Svatý Vojtěch patří mezi nejvýznamnější patrony naší země. Z Prahy jako mladý vyrazil s vizí mnišské obnovy a stal se duchovním rádcem římského císaře Oty III. Jeho životní dráha je provázána s misionářskou činností, Božímu zásahu, i s bohatou historií české i středoevropské církevní tradice.
V roce 1947, u příležitosti 950. výročí Vojtěchovy mučednické smrti, se uskutečnila pouť s jeho ostatky po českých zemích. Vojtěchova lebka ve skleněné skříňce putovala od 27. června do 13. července také českobudějovickou diecézí. Dle dobových svědectví i filmových záběrů si událost nenechaly ujít tisíce věřících a zvědavců. Výročí se zároveň stalo podnětem pro vznik řady uměleckých děl. Relikvie svých světců uznává i česká tradice - a nijak zvlášť přitom nevadí, že ani o nich nemáme jasno.
Historie a kořeny mučednické smrti
Historie Vojtěchova života se vine od narození kolem roku 956 do rodu Slavníkovců, přes studium v Magdeburgu po biskupské svěcení v Veroně. Široká antika a středověká Evropa ho vnímají jako významného učitele a teologa; jako někdo, kdo zavedl reformní snahy a podporoval křesťanství nad pohanstvím. Odsuzoval mnohoženství, obchod s otroky a další zlozvyky starého světa. Není se čemu divit: v Praze ale dlouho nezůstal. Stal se duchovním rádcem římského císaře Oty III. a vydává se na misie k Prusům u Baltského moře.
Ale jeho život byl poznamenán tragickým koncem. Pohanský Prusové ho 23. dubna 997 zavraždili během slavností a Vojtěchova hlava byla pro výstrahu vystavena na kůlu. Trafiku a následující dohady o ostatcích provázely staletí. Podle tradice měl polský kníže Boleslav Chrabrý vyvážit tělo svatého Vojtěcha zlatem. Uložil ho v Hnězdně, tehdejším hlavním městě Polska. Boleslav Chrabrý však nebude jediný, kdo bude spjat s osudem ostatků.
„Historie tří hlav“ a čísla z kronik
Po smrti Vojtěcha se podle Kosmova vyšehradského kanovníka vynořuje záznam, že dne 23. února 1127 byla nalezena v Hnězdně hlava svatého Vojtěcha mučedníka a biskupa. Následně se objevuje i druhá hlava v Praze - v kostele Svatého Víta na hradě. Třetí část příběhu zmiňuje hildesheimskou kroniku, která popisuje navštívu hrobu v Hnězdně římského císaře Ottona III a uchování částí kostry v Římě a Cáchách. Později se objevily i výklady o falešných relikviích, avšak moderní antropologické zkoumání přisoudilo pravost pražské lebce.
Podle tehdejších záznamů a následných výzkumů se ukázalo, že pražská lebka je pravá; odpovídá sérologické skupině a zubům kolem kostry. Antropolog Emanuel Vlček dokázal, že hlava byla sťata až posmrtně a že relikvie prošla složitým osudem, který zahrnuje i translaci do Prahy. Moderní výzkum tedy potvrzuje význam pražské lebky jako skutečného svědectví o mučedníkovi.
Produkce mýtů, relikvií a cesta relikvií
Národy střední Evropy se k Vojtěchovým ostatkům obracely skrze tradici poutí a translací. Kromě samotného cílů obnovení mnišství a šíření křesťanství šlo i o politické a kulturní poselství: translace ostatků byla prostředkem posílení moci a identity českého státu. Před vznikem arcibiskupství v Čechách a posílením české církevní moci hrála translace důležitou roli v kulturním a náboženském kontextu střední Evropy.
Po smrti se Vojtěchova relikvie stala symbolem spojení střední Evropy a křesťanství. Když kníže Břetislav I. v roce 1039 obsadil Hnězdno a vyzvedl ostatky, spolu s ním jednal i pražský biskup Šebíř. Kosmas popisuje, jak vojáci nejprve potřísnili ruce krví a teprve poté mohli otevřít hrob a vyvézt ostatky. Tento rituál očištění a břemeno víry měl vést k prosazení nového zákona a posílení křesťanského vlivu v českých zemích.
Četné prameny diskutují o motivaci Břetislava a o tom, zda šlo jen o kořist, nebo o mocenské ambice. Kosmas i další kronikáři zdůrazňují, že výprava byla pečlivě připravena a měla duchovní rozměr, kdy poohlédnutí do chrámu a otevření rakev následovalo po třídenní půstní době a modlitbách. Tímto rituálem se posílilo poutnické i duchovní rozhledy středověké Evropy a ukázalo se propojení poutě a translace jako důležitý prediskript pro šíření křesťanství.
Cesty relikvií a jejich význam pro evropské dějiny
Když se relikvie dostala do Prahy, nastal relativně komplikovaný proces jednání s papežem a císařem. Papež nakonec požádal o klášter jako omluvu, avšak i to odráží složité politické postupy a diplomatické zvyklosti tehdejší Evropy. Kosmas vyzdvihuje, že translace ostatků nebyla jen vojenskou operací, ale i formou svaté války - božím mandátem, který vyžadoval pokání a očistu hříchů z minulosti.
Kromě samotného Vojtěcha se ukazuje, že křesťanství jako síla v Evropě vyžadovalo zvláštní spojení poutě a translace: poutě k ostatkům a translace samotných ostatků. Oba prvky společně posílaly křesťanství jako hlavní náboženství římské říše a formovaly kulturní a náboženské prostředí Evropy po tisíciletí.
- Vojtěchovo působení jako první evropan a patron českých zemí.
- Masivní poutě s ostatky a jejich šíření po českých zemích v 50. a 60. letech 11. století.
- Rituální očištění a veřejná slavnost, která vedla k obnově křesťanského zákoníku a papežského potvrzení poselství.
- Diplomatické potíže s papežem a císařem, které ukazují složitost translace.
