antropologický průzkum ostatků v 70. letech minulého století ale dokázal, že domnělý zázračně dochovaný jazyk je ve skutečnosti pozůstatek mozkové tkáně.
„zázraku“, nenapsal by Havlíček ten epigram.
Mettrenichova absolutizmu.
Dne 17. uložená v honosné monstranci.
Optickým a elektronově-mikroskopickým histologickým vyšetřením (Dr. Dr. svalovou, jak by odpovídalo jazyku, ale o zbytek obsahu mozkovny.
Serologická skupina je shodná s kostrou.
„zázraku“, nenapsal by Havlíček ten epigram.
Pak se, milý pane, nedá nic dělat na této straně.
Před kostelem sv. dala svá…
Figurální pomník Karla Havlíčka Borovského je umístěn v parčíku před školou, při cestě, pod dolním okrajem náměstí.
Základnou oktogonální pyramidální schodiště, schody o délce 160, 140, 120 a 100 cm.
Osmiboký podstavec o výšce 87 cm, překryt přesahující plochou hlavicí.
Na ní dosedá válcovitý kónický sloup o výšce 190 cm ukončen přesahující plochou římsou.
Na plintu stojící postava HKB.
Průměr v dolní části sloupu 120 cm, směrem nahoru se zúžující.
Na osmibokém soklu na čelní straně nápisy ve versálkách: Přislibujte si mně /vyhrožujte si mně /zrádcem přece nebudu!
Na zadní straně soklu: J. Jedlička / Vojice / 19 22/8 09.
Figura zhotovena v kontrapostu, s levou rukou ohnutou v předloktí a položena na prsou, pravá ruka zdvižena před tělem, v gestu.
Odhodlaný výraz ve tváři, zpodobnění proslovu.
Materiál pískovec, celková výška cca 6 m.
