Eucharistie - by měl katolík přijímat co nejčastěji, nejlépe při každé mši svaté. Vyplývá to z Ježíšových slov: "Kdo bude jíst mé tělo a pít mou krev, má život věčný" (J 6, 54) a "Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život" (J 6, 53).
Člověk přijímající Krista však musí být k tomu způsobilý, tedy musí být v milosti posvěcující, tzn. bez těžkého hříchu. Ke svatému přijímání může přistoupit každý, kdo věří v přítomnost Krista v Eucharistii, smířil se s Bohem ve svátosti smíření a žije podle křesťanských zásad, ke kterým u sezdaných patří i církevně uzavřené manželství. Porušením kterékoli z těchto podmínek se člověk dopouští svatokrádeže, tedy těžkého hříchu!
Kdo chtějí přijmout Eucharistii a nic jim v tom nebrání, musí se zdržet alespoň jednu hodinu před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje. pouze s výjimkou vody a léků. Ti, kdo jsou pokročilého věku nebo trpí nějakou nemocí (např. diabetici apod.) a osoby které o ně pečují, nejsou vázáni eucharistickým půstem. Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 5. pěší pouti na Velehrad L.P. V eucharistii lámeme „jediný chléb, který je lékem nesmrtelnosti, protijedem, abychom nezemřeli, ale navždy žili v Ježíši Kristu" (sv. 1. KRÁTKÉ ČTENÍ
Je to hostina, při které se připomíná, že se člověk může dostat až na hostinu v nebi, i když by si to za své hříchy nezasloužil. Právě proto, že Ježíš se za každého obětoval. Je to hostina, která je na oltáři. Proto říkáme, že je to svátost oltářní. Nejsvětější svátost oltářní. Přitom Pánu Ježíši děkujeme, proto říkáme, že je to eucharistie, česky díkůvzdání. A to vše se děje při mši svaté. Proto svátost oltářní, eucharistie a mše svatá je vlastně jedno. Jedna věc ze tří pohledů.
Historie a názvy eucharistie
Eucharistie má různé názvy. KK píše, že nejobvyklejší jsou: eucharistie, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, slavení eucharistie, památka utrpení, smrti a vzkříšení Pána, svatá oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství, nejsvětější Svátost, svaté přijímání. Tady bychom si měli dát pozor. Všichni pospícháme a všichni zkracujeme, takže říkáme jen krátce mše. Správně by mělo být mše svatá, protože v tom je rozdíl. A ten rozdíl je větší než ty dvě slabiky navíc.
A to vše se děje při mši svaté. Proto svátost oltářní, eucharistie a mše svatá je vlastně jedno. Jedna věc ze tří pohledů. Stvořitel nám dal vše. Lidé to kazí svojí neposlušností. Proto je potřeba to napravit. To udělal Boží Syn. Obětoval se za nás na kříži.
Ježíš shromáždil své apoštoly ve večeřadle, vzal do svých rukou chléb, rozlámal jej a dával jim ho se slovy: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává" (srov. Mt 26,26; 1 Kor 11,24). Pak vzal do svých rukou kalich vína a řekl jim: „Vezměte a pijte z toho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku" (srov. Mt 26,26-28).
Právě proto Pán Ježíš ustanovil eucharistii. Je to hostina, při které se připomíná, že se člověk může dostat až na hostinu v nebi, i když by si to za své hříchy nezasloužil. Jedna věc ze tří pohledů.
Jednota církve a svátost eucharistie
Krátká vsuvka: Apoštolové si uvědomili, že už vidí Pána Ježíše naposledy, že ho nepřátele dostanou. Jistě si přáli mít něco na památku. Fotografie tehdy nebyly, video už vůbec ne. To by se možná hodilo. Když na Filipínách zatkli a pak zavraždili křesťanského politika Benito Akvina, vdova s dětmi si pouštěla videokazetu, na které byl on, jak se modlí růženec.
V er jsem si všimli: Apoštolové si uvědomili, že už vidí Pána Ježíše naposledy, že ho nepřátele dostanou. Jistě si přáli mít něco na památku. A Pán Ježíš udělal něco nečekaného. Vzal ten zbylý nekvašený chléb a řekl: Vezměte a jezte. Toto je moje tělo. A podával jim ho. Pak vzal kalich vína a řekl. To je má krev. Co děláme, když přesouváme svá těla. No přece jdeme. Jdu já, když přesouvám své tělo. Kdyby někdo převážel mé tělo, v kterém nebude krev, tak to už budou zřízenci pohřebního ústavu. Tělo bez krve je mrtvé. To je má krev znamená tedy, že to je mé živé tělo.
Při poslední večeři dal tedy Pán Ježíš na památku dal sám sebe. A jen apoštolům řekl, aby to tak dělali dál. Apoštolové si uvědomili, že už vidí Pána Ježíše naposledy, že ho nepřátele dostanou. Jistě si přáli mít něco na památku.
Přijímání a ekumenické otázky
Někteří křesťané dnes řeší nemožnost svatého přijímání jako bolestivé znamení rozdělení církev. Podstatou sv. přijímání je sjednocení s Kristem a s celým Božím lidem. Je to svátost jednoty. Pokud však jsou křesťané ve viditelné nejednotě, je pokrytecké přijímat znamení jednoty. To nezáleží jen na víře, ale na konkrétních krocích budování viditelné jednoty. Jsme na cestě k vytváření jednoty, jejíž forma je pro nás zatím tajemstvím, ale Duch sv. působí u obou stran.
Jinými slovy, jestliže evangelíci vnímají Večeři Páně jako připomínku, symbol, mohou katolíci uvažovat o tom, zda lze v některých ohledech rozšířit vzájemnou účast. Božím cílem je však, aby posvátné přijímání zůstávalo významem a realitou, která proměňuje věřící. Zásahem církevních autorit se hledá způsob, jak sjednotit praxi přijímání, aniž by utrpěla pravda o reálné přítomnosti Krista v Eucharistii.
Podle dialogu mezi tradicemi zůstává zásadní otázkou, zda je možné přijímat eucharistii v jiných komunitách jen jako symbol, nebo zda je nutno trvat na podmínkách katolické věrouky o transsubstanciaci. Z hlediska katolické nauky je důležité, že k přistoupení ke svátosti je třeba splnit podmínky milosti, víry a úcty, a že eucharistie skutečně proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu. Evangelické církve bez kněžstva a bez eucharistie v plném slova smyslu jsou pro katolíky odlišné v pojetí, a proto není možné přijímat eucharistii v plné platnosti v kontextu těchto společenství bez vzájemného rozlišení.
V diskuzích o svatém přijímání zůstává důležité zachovat úctu k odlišnostem a hledat cesty k vzájemnému porozumění. Přijetí do úst a na kolenou, či vestoje, či při tom, zda zůstat v eucharistických gestách, má být výrazem úcty a adorace, a nikoliv politického či teologického kompromisu. Konečná odpověď zůstává v kompetenci církevní autority a liturgie, která zůstává pro katolíky plně vyznavačskou skutečností.
