Severinova tiska Lutherova Kázání podepsaná v Praze kolem roku 1520 a širší kontext kazatelské tradice představují klíčový most mezi pozdním středověkém kázáním a velkým reformátorským probuzením. Luther, Martin: Kázání … na desatero přikázání Boží, kteréž lidu obecnému zjevně v městě Witemberce kázal jest (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1520). Titulní bordura s Mojžíšem, Evou a Adamem, dole Saul (Pavel) na cestě do Damašku zasažen nebeským světlem. Královská kanonie premonstrátů na Strahově - Strahovská knihovna (Praha).
Širší kontext ukotvuje kázání v rámci žánru sermo, tehdy označovaného latinským výrazem sermo a dnes často překládaného jako homilie. S ohledem na formu vydání hovoříme o promluvách publikovaných jednotlivě, v příležitostně tištěném sborníku anebo v postile. Sbírky těchto promluv se vztahovaly k určité části církevního roku a nesly název sermonář. Dle formy byla kazatelství ústní nebo tištěná kázání fixovaná písmem či knihtiskem.
Starší koncept kazatelství propojoval duchovní slova s liturgickým meZiprostorom: kázání se začleňovala do perikop a období jako neděle, svátky, advent či postní doba. Tato rozmanitost ukazuje, že kazatelství mělo široké naučné a didaktické poslání a zároveň se pojilo s misálem a liturgickým koloběhem.
Od XIII. století pronikají do kazání úvahy intimnějšího rázu (František z Assisi), později i motivy zdůrazňující osobnost kazatele (Girolamo Savonarola). Silný impuls pro rozvoj homiletiky dala reformace, zejména Martin Luther a Philipp Melanchthon, vrchol pak nastal v období baroka.
V českých zemích se během 16.-18. století objevují překlady a šíření kazatelských děl i v němčině a latince; dominikánský, jezuitský a premonstrátský řádovou kazatelé tvořili „monopol“ na veřejné kázání, a jejich díla byla často ilustrována a vydávána ve sbornících.
Specifické postavení v dějinách kazatelství zaujímaly příležitostné promluvy - jejich náboženská výchovná orientace bývala často doprovázena prvky zpravodajskými; titulní dřevořez rezonuje s obrazem novinových letáků a kázání bývala často spojována s publicistikou.
Mezi domácími autory se objevují významní kazatelé a jejich promluvy: Václav Bruncvík, Zachariáš Bruncvík, Jiří Tesák Mošovský a další, kteří vytvořili reprezentativní ukázky pohřebních kázání, svatebních promluv i kázání pro speciální příležitosti.
Na čelném místě je třeba jmenovat řádové kazatele jako dominikány (mj. Brückner, Burger, Falkenstein, Hermann, Klezl, Knilling, Kratochvíle, Meixner, Mendl, Nigrin, Praxl, Rauch, Robius, Sneuder, Stehlík, Stixa, Tuček) a jezuitské (mj. Fett, Grotz, Hartung, Heilman, Ivánek, Jahoda, Kherner, Knittel, Krammer, Kraus, Labe, Malobický, Nerlich, Sancius), kteří významně rozvíjeli homiletiku až do baroka, kdy barokní kázání čerpalo z legend a liturgické pompéznosti.
Vydavatelské postupy měly vyšší úroveň typografickou a bohaté dřevořezové dekorace; trojjazyčný pamětní sborník Conchylium Marianum (Brno 1736) je klasickým příkladem, jak se tiskařské a ikonografické postupy spojovaly s dlouhými sériemi promluv a obrazu Panny Marie.
V rámci různých typů promluv nacházíme i příležitostné promluvy: pohřební kázání, svědectví o morových ránách či military tematika - kázání odkazují na Konfesi i dobu, v níž vznikaly.
Jiným typem příležitostných promluv byla kázání svatební - jejich náboženská výchovná orientace působila jako protipól humanistických epithalamií 16. a 17. století.
Události Bílé Hory a pozdější období ukazují na roli řádových kazatelů: jejich promluvy byly šířeny v několika jazycích a často součástí veřejné liturgie, která přenášela kult kazatelství do širší společnosti.
Významným zdrojem informací o kazatelské tradici jsou i bibliografické a encyklopedické citace - práce z oblasti liturgiky, kazatelství a historie české barokní homiletiky poskytují kontext, který doplňuje prameny o tom, jak kazatelé utišovali duše věřících během obtížných časů.
Velikonoční poselství a biblické základy pro současné kázání
Duchovnost Velikonoc se odráží v textu dne, kdy „světlo“ a „pravda“ prochází skrze Ducha Svatého, a kde Ježíš slouží jako prostředník, který otvírá srdce a vede k životu v Bohu. Dnešní úryvek vytváří kontinuum mezi starozákonními představami o prorockém očekávání, nové smlouvě a současnému prožívání víry prostřednictvím Ducha Přímluvce, kterého svět nemůže přijmout.
V kontextu Janova evangelia se milost Ducha Svatého projevuje jako životní dar - „Duch pravdy“ je poznatelný jen skrze Syna a skrze to, co Bůh učinil pro lidstvo, včetně umytí nohou a oběti na kříži. V této souvislosti se objevuje klíčové tvrzení: kdo miluje Ježíše, bude zachovávat jeho přikázání a bude prosit Otce o Ducha Utěšitele.
Podobenství o pastýři a ovcích rozvíjí vztah mezi Ježíšem a jeho lidem: ovce ho poznávají podle hlasu a následují ho - z tohoto obrazu plyne důraz na osobní známost a důvěrný vztah ke Kristu jako jedinému Pastýři a Vůdci.
V souvislosti s Velikonocemi a novou smlouvou je důležité připomenout, že Ježíš vstupuje do nebe a zasedá po pravici Otce - symbol Božího klidu a moci, který nás pověřuje zviditelněním živé víry skrze liturgii, svátosti a svědectví věřících.
Galilea dneška a obrácení srdce
Velikonoční poselství vyzývá ke hledání „Galileje“ dneška - míst, kde se setkáváme s živým Kristem, a to ve srdci člověka, v tváři druhých a v činech lásky a spravedlnosti. Mystické a teologické proudy od svatého Augustina po pietisty vyzdvihují obrácení jako návrat do vnitřního ráje srdce, kde se Boží přítomnost zjevuje prostřednictvím vztahů a činů.
Naším úkolem není monopolizovat Krista; setkání s ním se může dít i skrze druhé a skrze dialog s lidmi jiné víry či s those, kdo hledají pravdu a dobro. Svět za zdmi kostelů vyžaduje širší ekumenismus a otevřenost k novým kontextům, aniž by se snižovala čistota evangelia.
Velikonoční doba se tak stává nácvikem obrácení od statického “být křesťany” k dynamickému „stát se křesťany“ - od nostalgie po minulosti k živému, odvážnému svědectví, které odpovídá Božímu hlasu v dnešním světě.
Vizualizace a doprovodné materiály
Texty a obrazy doplňují zrcadlení o tom, jak kázání funguje jako prostředek formování představ a životních postojů v dějinách církve i v osobních životech posluchačů.
V závěrečné reflexi lze říci, že Velikonoce a kazatelská tradice spolu tvoří dynamický celek, který vyzývá k odvážnému vytrvání ve víře, k důvěře v Ducha Svatého a k odpovědnosti za to, jak se evangelium šíří napříč časem a prostorem.