Katolické duchovenstvo v roce XIII: cesta od osvícenství a modernismu ke vzniku Československé církve

Předpokladem pro vývoj, který později vyústil až v založení CČS se stalo osvícenectví a epocha modernismu.

„Měj odvahu užívat vlastního rozumu!“

V této výzvě je jasně vyjádřena základní snaha osvícenství 18. století o prosazování vlády rozumu a jeho samostatného užívání.

Neboť pouze ten, kdo dokáže přemýšlet a jednat sám za sebe, řídit se svým vlastním intelektem, se může emancipovat a osvobodit z područí.

Zásadních změn doznává v této souvislosti přirozeně i tradiční náboženství a ruku v ruce s ním církevní praxe.

S osvícenstvím je také nerozlučně spojen proces sekularizace.

Modernismus se pak následně v průběhu 19. a 20. století stal myšlenkovým proudem, který se snažil uvést do souladu historické křesťanství s moderní vědou a filosofií.

Modernismus tak přišel se zásadně přelomovou tezí, „Dogmatické pravdy nejsou věčné, ale dobově podmíněné“.

Mezi velikány této doby patří v evropském pohledu například Alfred Loisy, nebo George Tyrrell.

V našem českém prostředí tyto myšlenky podnítily v roce 1902 vznik Jednoty katolického duchovenstva, sdružující české modernistické duchovní.

Činnost Jednoty katolického duchovenstva, ale neměla dlouhého trvání.

V roce 1907 papež Pius X. odsoudil modernismus v encyklice „Pascendi dominici gregis“ /Pásti stádo Boží/ a jí předcházejícím dekretu „Lamentabili sane exitu“ /Však po žalostném skonu/.

V roce 1910 pak ještě zavedl tzv. protimodernistickou přísahu, kterou museli skládat všichni kněží a i další osoby činné v církvi, či katolické teologii.

Bouřlivou atmosféru rozpadu habsburské monarchie a vzniku Československa silně vnímalo též duchovenstvo a tak 28.10.1918 došlo ke znovu obnovení Jednoty katolického duchovenstva pod vedením Jindřicha Šimona Baara.

I nyníbyli modernisté ze strany církevní autority vystaveni značnému tlaku.

Jejich pozice byla nesnadná.

Pro římskokatolickou církev byli příliš světští a pro tehdejší společnost, odklánějící se stále více od církve, zase naopak příliš náboženští a katoličtí.

Základním spisem, ze kterého je možno vyčíst reformní požadavky, je dokument „Obnova církve katolické v Československé republice“.

21. června 1919 pak Jednota katolického duchovenstva vyslala se svými požadavky do Říma za papežem Benediktem XV. čtyřčlenou delegaci vedenou Msgre. Marianem Blahou, generálním vikářem na Spiši a členem čs. komise při mírové konferenci v Paříži.

Dalšími členy delegace pak byl prof. Dr. Al. Kolísek, člen Nár. shromáždění, děkan Fr. Kroiher, člen Nár. shromáždění a univ. profesor Dr. V. Šanda.

Jednání v Římě trvalo velmi krátce a kýžený úspěch nepřineslo.

Drtivá většina požadavků byla odmítnuta, zřejmě i s odkazem na skutečnost, že byla v rozporu s ustanoveními Kodexu kanonického práva přijatého v roce 1917.

Rok 1919 byl také rokem, kdy v rámci Jednoty katolického duchovenstva došlo k založení radikálně modernistického sdružení Ohnisko.

Po neúspěšné cestě do Říma se členové Ohniska na tajné poradě 6. srpna 1919 usnesli na realizaci „via facti“, kterou plánovali již v rezoluci z června 1919 při přípravě mise do Říma pro případ, že tato cesta nepřinese požadované reformy.

15. října 1919 došlo k rozpuštění Ohniska a následnému vzniku Klubu reformních kněží Jednoty československého duchovenstva s již pevnou spolkovou strukturou, jehož předsedou byl zvolen ThDr. Karel Farský.

Pro Farského bylo v první fázi uplatňování „via facti“ zásadním a prvořadým úkolem zavedení českého jazyka do bohoslužeb.

Reformní klub pod vedením Farského připravoval na Vánoce 1919 překlad latinské mše do českého jazyka Český misál.

Dělo se tak za ostrého nesouhlasu nového pražského arcibiskupa prof. Františka Kordače, který byl jmenován do svého úřadu 16.9.1919.

Tím byla překladatelská činnost Jednoty prakticky ochromena, neboť duchovní v obavách před možnými následky raději vyčkávali oficiálního rozhodnutí.

Překladu se nakonec musel ujmout sám Karel Farský, neboť bez něho, by reforma byla prakticky neuskutečnitelná.

Liturgii dle Farského Českého misálu uvedenou poprvé na Vánoce 1919 pak lze vnímat jako přelomovou a historickou událost.

Jen několik dnů po této historické události byla oficiálně ustanovena Církev československá, jejíž vznik byl odhlasován na valném sjezdu Klubu reformních kněží v Národním domě na Smíchově 8. ledna 1920.

Ve vedení církve stanul dvanáctičlenný výbor, který dne 10. ledna vydal provolání Národu československému oznamující vznik nové církve a dne 11. ledna 1920 bylo toto prohlášení oznámeno lidu v chrámu sv. Časopis byl též orgánem různých společností: 1876 až 1920 vědecký odbor Křesťanské akademie v Praze, od 1921 Česká bohoslovecká fakulta a Společnost sv. Cyrila a Metoděje v Praze, od 1923 Klub duchovenstva Československé strany lidové, od 1925 Akademie sv. “Jest nesporno, že Časopis katolického duchovenstva jest z nejstarších českých časopisů vůbec, že jest jediným důstojným representantem časopiseckým theologické vědy v českém národě, že zásluhy jeho o vybudování české theologické literatury a o vzdělání katolického duchovenstva v naší vlasti jsou nesmírné a nehynoucí."

tags: #katolickeho #duchovenstva #rocnik #xiii