Letošní prezidentská předvolební kampaň byla jízda. A jedním z nejzapamatovatelnějších momentů byl náboženských výstup Andreje Babiše. Řád, který o kostel pečuje, se sice rozhodl na toto zneužití sakrálního prostoru v politické kampani nepřistoupit a kostel zavřít, ale Babiše to neodradilo, do kostela se vydal, video natočil a smíchal v něm esoterismus a křesťanství. Proti zneužívání posvátného prostoru k politické kampani se postavili nejen mnozí katoličtí duchovní (mj. Zajímavé na celé kauze je už to, že se Andreji Babišovi dostalo tak jasného odmítnutí. Není totiž zdaleka jediným, kdo v prezidentské kampani hrál na náboženskou notu, i když je třeba uznat, že jeho způsob byl velmi mírně řečeno dryáčnický.
Pokusme se nejprve o malý průlet posledními dvěma prezidentskými volbami. Začněme rokem 2018. Michal Horáček na svou oficiální stránku ke kandidatuře tehdy dal status, že byl u zpovědi. Marek Hilšer se veřejně chlubil podporou katolického kněze Marka Váchy. O své víře mluvil i Mirek Topolánek. Bohužel se zdá, že katolická církev nerozumí svému místu ve světě. Letošní volby máme ještě v živé paměti. Měli jsme tu Danuši Nerudovou, která sdílela fotografii z kostela sv. Ludmily. Petr Pavel navštívil v rámci politické kampaně kostel sv. Ducha v Ostravě. Marek Hilšer připomenul svou svatbu v kostele. Zneužívání náboženského symbolu v kampani bylo hojně diskutováno.
Nejčastěji se ovšem věnovala pozornost aroganci a drzosti Andreje Babiše, který se nejen podle věřících neštítí ničeho. Jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století Edward Schillebeeckx píše, že církve se stávají sektářskými a klerikálními, když neslouží své podstatě. Nemají-li definované takové místo, které odpovídá jejich spirituálnímu poslání, stávají se apolitickými. Příkladem apolitického chování, které je ale jen alibistické a hledí na svůj vlastní prospěch, je působení kardinála Dominika Duky, který upevnil „sepětí trůnu s oltářem“.
Sloužení lánské mše pro Miloše Zemana jen pár dní poté, co na stejném pódiu stál Zeman s lidmi z extremistické protiimigrační scény, nezastání se kněze Tomáše Halíka, když ho Zeman opakovaně napadal. A kdokoliv někdo s Dukou vyjádřil nesouhlas a chtěl po něm jasné slovo, byla reakce stejná: církev nemá mluvit do politiky. Jak připomíná například i Václav Vacek, tato zdrženlivost byla způsobena především tím, že Duka potřeboval mít na své straně politiky při jednání o restitucích.
Mlčení k nenávisti a zlu nikdy není apolitické. Apolitická nebyla ani gratulace kardinála Dominika Duky politickým stranám. Tehdy se také zvedla velká vlna nevole vůči kardinálovi, protože gratuloval i Tomiu Okamurovi. Obhájci kardinála mluvili o tom, že Duka gratuloval zcela apoliticky všem stranám, a tudíž je to v pořádku. Řádu, který má na starosti Jezulátko, pak bylo vyčítáno, že Babiše do kostela sice nepustí, ale na kostele má ukrajinskou vlajku.
Jenže nevyjádřit solidaritu s národem sužovaným válkou by nebyla apolitičnost, ale bohapustá ignorance. V současné době je minimálně v rámci Prahy pražské arcibiskupství největším devoleperem. Samozřejmě to souvisí s restitucemi a odlukou církví od státu, protože církev potřebuje peníze na další provoz. S restitucemi souvisí i to, že církev získala mnoho budov, některé ve velmi špatném stavu. Katolická církev tak místy supluje odbory památkové péče a stavební úřady. Není žádným tajemstvím, že v některých diecézích byli propuštěni zaměstnanci, kteří se věnovali pastoraci, tedy duchovní péči, a místo nich byli přijati lidé, kteří se věnují místo péči o duchovní potřeby věřících péči o mnohdy rozpadající se domy.
Další výmluvnou ilustrací je anketa mezi prezidentskými kandidáty na webu Christnet. Na otázku, jaká je role církví v demokratické společnosti, se většina kandidátů shodla, že církev chrání hodnoty a připomíná etické principy. Církve z toho vystupují jako mravnostní policie případně „súdná stolica“ starých tetek na moravských hodech, která přísně kontroluje dodržování tradic. Kandidáti dále ocenili charitativní činnost církve. Tady nelze opominout, že jsou oblasti péče (například paliativní péče), které mají téměř zcela v rukou církve. Jistě je to záslužná činnost, otázkou ovšem je, jestli je to to hlavní, čím by se církev měla zabývat.
Církve také často vystupují jako prapodivná lobbingová skupina. Bohužel se zdá, že katolická církev nerozumí svému místu ve světě. Církev není ani realitka, ani neziskovka, není strážkyně hodnot ani nic podobného. Je to, jak říká jiný významný teolog Hans Küng, instituce, jež má uchovávat vzpomínku na Krista. Od duchovní manipulace není daleko k duchovnímu zneužívání. Doris Reisinger, významná odbornice na různé druhy zneužívání v rámci katolické církve, definuje duchovní zneužívání jako proces, v němž spojujeme věci duchovní a věci praktické.
To znamená, že rozhodnutí ve vnější sféře (Reisinger uvádí rozhodnutí ekonomická, právní, lékařská, ale samozřejmě by sem patřila i ta politická) jsou odůvodňována duchovně. Například si můžeme představit pastýřský list, tedy jakýsi oběžník, kteří posílají biskupové do farností, aby ho kněží přečetli věřícím: většinou se posílá při zvláštních příležitostech a v naprosté většině případů jsou pastýřské listy střízlivé a zdůrazňují osobní odpovědnost křesťanů, ale existují i případy, kdy byla, byť nepřímo, podpořena určitá politická strana. To se dá považovat za naprosto ukázkový příklad zneužití duchovní autority.
Jiným příkladem brutálního zneužití duchovních věcí pro politické účely je historická událost z období bitvy na Bílé Hoře. Karmelitán Dominik à Jesu Maria přišel na začátku třicetileté války z Říma na pomoc katolickému vojsku právě v bitvě na Bílé Hoře. Před katolickými vojsky nesl mariánský obraz, který podle legendy stál za vítězstvím katolických vojsk. Kopie tohoto obrazu je dodnes uchována v kostele Panny Marie Vítězné - tedy v Jezulátku.
Reakce katolické veřejnosti na duchovní manipulaci a zneužívání „svatých věcí“ v politickém boji tak dává opatrnou naději, že se cosi v katolické církvi mění. Štúdia je zatiaľ len predbežnou správou o tejto problematike. Predkladané texty sú adresované predovšetkým tým, ktorí pôsobia v pastorácii, aby vedeli vysvetliť, ako sa hnutie new age líši od kresťanskej viery. Štúdia nabáda čitateľov, aby si všimli spôsob, akým sa religiozita new age zameriava na duchovný hlad dnešných ľudí. Publikácia upozorňuje na potrebu poznať a pochopiť new age ako kultúrny prúd a zároveň zdôrazňuje, že katolíci musia dobre poznať pravú katolícku náuku a spiritualitu, aby boli schopní správne posudzovať témy, ktoré tento prúd prináša.
Predkládané texty pokračují dlouhým historickým kontextem katolické církve a jejího vlivu v Česku a v Evropě, včetně změn po druhém vatikánském koncilu, rozuzlení otázky papežské neomylnosti a vlivu kolonialismu na šíření katolického učení. Na závěr se ozývá výzva k rozlišování mezi natolik rozmanitým proudem New Age a autentickým katolickým učením, s důrazem na potřebu pevného zakotvení ve víře a jasného vedení církve při posuzování duchovních projevů dnešní doby.
New Age: definice, struktura a vztah ke Katolické církvi
New Age není homogenním hnutím, ale spíše volnou sítí lidí, kteří spojují postoj „myslet globálně, konat lokálně“. Je to široký a neformální proud zahrnující hudbu, film, semináře či terapie; často se mísí s náboženskými a paranáboženskými prvky. Z pohledu katolické teologie se New Age často považuje za reakci na sekularizaci a kritiku tradičních institucí; Ján Pavol II. varoval před znovuzrozením starověkých gnostických idejí ve formě New Age.
New Age bývá chápán jako kultura spíše než organizované náboženství; někteří věří, že čas jednotlivých náboženství je „předešlý“ a že je třeba spojovat prvky různých tradic. Theologové upozorňují, že i když New Age odpovídá na duchovní touhy lidí, jde v mnoha případech o rozpor s Kristovým Zjevením. Internet a moderní komunikační prostředky urychlily šíření těchto myšlenek, ale současně přinášejí i riziko dezinformací.
Proto je důležité rozlišovat, co je duchovní hledání a co zobrazuje moderní komerční či ideologická manipulace. Katolíci by měli rozvíjet hlubší zakotvení ve víře, naslouchat Božímu Duchu a zároveň rozlišovat duchovní podněty, aby nedošlo k proklamaci falešných proroků či sektářských tendencí.
Katolická církev: základy a současná role
Katolická církev je největší křesťanská církev na světě s kolem 1,3 miliardami členů, skládá se z 24 autonomních církví a zahrnuje římsko-katolické i východní katolické církve. Papež stojí v čele Svatého stolce, který spravuje církev po celém světě; od roku 1929 jsou papežové zároveňmi monarchical Vatikánu. Od 2. vatikánského koncilu probíhá diskuse o různých otázkách etiky, genderu a demokratizace, což vede k rozdělení mezi konzervativní a liberální proudy a k odcházení některých věřících.
V Česku je římskokatolická církev historicky nejpočetnější, ačkoli její počet klesá. Většinu dějin formuje církevní i kulturní vliv, který ovlivňuje vzdělání, zdravotní péči a sociální pomoc. Církev provozuje tisíce škol, univerzit, nemocnic, sirotčinců a charitativních organizací a patří mezi největší poskytovatele vzdělání a zdravotní péče na světě.
Když se díváme na současné otázky, církev se potýká s tématy jako role žen, svěcení, a demokratizace života v církvi; diskuze a konflikty mohou vést k odpadnutí některých věřících. Důležitým prvkem katolické víry je učení o Trojici a autorita papeže jako pokračovatele Petrova údělu; tuto kontinuitu pojímají věřící jako klíčový prvek identity církve.
New Age a Katolická církev: rozlišování a praktické dopady
Pro pastorační práci v současnosti je klíčové porozumět New Age a jeho rozličným projevům, aby bylo možné poskytnout realistické a citlivé odpovědi, ne jenom ostrou kritiku. Texty doporučují jasné rozlišení mezi „náboženstvím“ a „spiritualitou“ v rámci New Age a připomínají nutnost orientace podle katolické nauky a Duchovního vedení církve. Z pohledu katolické teologie je důležité, aby křesťané zůstali pevně zakotveni ve víře, a zároveň byli schopni rozlišovat a komunikovat s lidmi ovlivněnými New Age, aniž by kolem nich vytvářeli zbytečnou karikaturu.
Historicky se ukázalo, že zneužívání duchovních věcí pro politické či sociální cíle je nebezpečné. Zkušenost Bílé Hory a následná realita duchovní manipulace ukazují, že poslání církve je chránit posvátné hodnoty a zároveň udržovat otevřený a zodpovědný dialog s věřící veřejností. Naopak přezíravé mlčení či jednostranné politické zapojení církve může vést k prohloubení napětí a ztrátě důvěry.
Je důležité připomenout, že katolická církev není „realitka“ ani „lobbingová skupina“, ale instituce, která má uchovávat vzpomínku na Krista a usilovat o cesty k spravedlnosti, milosrdenství a pravdě. Z duchovního hlediska je klíčové rozlišování mezi duchovními místy a politickými ambicemi, aby se předešlo duchovnímu zneužívání či manipulaci.
V závěru lze konstatovat, že diskuse o New Age v rámci katolické církve zůstává aktuální a živá. Klíčová je schopnost rozlišovat mezi autentickým hledáním hloubky spirituality a vnějším toulením po moci či konsenzu, a zároveň zachovávat věrnost Kristovu poselství a katolické nauce. Důraz je kladen na potřebu učitelského úřadu církve, který má zajistit správné vykládání a rozlišování duchovních vlivů v dnešní pluralitní společnosti.
