Po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 komunistický režim u nás opět výrazně přitvrdil. Terčem se stala i katolická církev a její duchovní, pro které období normalizace představovalo důležitou zkoušku víry a občanské statečnosti. Ne každý v ní obstál. Arcibiskupský palác v Praze na Hradčanském náměstí. Potemnělými chodbami barokní budovy pomalu prochází mírně nahrbená postava. Na roztřesených rukách je patrné silné rozrušení. Unavený muž s kolárkem nejdříve požádá asistenta o sklenici vody a pak hledá útěchu ve večerní modlitbě. Slyší ji v mnoha odposlouchávacích zařízeních i pracovníci 5. odboru X. Je 7. ledna 1978 a čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup František Tomášek, do 30. prosince 1977 pouze apoštolský administrátor, se právě vrátil z dalšího z mnoha vyčerpávajících jednání se zástupci komunistické moci.
„Normalizace nastoupila do katolické církve později než do jiných oblastí československého veřejného života. Ještě v roce 1971 v ní dobíhal obrodný proces započatý během pražského jara. Duchovní mohli v té době poměrně volně pracovat s mládeží, svých úřadů se po téměř dvaceti letech ujali biskupové, mohlo se mluvit o represi proti duchovním v padesátých letech a podobně. O to razantnější ovšem byla následná odpověď utužujícího komunistického režimu,“ popisuje situaci v katolické církvi v sedmdesátých letech.
Život duchovních v období reálného socialismu výrazně ztěžovala činnost takzvaných církevních tajemníků - pověřených pracovníků okresních a krajských výborů, kteří měli v podstatě absolutní moc nad církevním životem v zemi. Tito úředníci pravidelně kontrolovali bohoslužby, zjišťovali, zda při kázání nedochází k protistátním aktivitám, povolovali náboženské poutě nebo spolurozhodovali o rozpočtu farností.
Na popud komunistů vzniklo 31. srpna 1971 Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Sám název sice odkazoval na encykliku papeže Jana XXIII., ve skutečnosti se však jednalo o nástroj, jímž chtěl totalitní stát opět ovládnout církev. Společenství svou činností navazovalo na Mírové sdružení katolického duchovenstva. V Pacem in terris působili kněží ochotní otevřeně podporovat normalizační politiku KSČ a „angažovat se v rozvoji socialistické společnosti“.
Prvním předsedou organizace se stal Josef Vrana, který je pro svou kolaboraci s komunistickým režimem v církvi dodnes vnímán jako rozporuplná postava. Podle Jaroslava Šebka byla motivace kněží pro vstup do sdružení různorodá: někdo tam byl ve strachu, jiný hledal materiální výhody spojené se členstvím. V osidlech státní bezpečnosti Normalizační režim vedl ke snížení institucionální religiozity a k ubývání křtů, manželství a aktivní účasti ve farnostech.
Novým impulzem pro církev se stal až rok 1978 a nástup Karola Wojtyly na papežský stolec. Změna na svatopetrském stolci znamenala morální vzpruhu pro československé věřící, napomohla šíření samizdatové náboženské literatury, bytovým diskusím a tajně vysvěceným kněžím, kteří pastorační činnost vykonávali mezi lidmi v utajení. Právě „závadového působení“ kněží na mladé lidi se obávala Státní bezpečnost nejvíc a proti duchovním neustále vyvíjela tlak, včetně vyšetřování, výslechů a často i násilí.
Vykonstruované procesy proti duchovním vedly k dlouholetým žalářům, desítky duchovních zahynuly v uranových dolech a vězeních. Na Velehradě v roce 1985 se polední poutní mši konala k 1100 let od narození Metoděje; režim ji chtěl pojmout jako „mírovou slavnost“, ale byla to projev protirežimního odhodlání věřících. Kardinál František Tomášek prošel výraznou proměnou, když se vláda snažila kontrolovat církev; arcibiskup Beran vydal pastýřský list, který měl objasnit, že vstup do sdružení Pacem in terris nebyl souhlasem s poúnorovými změnami.
Ve skutečnosti pokračoval boj o strukturu církve i po únoru 1948: Beranovo křídlo bylo považováno režimem za veterány konfrontační politiky, zatímco Trochta a Hloucha měli být považováni za spolupracovníky dialogu. Komunisté je ale postupně izolovali: Hloucha internovali na 18 let, Trochtu na 25 let, a to včetně izolace a omezení kontaktů. Internace biskupů probíhala ve dvou etapách: nejprve v rezidencích, poté mimo diecézi. Zásah do struktury církve byl rozsáhlý a vedl k rozsáhlým lidským a duchovním ztrátám.
Jak fungovalo význění církevních tajemníků? Byli to ti, kdo měli na starost církevní politiku státu a kteří usilovali o podřízení církve státní moci. Drobné zahraniční i domácí diplomatické manévry často ztělesňovaly snahu režimu vytvořit rozštěpení mezi kněží a laiky, mezi diecézemi a řeholníky. Hnutí Pacem in terris bylo jedním z pokusů o návrat k starším formám Mírového hnutí katolického duchovenstva, ale po papežském dekretu bylo označeno za neschválenou organizaci a jeho členové se ocitli mimo rámec církve.
Po sametové revoluci se katolická církev opět vynořila z podzemí, a to prostřednictvím nových iniciativ a struktur. Klíčovým tématem byla odluky církve od státu a zajištění svobody pro duchovní i laiky. V roce 1989 se ukázalo, že věřící nebyli pasivními pozorovateli, ale aktivními aktéry změn. Organizace Charity ČR si vybudovala silnou roli v sociální péči, vznikla široká síť arcidiecézních, diecézních a farních Charit a stala se významným poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb. Od roku 1995 je Charita členem mezinárodních struktur Caritas Europa a Caritas Internationalis a spolupracuje s organizacemi po celém světě.
Charita ČR vychází z historických kořenů a myšlenek svatého Vincence z Pauly, který byl patronem charity a pomáhal potřebným. Jeho heslo „Bratři! nemilujme slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou“ se stalo inspirací pro moderní sociální práci církve. V rámci české společnosti Charita pokračuje ve své misi, která začala již po první světové válce a významně se rozvinula během období po roce 1989, kdy vznikla nová éra dobrovolnictví a profesionálního sociálního a zdravotnického působení.
- Perzekuce církve v období 1948-1989 a její dopady na kněží, řeholníky a laické věřící
- Normalizace a její dopady na církevní organizace, včetně Pacem in terris a internací
- Postupná obnova církevních struktur po roce 1989 a vznik moderní Charity
V dokumentech z historie vztahů státu a katolické církve je patrný složitý obraz: od potlačení a perzekce po dialog a reformu. Katolická církev v Československu prošla během 20. století neuvěřitelným zatížením, ale zároveň se z ní nepochybně zrodil nový typ duchovního a sociálního odporu i spolupráce, který formoval veřejný život i identitu československé společnosti.
Nejvýznamnější kostel v České republice – vysvětlení | Katedrála sv. Víta
Meta description a klíčová slova jsou uvedeny níže jako speciální tagy.
tags: #katolicke #organizace #v #ceskoslovensku