Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salesián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista. Dobrý kněz a člověk Jančařík si vybral perspektivu pohledu na Ježíše prostřednictvím člověka, který mu byl, aspoň on to tak cítil, „nejmilejší“ - a nejmilejší z toho houfu novozákonních postav kolem Ježíše je jistě i Jančaříkovi. Tedy svatého Jana.
Stál mu, vedle těch několika žen, nejblíž, byl svědkem jeho činů a zázraků a při poslední večeři (jako na Leonardově obraze) ho měl Ježíš na prsou: což Jančařík vysvětluje, že v podstatě znamená v srdci. Miláček Páně, čtvrtý evangelista, jehož znakem je orel, bývá zpodobňován jako mladý muž se sličnou, skoro ženskou tváří, což podnítilo různé fantaskní výklady a la Dan Brown. Jančařík si však vybral Jana nikoli z efektních důvodů, ale proto, aby si prostřednictvím pozorné četby a výkladu jeho evangelia pokládal otázky, co to znamená „být milován“, jak se to projevuje.
Janovo evangelium, jak křesťané vědí, se od tří předchozích, tzv. synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš) dost výrazně liší. Není to „prozaický“ záznam Ježíšových skutků, je jiné, duchem i slovníkem. Místo „dokumentu“ je to výklad a reflexe, místo Ježíšova rodokmenu a vyprávění o jeho cestě na kříž je to spíš manifest víry, který začíná mocným konstatováním: „Na počátku bylo Slovo (Logos)“, čímž rovnou vtahuje Ježíšův příběh do dějin kosmu. Je tedy jaksi „intelektuálnější“ než evangelia předchozí, základním slovem je tam slovo Duch (pneuma), proto se mu také říká „pneumatické“, tedy spojené s dechem a plícemi, tím nejohroženějším orgánem dneška. Jančařík k němu přistupuje, jako by to bylo psaní určené opravdu lidem, kteří dýchají s ním současný vzduch.
Píše o něm, jako by se týkalo ne lidí v antickém Středomoří, pro které to Jan psal, ale jeho a nás. Není to v žádném případě nějaké sladké rozjímání, ani to není hlubokomyslná meditace. Je to živé psaní a přemýšlení o dva tisíce let starých a pořád věčných věcech. O lásce, o té duchovní, ale i tělesné, o lásce k Bohu, ale také k ženě a či jiném člověku. Nebo také o tom, co znamená naopak být nemilovaný a zatracený, jako se to stalo Jidášovi, o co z toho pak pochází.
V Jančaříkově výkladu je prostor pro tajemství a nejistotu, proč se vlastně děly věci, jak se děly, Kristovi i všem ostatním trpícím, proč je láska všudypřítomná, ale proč není všemocná. V jeho knížce se prolíná zasvěcený, přitom velmi živě podaný biblický výklad s příklady ze života, a to nejčastěji ze života vlastního. Doplňuje je intelektuálními reflexemi literárního druhu, projeví se čtenář Franze Kafky a překladatel Eliase Canettiho a Edity Steinové, stejně jako dobrý psycholog a čtenář psychoterapeuta Irvina Yaloma.
Pětapadesátiletý Jančařík píše vlastně cosi jako paměti či obrazy ze své „cesty k Bohu“, přičemž je vkládá do živé tkáně Janova líčení. Je to odvážné, ale zase i jaksi cudné psaní, píše o svých ateistických, ba antiklerikálních rodičích, o své předlistopadové konverzi, zajímavě a zábavně píše o kněžském semináři ještě v Litoměřicích a letech ve „struktuře“ církve. Velmi vtipná a výstižná je jeho typologie českých kněží, v níž se možná některý pozná, já bych o pár věděl. O stavu českého katolicismu píše otevřeně a kriticky, ale úplně prost nějakého sklonu k hysterii, defétismu nebo elitářství. Je realista a přitom šťastně „zamilován“, takže se může pevně spolehnout na svou víru, přičemž naprosto přesně ví, jak je ta věc ohrožená a v dnešním světě ze všech stran napadaná. Má ji tedy za dar a největší své bohatství, přičemž ji nikomu, ani čtenáři, nevnucuje a nepyšní se jí.
Je to kniha, z níž čtenář pochopí, proč je právě o miláčkovi Páně. 27. 12. 27. prosince slaví katolická církev svátek svatého Jana Evangelisty, nejmladšího z dvanácti apoštolů, kterého označujeme jako „milovaného Ježíšova učedníka“, protože takový podle svého vlastního svědectví skutečně byl (srov. J 13,2-26). Jan byl tím, kdo na žádost samotného Ježíše přijal Pannu Marii do svého domu a koho považujeme za patrona teologů a spisovatelů. Jan byl Žid z Galileje, syn Zebedeův a bratr Jakuba Staršího, s nímž pracoval jako rybář.
Jan byl jediný z Dvanácti, kdo byl na Kalvárii u paty kříže a držel ruku Panny Marie (J 19,26-27). Tam mu Ježíš dal svou Matku a požádal učedníka, aby se o ni postaral. Proto Písmo říká: „Vzal ji do svého domu“. Jan byl tím, komu byla Matka Boží svěřena do péče, aby ji ctil, sloužil jí a staral se o ni stejně jako Ježíš.
Když v neděli přišla zpráva, že Ježíšův hrob je prázdný, vyběhl Jan s Petrem ven, protože si mysleli, že Mistrovo tělo někdo ukradl. Když dorazili na místo, hrob byl prázdný, říká evangelium, pak „viděli a uvěřili“ (srov. J 20,1-10). Když se později Zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil učedníkům u Galilejského jezera, Petr se zeptal na Janovu budoucnost a Pán odpověděl: „Když chci, aby zůstal, dokud nepřijdu, co je vám po tom? Ty pojď za mnou“ (J 21,23). Písmo říká, že kvůli této odpovědi se rozšířila fáma, že Jan nezemře, což sám apoštol popřel tím, že uvedl, že Pán nikdy neřekl: „Nezemře“.
Svatý Jan je autorem několika novozákonních textů: jednoho ze čtyř evangelií, knihy Zjevení a tří listů. Na rozdíl od ostatních apoštolů, kteří položili svůj život mučednickou smrtí, svatý Jan zemřel pokojně v Efezu kolem roku 100 n. l. ve věku 94 let, jak uvádí svědectví svatého Epifania.
Zdroj: Aciprensa. Svatý Jan, apoštol a evangelista, byl bratrancem Ježíše Krista z matčiny strany. Ježíš ho nejvíce miloval a je proto označován za „miláčka Páně“. Za krutého pronásledování křesťanů, v době císaře Domiciana, se apoštol Jan údajně nacházel v Římě. Byl prozrazen a po strašném mučení nařídil císař, aby byl hozen do kotle s vařícím olejem. Podle legendy se olej změnil v osvěžující lázeň a nijak odsouzenci neublížil. Jeho kniha „Vidění sv. Jana“ čili „Apokalypsa“ je nejkontroverznějším dílem Nového zákona. Napsal ji právě ve vyhnanství na ostrově Patmos asi v letech 94 až 95. Když císař Domician zemřel, odjel Jan do Efezu a tam napsal svoje evangelium v posledním desetiletí svého života.
V západním umění je malován jako mladý, pohledný muž, ve východním jako stařec. Jeho symbolem je orel, někdy jen orlí křídla nebo hlava. Symbolizují Janovu vzletnou a vysokou teologii. Velekněz Dianina chrámu dal sv. Janu jedovaté víno, jež mu však neuškodilo. Proto 27. prosince světili křesťané na Janův svátek víno a pili sv. Janu na počest. Jde o starobylý zvyk. Už v 15. století horlili kazatelé proti pověrčivým křesťanům, kteří na den sv. Jana Evangelisty světí „pitie opilcóm“.
Daniel Solnický (1630) se snaží vyložit svěcení a pití vína požehnaného rukou kněžskou nazýváním zvyku „milost a láska sv. Ohlas dávného zvyku, již vymizelého, se ozývá v lidových pověrách: „Kdo na den sv. Jana Evangelisty pije víno, ten se následujícího roku neotráví.“ a „Na den sv. V 18. století se na památku jedovatého vína, jež pil sv. Jan, aniž mu uškodilo, vinaři nalévali krapet svěceného vína s vírou v jeho zázračnou moc do vinných sudů na ochranu proti čarodějnicím. Ve svěceném víně také kus namáčeli chleba, z něhož se každé krávě či koni a jinému dobytku dávali kousek.
Jméno Jan nosí asi 294 000 obyvatel ČR s věkovým průměrem 40 let. Jméno Jana (ženská forma vlastního jména Jan) náleží asi 265 000 nositelkám, věkový průměr je 50 let. Objevily se tři vrcholy největšího výskytu - ve 40. letech přírůstek až přes 5000 ročně, v 60. letech přes 6600 a v 70. Letech těsně téměř 6000.
Evangelium podle Jana jako ústřední kámen knihy Miláček Páně
Evangelium podle Jana - Miláčka Páně - je v nejnovější knize salesiána Zdeňka Jančaříka základním kamenem, červenou nití, procházející celou knihou. Janovo evangelium se mezi ostatními vymyká svým důrazem na Ježíšovo vzkříšení a Zdeněk Jančařík si právě těchto rozdílů všímá a přisuzuje jim velký význam. Vnímá a osvětluje zvláštní roli učedníka Jana v Ježíšově příběhu. Snaží se poznat a pochopit, proč se Janovi dostalo větší přízně než ostatním učedníkům, zkoumá a vykládá jejich vzájemný vztah.
Podrobně se věnuje konkrétním pasážím z Janova evangelia a snaží se v nich nacházet souvislosti s dnešním životem církve, kněží i věřících. Na druhý den se Ježíš v kafarnaumské synagoze (srov. verš 59) rozhovoří o tom, že ho hledají ne proto, že viděli znamení, ale že se dosyta najedli. On však má jiný pokrm, „zůstávající pro život věčný“ (v. 27) - o ten je třeba usilovat.
Ukazuje, že mana nebyla jen pokrmem, ale otázkou směřující k Bohu: „Man hú“ (Co to je?) - Ex 16,15. Jak poznamenává biblista Pavel Hošek, „moudří rabíni v tomto vyprávění vidí víc než zázračné nebeské zásobování hladových poutníků.“ Politický a mesiášský rozměr Ježíšova tvrzení o chlebě a krvi se v Janově evangeliu posunuje k hlubším teologickým otázkám.
Apoštolové při Poslední večeři a později při eucharistické hostině nebudou jíst jen chléb, ale budou konzumovat Ježíše samotného, což ukazuje na jeho mesiášský nárok a na to, že jejich víra má být schopna překonat dosavadní mýtus o politickém či jiném vykoupení. Debata o těle a krvi, která vyvrcholí v Emauzích, ukazuje, že chápat Ježíšovo tělo a krev znamená přijmout jeho oběť a zároveň nechat působit realitu vzkříšení.
Galilejská polemika o chlebě a krvi tedy není pouhým teologickým sporem; je to obrácení mysli učedníků k tomu, co znamená následovat Mesiáše, který se zjevuje nejen jako učitel a zázrakotvůrce, ale jako ten, kdo dává svůj život za svět. Jančařík jako salesián, překladatel a autor s sebou do textu přivádí i své osobní svědectví a prožité zkušenosti s mší a komunitou, kterou poznává ve své praxi.
Sestry z pražské Libně, jejich životní styl a soucit s bezdomovci, působí v textu jako živé svědectví o tom, jak se Janovo učení může promítnout do každodenní služby a liturgie. Držím v rukou velkou hostii, pozvedám ji nad hlavu, hledím na ni a uvědomuji si, že Miláček v jiných evangeliích není vlastně „ten, kterého Ježíš miloval“, ale „Jan, syn Zebedeův“.
V mých očích jsou to světice - mladé nadané ženy, které se v nejlepším věku daly na práci s bezdomovci. Sestry jim říkají „naši chudí“, já je občas zpovídám nebo s nimi před jejich domem prohodím pár slov. Ještě k jednotlivým biblickým pasážím - Ježíšova řeč o chlebě a těle a jeho následná diskuse s učedníky ukazují, že Janovo evangelium klade důraz na to, že čekání na záchranu není pouze o zázracích, ale o hlubší realitě víry a života v Duchu, který dýchá v současnosti.
Na konci knihy tak Jančařík ukazuje, že Janovo evangelium má význam pro dnešní život církve, kněží i věřících, a že jeho výklad může pomoci pochopit, proč je právě o miláčkovi Páně. Miláček Páně tedy není jen monografickou studií o Janově evangeliu, ale živou, autentickou reflexí, která prolíná teologii s osobním svědectvím a současnou zkušeností věřících.