Nejslavnější filosofický citát nikdy nezazněl. Řecká filosofie má jeden ostrý předěl: rok 399 před Kristem, kdy athénský soud odsoudil k smrti zhruba sedmdesátiletého Sokrata. Všechno starší dostalo nálepku předsokratovská filosofie. Docent Václav Němec z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v přednášce pro Pátečníky připomíná, že šlo o období asi dvou set let, kdy myslitelé jako Thales, Anaximandros nebo Anaximenes zkoumali hlavně přírodu a kosmos. Sokrates podle Němce přišel se „způsobem myšlení a vlastně i života zároveň, který dodnes nazýváme filozofií".
Jeho smrtí zároveň začíná vrcholné období antického myšlení, trojhvězdí Sokrates, Platón a Aristoteles. Němec na tom ukazuje obecnější vzorec dějin: občas se objeví velká osobnost, nastaví laťku a pak dlouho nepřichází nikdo srovnatelný. Sokrates nenapsal jedinou knihu, nebo se aspoň nic nedochovalo. Jeho myšlení proto rekonstruujeme ze čtyř zdrojů. Prvním jsou dialogy jeho žáka Platóna, druhým Xenofóntovy vzpomínky, takzvaná Memorabilia. Třetím je Aristofanova komedie Oblaka, kde Sokrates vystupuje jako karikatura; podle Němce nejde o reálný obraz, ale spíš o „takový trošku pokřivený mediální obraz, možná bychom řekli dnešními slovy". Čtvrtým zdrojem jsou reference u Aristotela.
Potíž je v tom, že každý autor podává jiného Sokrata. Badatelé se vcelku shodují, že nejblíž skutečnosti stojí Platónovy rané dialogy a Obrana Sokratova, Platónovo literární ztvárnění soudu. Xenofóntův obraz je proti tomu podle Němce „sploštělý, povrchní". Ani Obrana ovšem není dokumentární zápis; představa Platóna jako soudního zapisovatele je anachronismus. Kazí mládež a nevěří v bohy. Žalobci byli tři: Anytos, Meletos a Lykón. Žaloba měla dva body: Sokrates kazí mládež a nevěří v bohy obce, místo nichž zavádí bohy nové. Sokrates ale u soudu zvolil zvláštní strategii. Nejdřív se vůbec nevěnoval aktuální žalobě, ale takzvaným starým žalobcům: letité pomluvě, která z něj dělala přírodního filosofa zkoumajícího „věci na nebi, i pod zemí". To bylo nebezpečné obvinění s precedentem.
Filosof Anaxagoras byl odsouzen za ateismus, protože tvrdil, že nebeská tělesa nejsou bohové, ale jen kusy kamene. Druhá stará pomluva zněla, že Sokrates činí slabší věci silnějšími a učí tomu jiné. Jinými slovy, že je sofista. Sokrates obojí odmítá: přírodní otázky ho nikdy nezajímaly a sofistou být nemůže, protože je chudý, peníze za výuku nikdy nebral a žádné žáky nemá.
Sofisté byli vzdělaní intelektuálové, kteří cestovali po Řecku a za velké peníze učili syny bohatých Athéňanů. Slibovali, že z nich udělají dobré občany a dobré lidi; řecky se ta dovednost jmenovala politiké kai anthropiné areté. V praxi učili hlavně rétoriku a argumentační triky, tedy jak protivníka v diskusi přeargumentovat. Němec je v přednášce přirovnává k dnešním PR poradcům a markeťákům, kteří učí politiky opakovat naučené memy, dokud si je publikum nezapamatuje.
Po dvou nejslavnějších sofistech Platón pojmenoval dialogy Gorgias a Prótagoras. Athéňané sofisty vnímali s nedůvěrou, a právě mezi ně si zařadili i Sokrata. Přiživila to Aristofanova komedie Oblaka: zadlužený Strepsiades v ní posílá syna do Sokratovy „myslírny", aby se naučil přeargumentovat věřitele. Zápletku celé Obrany Sokratovy tvoří příběh z Delf. Sokratův přítel Chairefón, podle Němce „taková horká hlava", se věštkyně Pýthie zeptal, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. Odpověď zněla, že nikdo. Zaskočený Sokrates se rozhodl věštírnu usvědčit z nepravdy, protože sám sebe za moudrého nepovažoval.
Obcházel proto spoluobčany, kteří za moudré platili. Platón to podává schematicky ve třech profesních skupinách, které nikoli náhodou odpovídají povoláním tří žalobců. Politici podle Sokratova zjištění nevědí nic kloudného, ale myslí si, že vědí. Básníci tvoří krásná díla z jakéhosi božského vnuknutí, ale sami nedokážou vysvětlit, co vytvořili. A odborníci sice mají skutečné vědění ve svém oboru, jenže právě proto se domnívají, že rozumějí i nejdůležitějším otázkám lidského života. Vím, že nic nevím. Nejslavnější filosofický bonmot se opírá právě o pasáž s politiky, jenže ji zkresluje. „No vím, že nic nevím. To je přesně ten bonmot, který ale Sokrates nikdy neřekl," říká Němec v přednášce doslova.
Sokrates netvrdil, že nic neví; něco samozřejmě věděl. Jeho skutečná formulace v Obraně zní jinak: o tom, co neví, se ani nedomnívá, že to ví. V tom je celý rozdíl. Politici, se kterými mluvil, nevěděli o podstatných otázkách o nic víc než on, jenže své nevědění neviděli. Sokratova moudrost spočívala ve schopnosti rozeznávat hranice vlastního vědění a nevědění. Podle Němce je to zároveň jádro celé jeho filosofie: „Ta nejhorší nevědomost je právě to zdánlivé vědění." Kdo si myslí, že ví, přestal se ptát.
Sokratova metoda začíná zdánlivě banální otázkou: co to je? Co je zbožnost, statečnost, spravedlnost, krásno. Němec ji ukazuje na dialogu Euthyfrón. Euthyfrón jde k soudu žalovat vlastního otce a vydává to za důkaz své zbožnosti. Sokrates, sám právě obžalovaný z bezbožnosti, ho poprosí, ať mu tedy vysvětlí, co ta zbožnost vlastně je. Euthyfrón otázku nejdřív vůbec nepochopí a odpovídá příklady; sebevědomě uvádí sám sebe. Když konečně nabídne obecnou definici, že zbožné je to, co je bohu milé, začne Sokrates klást otázky a vyvozovat důsledky, až partner skončí u závěru, který je absurdní nebo nepřijatelný jemu samotnému. Tomuto vyvracení se podle řeckého elencho říká elenktika. A protože rané dialogy většinou žádné kladné řešení nenajdou, nazývají se aporetické, podle slova aporia, bezcestí. Ukáže se aspoň, že nevíme.
Vyvracení cizích názorů bylo jen negativní půlkou Sokratovy práce. Tu pozitivní popisuje u soudu sám: dokud bude dýchat, bude Athéňany napomínat, že se starají o majetek, slávu a postavení víc než o duši a o ctnost. Své celoživotní vyptávání chápal jako péči o duši, řecky epimeleia tés psychés nebo psychoterapia. Z tohoto slova, připomíná Němec, máme dodnes psychoterapii. V téže části Obrany se navíc objevuje slovo filosofia jako záměrný protiklad k sofia, k domnělé moudrosti sofistů. Tradiční připsání pojmu Pythagorovi je doloženo až velmi pozdě; nejstarším dokladem jsou právě Platónovy dialogy. Filosofie znamená moudrost milovat a toužit po ní.
V diskusi po přednášce popsal jeden z Pátečníků vlastní zkušenost: když po lidech, kteří se ohánějí národními zájmy nebo evropskými hodnotami, chce definici, rozhovor většinou skončí, protože ji neumějí podat. Aniž to tušil, vedl sokratovské rozhovory. „Ta sokratovská metoda dodnes je vlastně velmi aktuální. A je zároveň velkou obranou proti demagogii," reagoval Němec. Už Sokrates a Platón ji podle něj chápali jako nástroj proti politické demagogii a tyranii, protože tyranie si chodníček k moci urovnává právě skrze demagogii. Velká slova fungují jako sugesce: kdo by byl proti národnímu zájmu? Jenže ti, kdo se jimi zaklínají, často pojem vůbec nemají vyjasněný. A tam, kde řeč ztratí vazbu na pravdu a stane se jen technikou na vyvolávání efektu a emocí, tam je podle Němce nejhorší sofistika.
doc. Václav Němec - Docent filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, specialista na antickou a středověkou filosofii. Ježíš je na odchodu, stojí ve dveřích - a teď někdo přiběhne a položí mu otázku... Co se asi tak na chodbě mezi dveřmi dá říct? Čekal ten člověk, že Ježíš vytáhne z rukávu nějakou instantní moudrost nebo poučku o smyslu života? Oslovuje Ježíše „Mistře dobrý...“ - snad si ho váží, ale přece se mi zdá, že je to oslovení nějak nepřiměřeně uctivé. Ježíš tuší, že je to celé nějak nakřivo. Ty…. - „nikdo není dobrý, jenom Bůh.“ A věčný život? Vždyť to přece znáš ze synagogy.
Takto Ježíš vyzývá k zamyšlení nad tím, co znamená být „dobrý" a co je skutečně důležité. Jedna možnost, jak to chápat - a tu bychom mohli nabídnout - je, že je Ježíš ve své odpovědi ironický. Člověku, který se tváří vele důležitě a snaživě, odpoví: No tak když to je tak smrtelně vážné, tak všeho nech a prostě pojď se mnou... Jestli někdy neklademe otázky, které vlastně otázkami nejsou. Nebo jestli neklademe otázky, na které se prostě odpovědět nedá a už vůbec ne jednoduše... Jestli někdy neřešíme věci, které řešit nemusíme.
A teď trochu provokativně. Jako třeba otázku po věčném životě. Potřebujeme to skutečně vědět? Musí nás to trápit? - nestačí vědět, co po nás Pán Bůh chce - snažit se to dělat, a ten zbytek už prostě nechat na něm? Přijdu do nebe, když dělám to či ono a přijde tam XY, když dělá to či ono? Buďme rádi, že to můžeme nechat na Pánu Bohu, on si to nějak utřídí. A určitě líp než my. No ale jestli je to pro nás skutečně tak důležité a myslíme si, že bychom pro to mohli něco udělat - no tak potom ale do všech důsledků: Chceš mít podíl na věčném životě? - tak všeho nech a pojď za mnou...
Jestli tedy není nic na čem lpíš? - tvůj majetek, tvé názory, tvé pravdy, tvá zbožnost, tvá rodina, tvá touha po dokonalosti, tvá image? Mám za to, že Ježíš tady vlastně ironizuje touhu toho člověka - MÍT věčný život. MÍT jistotu spasení. Být na 100% občan božího království. Předně - Ježíš nerozdává vstupenky a celé jeho působení není statické - mám nemám, máš nemáš, máš legitimaci, heslo, QR kód do Božího království… Ne, ono to celé je pozvání na cestu. Ne MÍT, ale BÝT - zkusit být tak jak to chce Bůh. Zkusit být s Bohem.
Milí přátelé, dnešní kázání se jmenuje: Kázání proti dokonalosti. Je to jeden ze základních hříchů - chtít být jako Bůh. Jde o první přikázání: Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. A ani ty se nebudeš stavět na nejvyšší místo. Je Bůh a ty jsi člověk - odsud posud. On je stvořitel, ty stvoření, on hrnčíř a ty nádoba. Křivá. A k životu i ke tvému patří nedokonalost. A tu je třeba přijmout.
Možná někdo řekne - ale v bibli stojí: Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský otec. Přiznám se že mi ten verš straší v hlavě. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec. Nesplnitelná maxima, která člověka táhne, inspiruje, nedá mu spát. Zkusím sobě a možná i nám všem pomoci. Buďte dokonalí jako dokonalý váš nebeský otec. Tak to stojí u Matouše v páté kapitole. U Lukáše máme na stejném místě evangelia, ve stejném kontextu tento výrok v jiném znění.
Co když v té větě „Buďte dokonalí jako dokonalý váš nebeský otec.“ Co když je záměr této věty vyostřen jinam - a totiž: Ne buďte dokonalí! Ale buďte dokonalí tím způsobem, jakým je dokonalý váš nebeský otec. A on je dokonalý tím, že je milosrdný. Nevím, jestli je to zřejmé, ale mně to pomohlo, osvobodilo, a změřilo pozornost jinam - k milosrdenství. Pokud usiluju o dokonalost, podle ne podle lidských ale podle Božích měřítek - tedy nemusím přiložit pod kotel u mého vzdělání, vzhledu, bystrosti, dovedností atd. atd.….
Ale pod kotel milosrdenství. Dokonalost - není v tom, že budeme všechno vědět, že budeme totálně zdraví, dokonale upravení a perfektně oblečení. Že nám budou nástroje dokonale ladit (nejde to), že všechno stihneme, rozvineme se ve všech směrech, neuděláme žádné rodičovské chyby, budeme 100% spravedliví šéfové, totálně odpovědní podřízení, kterým se nebude moci cokoli vytknout….. atd. To není k životu. Když není prostor pro trochu nerovnosti a úhel ne úplně pravý, pro loknu, která odstává, pro hru, která se nepovedla podle našich představ. Není to k životu, kde se očekává jen dokonalost a každá nepřesnost se trestá, upozorňuje na ni….
Asi se ozývá nějaký protest - náš bratr farář vychvaluje šlendrián, polovičatost, lenost... to ne. Ale mám pocit, že existuje a má na nás vliv modla, přestavuju si ji jako nějakou mýtickou příšeru - která na člověka syčí: Ssselhání - nessssnessseme. Všechno pohlídej, niccc se neodpouššští….. Tak nám všem chci zvěstovat dobrou zprávu- evangelium, chci nám všem zvěstovat, že víra dává svobodu téhle příšeře můžeme říct: Nemusím být dokonalý. Protože můj Pán, milosrdná příšero, je dokonalý tím, že je milosrdný. A já budu milosrdný - k těm, co něco nedotáhli, nezvládli, pokazili….. a představ si, já budu milosrdný i sám k sobě. Já přijmu odpuštění. Díky Bohu je. A chytím se ho, vykoupu se v něm, totálně.
Není ta kniha v bibli - ale vznikla na začátku 2. století jmenuje Učení 12 apoštolů nebo taky Didaché. Ježíš taková potvrzení nerozdává. A tak tu jeho touhu s láskou ironizuje. A zve na cestu. Ale můžou vás naopak zmást myšlenky jiných velikánů - třeba v Jednotě bratrské byli členové rozdělování do třech kategorií - počínající, pokračující a k dokonalosti se nesoucí.
Přestaň spoléhat na to, co máš, co děláš, jaký jsi, jaký bys chtěl být. Ano, přestaň tak křečovitě hledat věčný život a pojď radši za mnou. A pak uslyšíš třeba i pro volání těch co něco potřebují a ty sis jich doteď nevšímal, protože jsi byl zaujat svými veledůležitými otázkami - stran sebe.
